Mnislav Zelený Atapana
Mnislav Zelený Atapana
Etnolog a antropolog

Smrt je součástí života, jenom my se to snažíme oddělovat (2. díl)

Mnozí lidé pod náporem moderních technologií a zmechanizovaného způsobu života touží po návratu k přírodě, k přirozenému způsobu života. Hledají v minulosti naší civilizace, ale také u přírodních národů. Je možné se vrátit? Nebo je již osudově a neměnně dáno, že se musíme ubírat cestou, na kterou západní civilizace vykročila? Můžeme se alespoň inspirovat u starých národů a takzvaných primitivních kmenů? Čeká nás nějaká katastrofa jako jediná podmínka prozření, nebo ještě existuje pro lidstvo cesta do smysluplné budoucnosti bez krveprolití?

Společnost

Délka: 43:25
Datum: 30.3.2018

Přehrát pořad

O těchto dalších otázkách rozmlouvá Martina Kociánová s Mnislavem Zeleným – Atapanou, etnologem, kulturním antropologem a cestovatelem, který si uchoval svobodu a přitom žije v moderní společnosti. Zabývá se terénním výzkumem a prací v Jižní Americe. Přídomek „Atapana“ mu udělil kmen Yawalapiti, který jej adoptoval. V letech 1996 až 2001 byl Mnislav Zelený velvyslancem České republiky v Ekvádoru a Kolumbii.

Martina: Před časem jsem hovořila s psychiatričkou a psychosomatičkou Jarmilou Klímovou. Říkala, že jedním z největších problémů současnosti je ztráta smyslu života, jak to vidí u lidí, kteří procházejí její ordinací. Proč podle vašeho názoru tolik lidí trpí depresemi, úzkostmi, strachem, ztrátou smyslu života?

Mnislav Zelený Atapana: Kdybych něco takového vyprávěl indiánům, tak to vůbec nepochopí, vůbec by netušili, která bije. Protože jsem těmto věcem, díky Bohu, velmi dalek, tak to také nechápu. Vím, že to existuje, vím, že je to nemoc – a velice mě to mrzí. Jsem z toho smutný.

Martina: Zažil jste, že by indiáni měli psychické poruchy? Mají takové stavy?

Mnislav Zelený Atapana: Ne. V žádném případě. Něco takového je zcela mimo jejich chápání.

V opakování vidí indiáni velkou harmonii vesmíru, kterou chtějí přenést do mikrokosmu

Martina: Jaký je jejich smysl života? Pojmenovávají ho nějak?

Mnislav Zelený Atapana: Vůbec nehovoří o nějakých materiálních výhodách, že musí mít třeba tři luky nebo deset šípů, dvě chalupy nebo deset žen. Nádherné je, že když se s nimi večer díváte nahoru, vidíte nebe, množství hvězd, Mléčnou dráhu. Jejich cyklus, když třeba sbírají čontaduru, se odehrává ve hvězdách. Když stoupají Plejády, vidí, že bude dozrávat ovoce čontadur. Vidí propojení celého vesmíru a jsou hlavně fascinováni tím, že tam všechno funguje. V opakování vidí velkou harmonii vesmíru, makrovesmíru – a tuto harmonii chtějí přenést do mikrokosmu. To je hlavním cílem jejich života, žít v harmonii s vesmírem.

Indiáni umí přirozeně regulovat počet obyvatel

Martina: A jak zvládají situaci, když se třeba neurodí – a z polohladového indiána se stane hladový indián? Nejsou pak vyděšeni, nemají strach, co budou jíst přes zimu? Netrpí existencionálními úzkostmi, jaké známe my?

Mnislav Zelený Atapana: V přírodě Amazonie je vše vymyšleno tak, že tam je vždy něco k dispozici. Proto tam nikdy neexistuje hladomor. A také proto, že jich není moc – to je strašně důležité. Ve chvíli, kdy by jich bylo moc, začaly by problémy, které můžeme vidět v Africe a v Asii. Ty však v Amazonii neexistují. Není tam hladomor, nemusíme tam posílat miliony dolarů na nějaké pomoci. A jakákoliv pomoc je špatná. Oni umí přirozeně regulovat počet obyvatel.

