Zpět

Revoluce jako zábava

Text 16.7.2020

Počátkem července skončila okupační stávka na Capitol Hill v Seattlu. Policie rozebrala barikády a vešla dovnitř na území několika bloků, kde stávka probíhala déle jak měsíc.

Původně zde byly tisíce lidí, ale nakonec jich zůstalo jen několik stovek. Protože se jedná o typovou situaci, která je dokumentovaná na desítkách videí a v mnoha článcích, je vhodné se nad ní zamyslet, protože měla několik předchůdců – a nepochybně bude mít několik následovníků. Oficiálním spouštěčem protestů bylo zabití George Floyda, ale předpokládám, že svoji roli sehrála i kolektivní úzkost pociťovaná během koronavirové epidemie. Policie navíc na první protesty reagovala hrubou silou a rovněž pan prezident přispěl svým tweetem o domácích teroristech. Nepřítel měl jasné kontury – byla to vláda a policie.

V oblasti Seattlu leží velká centra jako Amazon nebo Microsoft, takže HDP dosahuje asi 400 miliard dolarů ročně, tedy zhruba asi tolik, jako Nigérie s 200 miliony lidí. Příjmová nerovnováha je zde poměrně značná – na každý vydělaný dolar v bílé domácnosti připadá 40 centů v černé domácnosti. Pravděpodobně to je dáno hlavně dobře placenými, vysoce kvalifikovanými zaměstnáními, na které většina černochů nemá dostatečné vzdělání – třeba už jen z toho důvodu, že dobré univerzity jsou drahé. V Seattlu je velké množství bohatých lidí a to v dnešním polarizovaném světě obvykle znamená rekordní počet bezdomovců a chudáků.

Celá akce začala na internetu. Stávkující postupně obsadili městský park a šest okolních bloků, ale později se stáhli na menší plochu. Další popis asi bude subjektivní, protože neexistovalo jednotné vedení, a společný názor se týkal hlavně toho, že policie dostává hodně peněz. První týden musel být idylický. Připomínal velkou party s koncerty a promítáním filmů na ulicích. Policejní mluvčí oznámil, že policie zasáhne jen v případě velkého problému, jakým by byl požár nebo masová střelba. Hasiči a zdravotníci se z bezpečnostních důvodů rozhodli, že bez policie nebudou v obsazených blocích zasahovat. V parku vyrostlo stanové městečko a začaly se hromadit odpadky. Stávkující původně očekávali, že v dané oblasti zůstanou dlouhou dobu. Část pozemků se proto skupina městských zahradníků snažila proměnit na políčka. Jeden z účastníků to komentoval: „Černoši nám neřekli, že požadují víc zeleniny.“ Téměř symbolickou postavou této podivné akce byl muž, který ořezával větve ovocných stromů, aby se i bezdomovci mohli najíst ovoce.

Denní party se v noci měnila na stále horší a bizarnější černou můru. Do bezpolicejní zóny se rychle natáhly gangy a drogoví dealeři. Přes den se objevovaly řady turistů, kteří si chtěli udělat skvělé selfie. V podstatě je zákonité, že jakmile vytvoříte zónu, kam nesahá státní moc, tak se do ní rychle stáhnou různí desperáti, bezdomovci a psychicky narušení lidé. Nejslavnější podobnou zónou, ze které dodnes žijí filmové westerny, byly hraniční oblasti v Texasu a na jihovýchodě USA v době občanské války. Nebylo jasné, kdo celou stávku řídí. Neustále se sice hovořilo o černém vedení, ale to nikdo nemohl najít. Nejblíž k němu měla samovolně vzniklá ochranka, která se snažila deeskalovat konflikty, ale ne policejním způsobem. Později řekli, že při plánovaných nenásilných protestech nebyli připraveni na sexuální násilí, drogové problémy a vraždy. Při skutečně vážném problému už na místo konfliktu ani nechodili, protože se nedal řešit domluvou.

