Zpět

Žijeme v postantibiotické době, nafoukanost a nadřazenost lidské rasy zapříčinila vznik multirezistentních bakterií, na které neexistují léky

Text 20.4.201830 min Přehrát

Lidstvo se probouzí ze snu, kdy si myslelo, že porazí všechny nepřátelské bakterie – a na světě zavládne vytoužený stav absolutně sterilního prostředí, ve kterém nebudou hrozit žádné nemoci. A najednou se ukazuje, že tento sen byl pouze iluzí. Nebezpečnou iluzí. Snahou po vymýcení bakterií člověk vytvořil podmínky pro bakteriální mutace, kvůli nimž vznikly a vznikají multirezistentní bakterie, na které neexistuje žádný lék. Antibiotika, která známe, přestávají fungovat, a nová nejsou na obzoru.

Situace je taková, že se dostáváme znovu do doby jako před vznikem antibiotik, kdy lidé budou umírat na nemoci, které dosud zvládali. Dostali jsme se do doby postantibiotické, která je podobná té předantibiotické. Je situace skutečně vážná? A je možné ještě něco udělat, nebo je již pozdě? Tímto a podobnými tématy se zabývá Martina Kociánová v rozhovoru s odborníkem nejpovolanějším, s paní doktorkou Václavou Adámkovou, primářkou Antibiotického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Martina: Paní primářko, skutečně se blíží konec antibiotik?

Václava Adámková: Určitě ano. Blíží se a můžeme říci, že již jsme v postantibiotické době. Situace ale není všude stejná. V ČR to ještě není tak dramatické jako jinde v Evropě nebo ve světě.

Martina: Říkáte, že v ČR to není ještě tak dramatické. Kde tedy je situace taková, že by se to dalo označit za postantibiotickou dobu?

Václava Adámková: Z nejbližších států je to Řecko a Itálie. A z těch vzdálenějších, ale oblíbených destinací českých turistů, je to Egypt a státy jižní a východní Asie, kde je situace opravdu katastrofická.

Daleko větší následky než humánní používání antibiotik má aplikace dezinfekčních prostředků a přípravků s antiinfekčním účinkem ve veterinární oblasti a v zemědělství jako takovém.

Martina: I Egypt? To bych neřekla, že tam mají lidé tak snadný přístup k antibiotikům jako třeba v Itálii nebo v Řecku, kde jsou antibiotika volně dostupná ve velkoobchodní síti.

Václava Adámková: Není to tak, že by volná dostupnost antibiotik byla tou hlavní příčinou vzniku antibiotické rezistence. Je to daleko složitější systém a humánní používání antibiotik je jen malým střípkem v celé mozaice. Daleko větší následky má používání různých dezinfekčních prostředků a hlavně přípravků s antiinfekčním účinkem ve veterinární oblasti a v zemědělství jako takovém.

Martina: Paní primářko, jaké jsou důvody toho, že jsme se dostali do doby, jak to nazýváte, postantibiotické?

Václava Adámková: Hlavním důvodem je nafoukanost a nadřazenost lidské rasy, protože si myslíme, že vše víme nejlépe, jsme na vrcholu pyramidy a tudíž nějaké prosté bakterie, které nedokáží myslet, mohou být zlikvidovány a my vyhrajeme válku s infekčními chorobami. Historie bohužel ukázala, že tomu tak není. Bakterie zde byly před námi, jsou zde s námi a budou tady po nás. Dokud se nenaučíme pokoře vůči zevnímu prostředí, tak lidstvo nemá v podstatě šanci přežít. A netýká se to pouze otázky infekčních onemocnění.

Neumíme vážit toho, co se nám podaří objevit. Neumíme to uchopit, dobře použít a spíše to zneužíváme.

Martina: Musím říci, že od primářky antibiotického centra bych na otázku: „Co způsobilo rezistenci bakterií na antibiotika“, nečekala odpověď: „Pýcha“.