Martina: Jak?

Mnislav Zelený Atapana: Je to přirozený výběr, což je něco, s čím velice narážím. My něco takového odsuzujeme a odsuzujeme to proto, že máme málo dětí a potřebujeme každé dítě za každou cenu zachovat. Ale pro ně je zde žena proto, aby rodila. Od čtrnácti let rodí neustále. Jinošského věku, tedy iniciace, se nedožijí všichni. Je tam vysoká, asi třicetiprocentní dětská úmrtnost. Tím pádem zůstanou na živu jen ti nejsilnější, nejschopnější, s čistým genofondem, kteří jej předávají dál. Nikdy jich není víc, než jich bylo dříve.

Martina: Opravdu?

Mnislav Zelený Atapana: Opravdu. Je jich tam plus mínus neustále stejně. Třeba mých Yawalapiti bylo tehdy 150 a nyní jich je asi 250. Ale mají k dispozici území o rozloze několik desítek tisíc kilometrů čtverečních. Ale když jsem byl u indiánů Yekwana v Kakuri na hranicích Venezuely a Brazílie, tak v Kakuri žilo tisíc obyvatel, ale indiánská vesnice má normálně 200 až 300 obyvatel, a proto jsou tam již problémy. Byl jsem tam s mým přítelem Hermannem v roce 2007 a on říkal: „Tady je to špatné. Budeme mít málo ryb. Špatně se tu jí, protože jich je moc a okolí je neuživí. Maniok musí pěstovat třeba 10 km daleko, ryby vytloukli. Za celou dobu, co jsme tam byli, jsme neviděli, že by někdo ulovil nějaké zvíře, protože je to všechno vytlučené.“

Martina: Čím to je, že to nevycítili a že se to vymklo?

Mnislav Zelený Atapana: Protože jim začala organizovat život vláda. Ta uměle spojila různé skupiny a skupinky a řekla jim, že dodá sto krav, aby se naučili pastevectví. Výsledek byl velmi komický. Když jsme tam byli, tak těch krav už měli pouze asi 10 nebo 20. Nemohli se naučit pastevectví, protože byli vždy lovci. Bylo legrační, když říkali: „Zítra jdeme na další lov krávy.“ Oni ty krávy lovili. V důsledku toho se na tomto místě shromáždilo víc lidí a podle mého názoru se to rozpadne, opět rozprostře tak, jak to bylo dříve – a pak to bude zase v pořádku.

Indiáni se odmalička připravují na smrt a bolest, které jsou cestou k poznání

Martina: Zmínil jste vysokou dětskou úmrtnost. To znamená, že tito lidé musí být mimo jiné odolní i psychicky, aby dokázali zvládnout smutek, bolest, úmrtí, utrpení. To jsou kategorie, se kterými my neumíme pracovat. V okamžiku, kdy něco takového cítíme, máme pocit, že je to špatně. Že je to zlo, které je potřeba odstranit, vypreparovat, v lepším případě vycvičit, v horším podávat léky. Jakým způsobem lze dosáhnout psychické odolnosti a smíření se s životaběhem?

Mnislav Zelený Atapana: Oni se odmalička připravují na smrt a bolest. Bolest je cesta k poznání, není to nic špatného. Nemám samozřejmě na mysli nějaké extrémní bolesti, ale takovou bolest, kterou si sami vytvářejí. Iniciační zkoušky jsou plné bolesti, život není peříčko a je potřeba se na to přichystat a ne vychovávat děti v bavlnce. Děti musí poznávat tvrdost přírody, protože příroda je tvrdá a nic neomluví. Sebemenší chyba často znamená konec. Někdo šlápne na hada a je konec, nikdo se se mnou nebaví, zemřu.

Všichni jsou odmalička připravováni na to, že dítě někdy zemře, že může zemřít každou chvíli. To je nádherné, protože život a smrt jedno jest. Smrt není něco jiného než život, je to součást života – jenom my se to snažíme oddělovat. Při narození dítěte mu šaman otevírá u kořene nosu virtuální otvor, aby tudy mohla při jeho smrti odejít duše. Při narození se myslí na smrt. To je pro nás něco nepředstavitelného.

