Zpět

Vejít do dveří a zapomenout

Text 15.7.2020

Když poslouchám kolegy a kamarády, kteří se vrátili z Ameriky či Anglie, tak mám pocit určitého privilegia z toho, že žiji v podstatě v normální zemi. Sice jsme tady měli potíže a budoucnost není úplně jasná, ale když nechceme, tak nejsme pod neustálým tlakem. Přestože se toho oproti ostatním zemím u nás stalo tak málo, tak řada lidí má nějaké, většinou nijak závažné problémy.

Typické je například, že nás virová epidemie zpomalila, a teď máme potíže dostat se opět do tempa, respektive nenapadá nás žádný skutečně závažný důvod, proč bychom to měli dělat. Hodně lidí si povzdechne, že jim mozek pracuje nějak jinak, „že jim to nemyslí“ a že dříve mnoho věcí dělali automaticky a teď na ně musí myslet, nebo se k nim nutit.

Kate Morganová v článku pro BBC se zabývá jevem, kdy lidé v neklidných dobách ztrácejí koncentraci, a to vede k ještě větší úzkosti. Psychologové již delší dobu zkoumají jev, kdy člověk vejde do dveří, a zapomene, proč tam šel. Většina vysvětlení se týká toho, že mozek je schopen v operační paměti udržet jen určité množství informace, ale zároveň je naučený všímat si prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. Vstoupíte do místnosti, změníte prostředí – a tím vytěsníte informaci, co tam jdete dělat. Pokud jste v klidu, tak část mozku odpočívá, ale pokud je mysl plná obav z pandemie, tak se snižuje pracovní kapacita paměti, protože už v ní běží jiné procesy. Znáte to z počítače, že když stahujete příliš mnoho souborů najednou, tak se stroj zpomalí.

V Anglii a USA dnes fungují celé blogy, na kterých si lidé vyměňují zkušenosti týkající se koronavirové úzkosti. Běžným dopadem je zapomínání a zpomalování rozumových schopností. V psychologii přežívání se jedná o dobře známý fakt, že lidé (ale i úřady, politici a bankéři) v okamžiku krize přestávají dřívějším, obvyklým způsobem myslet – a po krizi se tomu diví. Proto se snažíme promýšlet krizové scénáře ještě v klidu, dokud nám to řádně myslí. Lidé si v současnosti stěžují nejvíc na to, že jim i jednoduché úkony zaberou víc času, že se jim snížila produktivita a že všechno je nějak složitější.

Představte si, že pracovní paměť je něco jako platforma, rovná betonová plocha, na které se odehrávají další činnosti. Přicházejí sem informace, které propojujete, vážíte a pak pomocí určité strategie s nimi zacházíte. Některé odkládáte, jiným dáváte prioritu. Většinou se jedná o běžné věci, co máte udělat, kdy dojít pro děti, co koupit cestou domů. Tato platforma je však ovlivňována pozorností, a tak závisí na rychle se proměňujících a zejména varovných okolnostech. Znají to třeba kriminalisté, když jim svědci vypovídají o tom, jak byli napadeni. Pozornost a tím i paměť se soustředila na okolnosti napadení – a mnoho z nich si proto nedokáže vybavit tvář útočníka. V případě koronaviru (či jiné podobné krize) se však jedná o dlouhodobý proces. Celé týdny či měsíce se ptáte: „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ Úzkost z budoucnosti v tomto případě začíná mít chronický charakter, a to zpomaluje mozek někdy na další týdny dopředu. Obzvlášť zranitelní jsou lidé, kteří vedli „sladký život“, anebo studenti a školáci, kteří se s podobnou situací ještě nesetkali. Některým z nich se zhroutil svět a teď bloudí jako tělo bez duše, jiní na něj dostali pořádný vztek.

Celou situaci citelně zhoršuje nedostatek spánku. Předběžné výzkumy prováděné v Británii ukazují poměrně vysokou úroveň úzkosti. Na stupnici od nuly do deseti byl průměr u 200 dotázaných 5,6, což je vysoké číslo. Úzkost má tu nepříjemnou vlastnost, že vyhledává nepříjemné zprávy, zacyklí se a to stres ještě prohloubí. Do nějaké míry se to týká nás všech, i když si toho nejsme úplně vědomi. Napsat seznam toho, co mám v obchodě koupit, je dnes namáhavější než před půl rokem. Ukazuje se, že nejlepší je si to přiznat. Za dané situace je přirozené nebýt úplně v pořádku.

Pod nějakým stresem jsme už pár měsíců, a proto se mysl za pár dní nemůže úplně zotavit. Chvíli to potrvá, ale jednou to přejde. Další přirozené způsoby, jak s věcí zacházet, je omezit množství přicházejících špatných zpráv, a to jak z médií, tak ze sociálních sítí. A říct si přitom: „Situace není tak špatná, to se jen lidé zbavují vlastních strachů tím, že je přenášejí na jiné“. Pochopitelně jsou i další způsoby, ale přece vám nemohu radit, abyste šli na houby, nebo si koupili sedmičku dobrého vína.

Poznámka: Pokud vás celá věc zajímá, tak si do vyhledavače zadejte např. „walking through doorways causes forgetting“.

Všechny příspěvky s Václav Cílek

Diskuze:

  1. Taky jsem byla v klidu, ale mladí si to „užili“…
    Ono zabavit 3 dětičky a donutit je elektronicky psát úkoly byl asi pořádný záhul.☺

  2. Tak nevím, za covidu jsem si nádherně odpočinula. Mám psa, tudíž jsem mohla chodit ven. Město bylo nádherně prázdné, ulice tiché (máme vedle domu hospodu), dalo se zaparkovat… Děti už jsou větší, nemusela jsem se s nimi učit. Krásný život! A přesto, i když jsem žádné úzkosti neměla, se musím do práce nutit a všechno mi trvá déle. Možná to nebude jen úzkostí, která by nás zpomalovala, ale třeba tím, že je příjemné se méně honit a víc dělat věci co člověka těší.

Napsat komentář