Václava Adámková: Je to pýcha, protože si neumíme vážit toho, co se nám podaří objevit. Neumíme to uchopit, dobře použít a spíše to zneužíváme. Již sir Flemming, který je považován za otce antibiotik, objevitel penicilinu, již v roce 1945 ve svém inauguračním projevu prohlásil, že pokud se lidstvo nepokoří, nezačne lépe uvažovat a bude antibiotika zneužívat, tak se do této fáze, ve které se dnes nacházíme, dostane. A měl pravdu, není to ani sto let od objevu penicilinu a již fakticky nefunguje.

V oblasti antibiotik již není prakticky nic co nového objevit, vše je inovací objevů z minulého století. Vývoj nového antibiotika trvá v řádu až desítek let, ale bakterie dokáží rozvinout rezistenci během jednoho až dvou roků.

Martina: Před dvaceti, třiceti lety jsme měli pocit, že již budeme mít léky na všechno, že vymýtíme téměř jakoukoliv chorobu. Že budou léky na rakovinu, bylo prakticky jisté, a to, že by nějaké bakterie mohly porazit antibiotika, to nám, nebo alespoň mně, nepřišlo ani na um.

Václava Adámková: V odborných kruzích se vědělo, že existují bakterie rezistentní vůči antibiotikům, ale neustále se doufalo a věřilo, že se situace zlepší a něco se vyvine. Ale na druhou stranu, když si uvědomíme, jak jsou tyto mikroorganismy jednoduché ve svém složení a v tom, jaké máme možnosti je obsáhnout, zničit, inhibovat, zabíjet, tak prakticky většina těch mechanismů a struktur již byla obsažena a postižena mechanismy účinků antibiotik. Takže již není prakticky nic co nového objevit, protože vše je více méně inovací toho, co někdo objevil v minulém století, což byl jistě průlom, ale bakterie na to reagují velice záhy. Vývoj nového antibiotika trvá v řádu několika let až desítek let, ale bakterie dokáží rozvinout rezistenci během jednoho až dvou roků.

Zneužívání, nadužívání a špatné používání antibiotik člověkem vedlo k tomu, že došlo k vypuštění džina rezistence bakterií z láhve.

Martina: Čím to je? Tím, že je špatně používáme, nadužíváme? Mluví se o tom, že antibiotika jsou dnes přítomna prakticky všude, ve vodě, kterou pijeme, v mase zvířat, která jíme. Někteří odborníci nám to vyvracejí, ale vy o tom jistě máte lepší přehled než my.

Václava Adámková: Je to složitější. Systém a evoluce rezistence, genetická informace, která kóduje rezistenci u bakterií, zde byly dávno před lidstvem. Takže nemůžeme říct, že by lidstvo jako takové způsobilo rezistenci, ale nevhodným používáním, nadužíváním, zneužíváním antibiotik jsme odblokovali geny rezistence, které jsou v bakteriích přirozeně přítomny a přenáší se potom na bakteriální kmeny, které vyvolávají infekce u člověka.

Říci, že my jsme vytvořili rezistenci, by bylo asi mylné, ale zneužívání, nadužívání a špatné používání antibiotik vedlo k tomu, že došlo k vypuštění džina z láhve.

Pokud rezistence u dané bakteriální populace přesáhne 10 procent, tak již to není možné zvrátit – i kdybychom ihned přestali používat všechna antibiotika v humánní medicíně.

Martina: Že se to urychlilo?

Václava Adámková: Ano, udává se, že pokud rezistence u dané bakteriální populace přesáhne 10 procent, tak to již není možné vrátit zpět. Žije to již svým životem, šíří se to horizontálně i vertikálně. A i kdybychom ihned přestali používat všechna antibiotika v humánní medicíně, tak už nemáme šanci danou situaci zvrátit.

Martina: Je to skutečně bod, ze kterého již není návratu? Může být jenom horší?

Václava Adámková: Může to být jenom horší. To, o co bychom se měli pokusit, je udržet alespoň stávající úroveň.

Martina: Pokud tedy Češi každoročně spolykají na 80 tun antibiotik, tak pokud bychom šli do sebe a snědli bychom jich třeba pouze třetinu, tak to můžeme zpomalit, nikoliv však zastavit?

Václava Adámková: Můžeme to zpomalit. Zda zastavit, nevím, to si netroufnu odhadnout, v každém případě to nedokážeme zvrátit a snížit. Ale neznamená to, že bychom se o to neměli pokusit. Každý jednotlivec by měl mít snahu přistupovat k tomu racionálně, abychom se nedostali do fáze, že nebudeme mít čím léčit své děti a rodinné příslušníky.