Každý musí zažít svou vlastní smrt a šaman jej pak vyvolává zpět, což se někdy nepodaří, ale to je život

Martina: Před několika lety jste napsal, že v lidech je záměrně zakódováno nejen samotné zrození a život, ale i zánik. Toto jste tím myslel?

Mnislav Zelený Atapana: Výchova trvá do čtrnácti, patnácti let. Řídí ji většinou šaman a samozřejmě i rodiče – za pomoci psychedelik. V případě Kofánů to bylo yagé, jinde je to ayahuasca a podobně. Šaman vede člověka k tomu, aby pochopil sám sebe, své nevědomí. Ne vědomí, vědomí je kosmické, všeobecné. A to je cesta k pochopení sebe sama. Pomocí vizí, kdy mu šaman vysvětluje, kde je dobro a kde zlo, kde nepřítel, až k nejvyššímu poznání. A tím je poznání vlastní smrti. Každý musí zažít svou vlastní smrt a šaman jej pak vyvolává zpět, což se někdy nepodaří, ale to je život.

Martina: Naše moderní civilizace se vyznačuje mimo jiné tím, že máme strach ze smrti, až k smrti strach.

Mnislav Zelený Atapana: Ano. To je to zásadní. Smrtí můžeme strašit. Můžeme smrt používat jako zlo, ale na ní není nic zlého, protože smrt je součástí života. Jsou to krásné sentence, kdy indián řekne: „Je krásný den, abych zemřel.“ To je obrovská svoboda, svoboda v prazákladě.

Indiáni umí odpovědět na tři základní filosofické otázky

Martina: Indiáni smrt přijali jako součást bytí, součást koloběhu. Co si myslí, že je po smrti? Náš strach ze smrti možná vychází z toho, že ji nemůžeme jako jedinou změřit, zvážit a sečíst.

Mnislav Zelený Atapana: Oni umí odpovědět na všechny tři základní filosofické otázky. Kdo jsem? Odkud přicházím? A kam kráčím? Oni to vědí – a tím pádem jsou jasně zasazeni na Zemi a nikdo je nevystraší z klidu a pohody. Oni vědí, kam kráčí, ale my to nevíme. My ani nevíme, kdo jsme.

Martina: A kdo si o sobě myslí, že je indián? Kdo je indián?

Mnislav Zelený Atapana: Každý kmen to má jinak. Systémy spirituality se trochu liší. Někdo přišel ze země, někdo z totemového zvířete. Proto tam jsou totemové vztahy, to znamená, že totemové zvíře je jediné, které se nesmí lovit. Vědí, kam kráčí, vědí, co bude po smrti. My se tomu smějeme.

Například v případě Esechů přeplavou řeku mrtvých Kwey-ay-enamu, v podobě divokých prasat prolezou mezi dvěma kmeny palmy pifayo, kde ze sebe stáhnou kůži a dál žijí opět jako lidé. Jiní zase odcházejí někam jinam. Každý kmen to má v rámci své mytologie jinak. Vše má vysvětleno a důležité je, že tomu věří. Víra je tím, co tam velmi funguje a z víry vychází jejich klid a spokojenost. Ve chvíli, kdy bychom jim začali říkat, že je to směšné, nesmyslné, tak bychom tam vrazili pochybování, pochybnosti.

Martina: Znamená to, že my máme strach ze smrti proto, že jsme v uvozovkách „chytřejší“? Křesťanství slibuje život věčný, který je podmíněný.

Mnislav Zelený Atapana: Když věřím, tak bych měl být stejně klidný a spokojený ve smrti jako indián.

Martina: My si ale stále říkáme: „Ale co když…“ Skutečně věřících je u nás asi velmi málo. Náš strach, až určitá nenávist, zášť vůči smrti, jsou příčinou toho, že jsme v životě nejistí, nejsme se svým životem smířeni.