Pětkrát došlo ke střelbě, dva lidé včetně 16-letého chlapce zahynuli. Několikrát se objevila fáma, že obsazené území bude přepadeno bílými gangy. Několik lidí se ozbrojilo poloautomatickými puškami. Stávkující zpočátku dostávali část jídla zdarma, ale zdroje docházely, a tak bylo nutné o jídlo žebrat. Ještě větší problém představovali bezdomovci. V době koronavirové krize se město rozhodlo uzavřít místa, kde bezdomovci žili pohromadě, protože hrozilo, že se stanou virovými ohnisky. Ale teď měli bezdomovci kam jít – a ještě dostali najíst. Na konci stávky jich ve stanech organizátorů protestů v parku žilo kolem 40-60 procent.

S příchodem gangů a noční střelbou se obsazená oblast začala vylidňovat. Ubylo turistů, protože špinavé město už po několika týdnech nebylo tak „cool“. Část černochů udělala velký kruh pro šamanské léčení černých duší. Kolem nich stáli běloši a zabraňovali dalším bělochům vstoupit. I to na některé lidi působilo bizarním způsobem. Protestující se po týdnech rozhovorů shodli na třech požadavcích – méně peněz pro policii, více peněz pro černé komunity a amnestii pro účastníky protestních demonstrací. To nezní jako intelektuální vítězství. Docházelo k soupeření různých skupin. Černé ženy nechtěly, aby za ně mluvili černí muži. Vůdcové různých skupinek se přeli mezi sebou, kdo bude vyjednávat s guvernérem. Policie celou okupační stávku vnímala jako svoji pohanu, ale protože veřejné mínění se otočilo proti ní, tak se rozhodla nechat situaci „vyhnít“. Dopadlo to stejně tak, že i někteří organizátoři stávky pochopili, že se jim situace vymkla z ruky – a začali vyjednávat s policií.

Pokusme se určit hlavní rysy této okupační stávky a pravděpodobně i dalších podobných akcí, které asi budou následovat, protože ekonomická situace se zhoršuje hlavně pro mladé Američany. V době internetu je poměrně jednoduché hromadnou akci svolat, vhodit sirku do sudu s prachem. Přijde sice hodně lidí, ale skutečných revolucionářů asi bude málo, většina lidí chce být prostě tam, kde se něco děje, a pro další to je konečně dobrá zábava, kterou mohou nasdílet na svých sociálních sítích. Asi bude snadné určit, kdo je nepřítel, tedy shodnout se na tom, co nechceme, ale obtížně se dá dosáhnout konsensus, o co stojíme a co má změnit. Většina diskusí se pravděpodobně bude týkat přerozdělení peněz. Pokud bude stávka živelná, začne chaosem a skončí ještě větším chaosem.

Dřívější revolucionáři to kdysi měli možná ne snazší, ale přehlednější. Nepřítel stál před barikádou. Dnešní protestující je obklopen lidmi za barikádou, kteří se chtějí bavit, a pokud to myslí vážně, tak to nejspíš budou konkurenti, se kterými se bude škorpit možná ani ne tak o moc či ideje, ale o možnost být viděn. Soupeření bude do značné míry probíhat na téma, kdo se stane mediálním aktérem. Etablovaným politickým stranám či mocenským institucím pak bude stačit málo – počkat, až se hnutí rozloží zevnitř. Čím víc moci získá, tím dřív to bude.

Jsem velice rád, že nemusím plánovat žádnou revoluci. Vůbec bych za této nepřehledné a rozdělené situace nevěděl, jak to mám dělat. Umím si představit scénář, kdy někdo promyslí novou politickou stranu, která bude postupně díky dobrému programu a podpoře lidí získávat širší podporu, ale pracovat se svéhlavým a jankovitým davem může zvládnout snad jenom politický génius nebo obyčejný populista.

Všechny příspěvky s Václav Cílek

Diskuze:

Napsat komentář