V Evropě podle odhadu v roce 2050 zemře asi 350 tisíc lidí v důsledku neléčitelných infekčních onemocnění. Infekce se opět dostanou na první místo v úmrtnosti.

Martina: Světová zdravotnická organizace varuje, že v roce 2050 bude umírat 10 milionů lidí ročně na infekce způsobené multirezistentními bakteriemi. Vidíte to jako příliš přehnaná očekávání, nebo je to střízlivý odhad?

Václava Adámková:To je zcela reálný a střízlivý odhad, který se dá propočítat jednoduchými modely. Čísla se liší pro jednotlivé kontinenty, ale pro Evropu je odhadováno asi 350 tisíc úmrtí v roce 2050 v důsledku neléčitelných infekčních onemocnění. V každém případě se infekce opět dostanou na první místo v úmrtnosti, předběhnou kardiovaskulární onemocnění i onkologická onemocnění.

Martina: Umíme si to vůbec představit? Máme vůbec povědomí o tom, co spojení „předantibiotická doba“ vlastně představuje?

Václava Adámková: Nevím, nakolik si to umíme představit, ale možná není úplně od věci se někdy podívat na staré filmy pro pamětníky. Ty byly natáčeny ještě v předantibiotické éře a ukazují, jak lidé umírali na infekce a přežívali jen díky své obranyschopnosti nebo nějakým lidovým prvkům, protože jinou možnost neměli. Pokud by se mladí lidé na tyto filmy podívali, tak by to pro ně možná mohlo být mementem a možností, že by si připustili, že je zde nějaký problém. Protože ve svém okolí to jinak dnes nikdo nemůže vidět.

Problém je v tom, že vždycky něco přestřelíme

Martina: Dodnes mi vyvolává sžíravou vzpomínku kapitola František z knihy Malý Bobeš, kdy bratříček František umírá na záškrt. To je ono?

Václava Adámková: Například.

Martina: Nepovede to zase naopak k hysterii, která vyvolá k očkování všeho a všech?

Václava Adámková: Problém je právě v tom, že vždycky něco přestřelíme. Buďto jsme úplně na bílo, nebo na černo. Každý extrém vede k extrémismu. Nějaká hysterie jistě vznikne, ale jestli by to vedlo k očkování, si nejsem jistá, protože vývoj očkovací látky také trvá dlouhou dobu, stejně jako u vývoje antibiotika – a očkování není všespásnou záležitostí.

Některé očkovací látky pomalu přestávají fungovat, takže je zde situace velmi obdobná jako u antibiotik

Martina: Řekla jste „naštěstí“.

Václava Adámková: Naštěstí, protože by to jinak opět vedlo k tomu, že by to fungovalo na nějakou omezenou dobu, podobně jako antibiotika. Vidíme, že některé očkovací látky pomalu přestávají fungovat, takže je zde situace velmi obdobná.

Snaha po přílišné sterilitě prostředí má za následek nedostatečné stimulování imunitního systému kontaktem s bakteriemi, které v prostředí přirozeně jsou.

Martina: Řekla jste, že jsme pomohli onu Pandořinu skříňku otevřít tím, jak lehkomyslně se chováme k lékům, jako jsou antibiotika, ale že by k tomu došlo nakonec stejně, protože bakterie se vyvíjejí. Rozumím tomu správně, že se bakterie vyvíjejí rychleji, než jak jsme to my dokázali domyslet?

Václava Adámková: Určitě. Generační doba, tedy čas, ve kterém se z jedné bakteriální buňky stanou dvě, u těch běžných činí 20 minut. Takže přes noc jde o miliardy bakterií, které jsou vystaveny nějakému selekčnímu tlaku, což nejsou jenom antibiotika, ale třeba i dezinfekční prostředky. Potřebují se bránit, aby přežily, tak nastartují mechanismy, které mají, nebo je převezmou od jiných bakterií s genetickou informací a brání se.