Mnislav Zelený Atapana: Ano, přesně tak. Jsme nejistí. Jistotu má pouze indián, přírodní národy. Oni jsou smíření se vším, i s bolestí. Když jsem byl naposledy u Yawalapitiů, tak se Aritana najednou rozhovořil, což je vždycky nejlepší, protože já se nerad ptám. Bavili jsme se o tom, jak děti získávají sílu. Jeho otec Paruhu ho vzal jednou na řeku Totoari. Aritanovi bylo 12 let, vložil nohu do řeky a několik hodin čekali, než připluje velká walalakuma, anakonda, a zakousne se mu do nohy. A on držel. „Držel jsem,“ říkal mi Aritana. „Cítil jsem, jak do mě přechází síla přírody.“ Proto je jedním z nejsilnějších a nejslavnějších náčelníků. Je vysoce znalý spirituálních obřadů a ritů. My se tomu samozřejmě smějeme, ale já už se tak nesměju. Docela tomu věřím. Je to něco podobného, jako když připravujeme nějaké bolesti dětem. Já svoje vnuky šlehám kopřivami a má to několik významů – jsou schopni něco překonat psychicky a ta bolest jim dává sílu. O tom jsem přesvědčen.

Vnitřní hlas indiánovi říká: „Hele, tam bych třeba nechodil.“ My si řekneme: „Co je to za blbost?“

Martina: Měla jsem o tom, jak indiáni prožívají smrt, nějakou zromantizovanou představu. Vy jste mi to ale popsal tak, jako že každý kmen věří jiné báchorce. Myslela jsem si, že indiáni po iniciacích, kdy se setkali se smrtí, mají nějaké duchovní průvodce sami v sobě. Že komunikují s nevědomím, nadvědomím, nevím, jak to správně nazvat, abych nevypadala jako duchař.

Mnislav Zelený Atapana: Iniciace se skládá z fyzických a duchovních zkoušek. Začíná se duchovní, kdy indián odchází někam do deprivace, do kopců, do hor, tam se se zkříženýma nohama posadí, nejí, nepije, postí se, týden, čtrnáct dní, a čeká na oslovení z přírody. To je něco podobného, jako když my o dovolené chodíme do přírody a najednou po třech týdnech vnímáme, co znamenají různé zvuky.

Jak se indián postí, tak se mu zjemňují smysly. Je schopen slyšet trávu růst, a protože všechno je živé, tak slyší kapku a očekává oslovení z přírody. To se stane jeho duchovním průvodcem navždy. Někdy je to pták, někdy voda, padající list, pád kousku skály, cokoliv se stane jeho duchovním ochráncem. A ten mu pomáhá a vede ho až ke smrti.

Co to vlastně je? Je to vnitřní hlas, který mu říká: „Hele, tam bych třeba nechodil.“ My si řekneme: „Co je to za blbost, proč by se mi tam mělo něco stát?“ Někdy ale i my takto občas komunikujeme. Ale zavrhujeme to, protože to není vědecké, prozkoumané, nedá se to vážit a měřit. To indiána provází. Je to osobní spiritualita, která ho drží nad vodou.

Co znamená člověk bez zvířat? Až všechna zvířata vyhynou, člověk umře z velkého osamocení duše, protože cokoliv se stane zvířatům, stane se i lidem

Martina: Co nám do budoucna může věčné odmítání smrti, její popírání a otáčení se k ní zády, přinést? Děti nesmějí vidět, jak se zabíjí zvíře, nesmějí vidět mrtvou babičku, protože by z toho měly trauma. Všichni jsme tímto prošli. V rabování přírody, v jejím dobývání se chováme tak, jako kdyby další generace neměly přijít. Je to také důsledek toho, že nejsme srovnaní se svým koncem?

Mnislav Zelený Atapana: Náčelník Seattle ve svém známém dopise mimo jiné napsal: „Co znamená člověk bez zvířat? Až všechna zvířata vyhynou, člověk umře z velkého osamocení duše, protože cokoliv se stane zvířatům, stane se i lidem.“ My velice často hovoříme o tom, jak všechno souvisí se vším, ale vůbec podle toho nejednáme.

Neustále se vyčleňujeme a říkáme, ať si to tam souvisí mezi sebou, ale se mnou to nemá nic společného. Já rozhoduji, jak se budu chovat, já jsem zde pánem. To je pozice nadřazenosti. Ale indián vůbec není nadřazený a krásně říká: „Vše, co bolí Zem, bude bolet i syny této Země.“ A pomaloučku to již cítíme. Nechci malovat čerta na zeď, ale stávají se různé věci, které pak komentujeme – a říkáme, že příroda se zlobí. Ano, je to tak, příroda se skutečně zlobí.

Prozření v historii přišlo vždy, když proběhly nějaké hrůzy. Ukolébává nás pocit, že vše máme v rukou. Ale myslím, že tomu tak není

Martina: Čeká nás podle vašeho názoru nějaká velká katastrofa, která přijde proto, že bychom již jinak neprozřeli? Nechci strašit…

Mnislav Zelený Atapana: To jsou háklivé věci. Abychom nebyli podezříváni, že něco přivoláváme. Já na spoustu věcí, třeba i na to přivolávání, věřím. U indiánů jsem se stal pověrčivým. Proto nerad mluvím o nemocech a podobně. Bohužel ale víme, že prozření v historii přišlo vždy, když proběhly nějaké hrůzy. Ať již to byly válečné konflikty, kdy se lidé potom chovali vzájemně vstřícně, jako by prozřeli. Ale potom je rytmus výroby a byznysu opět ukolébal. Vše si umíme nadirigovat, vše ovládáme, čili máme to dobře v rukou. A to nás ukolébá, pocit, že to máme dobře v rukou. Ale myslím, že tomu tak není.

Martina: Ptala jsem se na katastrofu proto, že s námi vždy spolehlivě, ale na velmi omezenou dobu, zacvičí, když se nám něco stane. Například pokud máme autonehodu, tak potom nějakou dobu víme, co je v životě důležité. Když se dostaneme z nějaké nemoci, tak říkáme: „Teď změním život.“ A vydrží nám to tak dlouho, jak krátká je lidská paměť.

Když bych pokračovala v porovnávání přírodních etnik se západní civilizací, tak si uvědomuji, že naši předci velice striktně, byť různými způsoby, uctívali principy ženství a mužství. My stále hovoříme o potížích v mezilidských vztazích, mezi partnery, v rodině, mezi staršími a mladšími. U přírodních etnik jsou tyto principy dodnes mnohdy ve velké úctě. My jsme tuto úctu ztratili. Jak vnímáte tento náš v uvozovkách „vývoj“?

Mnislav Zelený Atapana: Myslím, že to byl německý spisovatel Traven, který poměrně dlouhou dobu žil u indiánů v Mexiku. Napsal obyčejnou větu: „Když se sejde muž se ženou, tak vědí, co od sebe chtějí.“ Nevznikají mezi nimi žádné domněnky. Tam se jejich život moc neřeší, vztahy jsou transparentní. Mezi ženami a muži tam zcela logicky probíhají základní funkce rodiny. Když se tyto základní funkce plní, tak probíhá pohodové manželství. A když se neplní, tak se rozpadá. Žena má ale absolutně stejná práva jako muž.

To není patriarchální společnost, žena se může kdykoliv sebrat a říci: „Pahaha.“ A odchází a nikdo nemá právo jí rozkazovat: „Ty budeš se mnou žít, plnit manželské povinnosti.“ To platí s jednou výjimkou: žena není vítána v duchovním světě, to je otázka šamanismu. Toto včetně obřadů a rituálů je doménou mužů. To je jediná diskriminace, která u indiánů existuje. Jinak jde o dokonalou dělbu práce. Každý má vyhrazenu svou činnost a ten druhý se mu do toho nehrne. U nás někdy muži dělají to, co ženy – a naopak, ale u indiánů tomu tak není. Tam má každý svou činnost, a pokud by dělal opačnou, tak by to byla legrace. Ani v těžké práci muž ženě nepomůže. Pamatuji se, že například v Kakuri byla vanilková pole daleko a ženy nesly plnou nůši naloženou hlízami, což je 30–40 kilo. Jsou to holčičky, ručičky slaboučké a s takovým nákladem cupitají třeba deset kilometrů. A vedle kráčí muž s mačetou, protože třeba kácel les.