Z mého pohledu, jako mikrobiologa, i když v popisu práce mám boj s infekcí, jsou reklamy na dezinfekční prostředky ve sdělovacích prostředcích největším nepřítelem a podporují tento rozvoj. Sterilní prostředí není možné vytvořit – a pokud budeme všude stříkat Savo a celá domácnost bude hezká a nerezová, tak to povede nejen k rozvoji rezistence. Má to za následek i rozvoj různých alergií, protože není dostatečně stimulován imunitní systém kontaktem s bakteriemi, které v prostředí přirozeně jsou.

Takže vývoj je narušen od počátku, od malička. Neznamená to samozřejmě, že by dítě mělo žít v nějakém nepořádku, na nějakém hnojišti, ale rozhodně nerezový, sterilní tank není správnou cestou.

Martina: Přesto do nás média dnes a denně hustí reklamy firem, které nám nabízejí naprosto hygienicky čistou toaletu, koupelnu, kuchyň. Všimla jsem si, že v některých restauracích jsou při vstupu do jídelny pointy s dezinfekcí, která se používá na pitevnách. Není to již přehnané?

Václava Adámková: Stačilo by, kdyby si někteří lidé umývali ruce, třeba po použití toalety, aby se nepřenášely klasické, jednoduché nemoci typu žloutenek nebo salmonelových průjmů. Pokud se ale bavíme o celkovém ekosystému, bakeriálním mikrobiomu, tak platí: „všeho s mírou“ a nadměrné používání dezinfekčních prostředků je opravdu alarmující. Také se říká: „Čistota půl zdraví, ale špína celé.“

Teplota je přirozeným ochranným mechanismem, který tělo potřebuje rozvinout. Pokud tyto historické fylogenetické mechanismy utlumíme, tak se postupně lidská rasa otupí.

Martina: Čím to, že nám tolik klesá imunita? Je to proto, že ji netrénujeme? A proč jsme čím dál víc choulostivější?

Václava Adámková: Medicína již je na takové úrovni, že dokáže bojovat s mnoha nemocemi a nedá tělu prakticky šanci se posílit tím, že by samo zabojovalo. Hned jak se objeví teplota, tak se pacient okamžitě snaží ji nějakými antipyretiky srazit. Ale teplota je ochranným mechanismem, tělo potřebuje horečku rozvinout, je to přirozená záležitost. Pokud tyto historické fylogenetické mechanismy utlumíme, tak se postupně během času lidská rasa, ale je tomu tak i u zvířat, otupí. V důsledku toho, že spoléháme na to, že to někdo za nás vyřeší.

Martina: Pak ale nechápu, že velká rezistence na antibiotika je v Egyptě. Očekávala bych, že děti vyrůstající na káhirských předměstích u slepých ramen Nilu opravdu nemají potíže s nadužíváním dezinfekčních prostředků.

Václava Adámková: To jistě ne, ale používání antibiotik v humánní medicíně i běžných dezinfekčních prostředků jde ruku v ruce. Problémem těchto států, označovaných jako rozvojové, je, že je potřeba jejich populaci nakrmit. A proto se pěstují nové druhy obilí a chovají geneticky upravená zvířata. A v tom jsou přítomná stopová množství antibiotik. A to je přesně ta nízká koncentrace antibiotik, která bakterii nezahubí, ale pouze ji podráždí k tomu, aby reagovala rozvojem rezistence.

Martina: Dělá s tím něco Světová zdravotnická organizace?

Václava Adámková: Světová zdravotnická organizace v loňském roce vydala především výzvu vůči farmaceutickým firmám a stanovila priority vývoje: které bakterie jsou nejhorší nebo které nejsou závažné z hlediska rezistence. Tyto firmy by se podle této výzvy měly pokusit vyvinout nějaké nové léky, prostředky na boj s infekcemi vyvolanými rezistentními bakteriemi. To Světová zdravotnická organizace dělá a je to asi tak vše, co dělat může. Na druhou stranu agrární a chovatelské lobby je tak obrovské, že proti tomu je humánní medicína zcela zanedbatelnou záležitostí.

Lidé si mohou přivézt ze zahraničí také multirezistentní bakterie

Martina: A na to nemá nikdo páky, protože je to byznys?

Václava Adámková: To je byznys.