Jednou jsem si říkal, že do toho vstoupím a řekl jsem: „Prosím tebe, ty své manželce nepomůžeš?“ On to samozřejmě vůbec nepochopil a potom přiběhli další chlapi a říkali: „Jo jo, my pomáháme, na poloviční cestě jsme jim postavili lavičku, aby si mohly odpočinout.“ My v něčem takovém vidíme urážku ženskosti a bijeme na poplach, ale u indiánů muž dělá svou těžkou práci a žena zase svou. Nemohou míchat hrušky s jablky. U nás vztahy pohlaví různě motáme dohromady, ale u nich je vše vymezené a jasné.

Martina: U nich neexistuje třeba homosexualita?

Mnislav Zelený Atapana: Prakticky ne. Maximálně v období jinošství, když je muž již fyzicky dospělý, ale musí čekat, až bude nějaká větší skupina, která by prošla iniciací. Když ale neprojde, tak nemůže mít sexuální vztah. To je tam absolutně tvrdé. V tomto období se chlapci jen tak povalují v písku a tak si jako hrají. Psal o tom také kolega Lévi-Strauss, který to pozoroval u Nambikwarů. Ale takového hrátky velice rychle končí, když projdou iniciací a získají nebo si vydobudou ženy.

Vztah mezi mužem a ženou musí Zemi něco přinést – a to je další pokolení, děti. A pokud nepřináší, tak to není funkční

Martina: Západní společnost se k tradiční rodině staví trochu jinak. Dnes je dokonce módní jakási bezpohlavnost, která si zvolna razí cestu i do zákonů. Kdo neuznává zcela rozvolněné vztahy, stírání rozdílů mezi pohlavími, kdo toto vnímá jinak, je vnímán jako zpátečník plný předsudků – a možná i trochu nebezpečný.

Mnislav Zelený Atapana: Jak jsme o tom již mluvili, vztah k přírodě, k mytologii a podobné věci jsou pro nás něčím zpátečnickým, protože na to máme moderní a módní názory. U indiánů něco takového neexistuje. Vztah musí Zemi něco přinést – a to je další pokolení. A pokud nepřináší, tak to není funkční a rozpadá se to. Základem je mít děti.

Kdyby indián slyšel to, co jste před chvílí říkala, tak by se zděsil. Já to také velice odsuzuji. Je to taková hra, jako kdybychom už roupama nevěděli, co dělat. Vymýšlíme další a další kombinace a přenášíme to do politiky. Je to úděsné. Mezi lidmi z toho vznikají pouze problémy. Je to snaha dělat z nenormálnosti normálnost a z nepřirozenosti přirozenost. A to u indiánů neexistuje. Proto se mi tam líbí, vše je tam transparentní, jasné a přirozené.

Indiáni jsou zárukou budoucnosti lidstva. Nevím, jak dlouhou bude naše civilizace existovat. Pokud to dopadne špatně, tak u nich bude banka člověčenství existovat dál

Martina: Všechny problémy civilizací tkví v lidské nedokonalosti. Když se podíváte na měsíce, které jste prožil s indiány, a na léta, která prožíváte jako příslušník vyspělé západní civilizace: kdo vám při tom všem připadá dokonalejší? A nejsem si jistá, jestli odpovíte, že indiáni, protože my jsme to dotáhli docela daleko – a určitě máme obrovský potenciál. Ale přesto se ptám: kdo vám přijde dokonalejší?

Mnislav Zelený Atapana: Ano, máme obrovský potenciál. Veškerá výchova, systémy, nadace, podpory: vidíme v tom smysl života, je to snaha být neustále první, být lepší než rodiče, sousedi. Neustálý tlak vybojovat si místo na slunci. Tento tlak nás žene dopředu.

Ale indián nehledá místo na slunci, on ho má tím, jak se narodí. Já pocházím odtud a vážím si toho, co jsme vykonali, co jsme postavili, hájím naši kulturu všude, kam přijdu, jsem vlastenec. Mrzí mě ale, že se v poslední době dostáváme pod stále větší tlaky, které naši zemitost narušují – a dostáváme se někam jinam, což se mi nelíbí. Je těžké zhodnotit, kdo je dokonalejší, jestli my nebo indiáni. Já si jich vážím a vím, že oni jsou zárukou budoucnosti lidstva. A to proto, že nevím, jak dlouhou bude naše civilizace ještě existovat. Dělá opravdu všechno pro to, aby se ta léta zkrátila, abychom zde nežili dlouho – a pokud to dopadne špatně, tak tam, u indiánů, bude banka člověčenství existovat dál. Tam odtud může vzejít další život na této zemi.

Martina: Kdo má na této zemi podle vás budoucnost? Západní člověk nebo indiáni?

Mnislav Zelený Atapana: Pokud bychom ho nechali na pokoji, kdybychom se tam necpali, kdyby nepokračovala velká konkvista, která začala před pěti sty lety, možná i dřív… Zejména v Amazonii probíhá hledání dalších zdrojů. My neděláme nic jiného, než že hledáme zdroje, abychom se měli dobře. Všichni jsme vinni, že se tam kácí, nejen firmy.

Kdybychom se na ně takzvaně vykašlali, tak oni budou žít další tisíce let bez problémů. K ničemu nás nepotřebují. Odsuzuji směšné pomoci od různých organizací, kdy se vybírají nesmysly a posílají se indiánům, kteří se tomu smějí. Jednou jsem byl v Roraimě. Přijel náklaďák plný krásných stříbrných pytlíků naplněných vodou z Norska. Do Amazonie. Všichni se smáli a říkali: „Proboha vodu? My tady v Amazonii máme mraky vody.“ A oni to posílají z Norska a stojí to šílené peníze.

Jakákoliv pomoc je špatná, protože je vymyšlená bělochy – a my touto pomocí mezi indiány zanášíme náš způsob života. Lidé mi třeba říkají, že litují indiány, kteří se někde objevili a kteří běhají v bahně, koušou je mravenci, jsou nazí, bosí, chudáci malí. To je náš falešný humanismus. Myslíme si, že všichni mají žít tak jako my – a musíme je přizpůsobit tak, aby si obuli boty, oblékli se, chodili do školy, volili politické strany a chodili do zdravotního střediska. To je katastrofa, nechme je na pokoji.

Vládám je úplně jedno, jak lidé budou žít za dvacet, třicet let. Žijí svým čtyřletým cyklem. Je jim úplně jedno, jak a kam naše civilizace kráčí

Martina: Ale to už se nedá odestát.

Mnislav Zelený Atapana: Bohužel nedá.

Martina: A jakou dáváte, z pohledu etnologa a kulturního antropologa, šanci západnímu člověku, aby žil, přežil, byl šťastný, sám sebe nezničil?

Mnislav Zelený Atapana: Vychází to od každého jednotlivce a každopádně ne od nějaké vlády. Vládám je úplně jedno, jak lidé budou žít za dvacet, třicet let. Žijí svým čtyřletým cyklem, někdy ještě kratším, a bojují o své přežití. Je jim úplně jedno, jak a kam naše civilizace kráčí. V tom je největší tragédie naší civilizace, že elity pro nás do budoucna nic nedělají. Dělají jenom něco ad hoc. Dnes musím něco honem naslibovat a krásně a korektně o tom mluvit, aby se nikdo nezlobil, musím každého ukecat, usmířit. Ale do budoucna žádná vláda, nejenom naše, žádná vláda na světě nic nedělá. Vlády nesouvisí s budoucností civilizace.

Martina: Ale co člověk?

Mnislav Zelený Atapana: Člověk se toho musí ujmout sám, odspoda. Musí dojít k jakémusi prozření, že to takto dál nejde, že musíme zpomalit, začít si vážit drobností, věcí na tomto světě, vody, mraků, každého zvířete. A to je věc výchovy od dětského věku. Dítě je naše budoucnost a hlavně, aby jich bylo hodně. To je jediná cesta, aby se lidstvo trošičku ponaučilo. Pochopilo, že nejenom lineární vzestup HDP a výroby je správný, ale že je zde i něco jiného, co je smysluplnější. Co přináší štěstí a radost. To, zda se bude vyrábět milion aut, nebo pouze pět set, nepřináší duchovní čistotu.

Martina: Pane Mnislave Zelený, moc vám děkuji za návštěvu a děkuji, že nám ještě stále pomáháte rozeznat, co je přirozené a co není.

Mnislav Zelený Atapana: Děkuji za pozvání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.