Martina: Má vliv na rezistenci vůči antibiotikům třeba i globalizace, to že lidé cestují napříč kontinenty a přenášejí bakterie a viry?

Václava Adámková: Zcela jistě ano, takovým příkladem je cestování obyvatel Velké Británie na indický subkontinent díky levnější zdravotní péči. Týká se to především plastické chirurgie. Kromě nového poprsí a obličeje si tito lidé přivezli zpět bohužel také tyto multirezistentní bakterie, které zavlekli do Evropy. Je to bakterie, která nese gen rezistence New Delhi matalo-beta-laktamáza, tedy je to pojmenováno právě po Novém Dillí. Jsou to epidemiologicky extrémně závažné kmeny, které získají rezistenci a pak ji přenášejí, protože jim to poskytuje obrovskou výhodu v selekčním prostředí antibiotik a dezinfekčních prostředků.

A nemusíme kvůli tomu jezdit do Indie. V Řecku a Itálii také není situace ideální, takže i odtamtud si mohou naši spoluobčané přivézt suvenýr z dovolené. Kolonizaci takovým rezistentním kmenem mohou získat v tamním zdravotnickém zařízení, když se jim třeba něco stane na sjezdovce, nebo v létě u moře.

Neznamená to, že by museli onemocnět, ale přivezou si tuto bakterii, která je bude takzvaně kolonizovat, stane se součástí jejich mikrobioty a mohou ji šířit mezi naší populací. A pokud bude nějaký člověk oslaben třeba po nějaké viróze nebo nemoci, tak tuto infekci bohužel může rozvinout.

Martina: Co se s tím dá dělat?

Václava Adámková: Musíme si dávat pozor, informovat se, vědět, snažit se chovat racionálně. Ne přestat cestovat a mít strach, protože strach a stres oslabují imunitní systém, takže je to začarovaný kruh. Přistupovat k tomu racionálně, nevyžadovat u lékaře zbytečně antibiotika jenom proto, že mě někde něco bolí nebo mám teplotu.

Martina: Norům se prý podařilo snížit spotřebu antibiotik o 90 procent.

Václava Adámková: V těchto severských státech existuje extrémně restriktivní antibiotická politika – a nejen to, oni kontrolují i možný přenos cestováním. Na našich školách studuje mnoho studentů z těchto zemí medicínu. A když se vrací domů, tak musí mít potvrzení, že tyto rezistentní bakterie po sobě nemají. To je jistě jednou z cest boje na národní úrovni, kdy jsou do toho všichni zapojeni, věří tomu a podporují to.

Martina: Řecko, Itálie a Indie jsou země, kde jsou antibiotika volně dostupná, což zřejmě má vliv.

Václava Adámková: Ano, když je něco volně dostupné, tak si to člověk pořídí a nebude dbát nepopulárních restriktivních opatření. Protože je mu špatně, tak si antibiotikum vezme, protože mu přece musí pomoct.

Martina: Když se vrátím odněkud z dovolené, na nějakém specializovaném pracovišti zjistím, že jsem kolonizovaná – mně to sice zatím neubližuje, ale jsem bacilonosičem – co se se mnou dá dělat?

Václava Adámková: Nic se s vámi dělat nebude, nemusíte být v žádné izolaci. Ale v případě, že byste například potřebovala nějaký chirurgický výkon, tak je potřeba, aby to chirurg o vás věděl. Takový pacient bude zařazen na konec operačního programu, aby nedošlo k rozšíření multirezistentních bakterií, a potom se to vydezinfikuje.

Pokud je pacient pouze kolonizován a je nosičem takového bakterie, tak to není indikací pro nasazení antibiotik, protože antibiotika tuto kolonizaci nezruší. Naopak by to vedlo k tomu, že by došlo k selekci dalších rezistentních bakterií, které máme třeba ve střevech nebo na kůži.

Martina: Čtvrtina kmenů Escherichia coli je vůči antibiotikům rezistentní. Na poměrně banální bakterii Klebsiella pneumoniae umírali lidé, protože se zápal plic s vysokými horečkami nepodařilo zvládnout. Dá se odhadnout, jakou percentuelní řadou se bude rozšiřovat počet rezistentních bakterií?

Václava Adámková: Takto jednoduše se to říci nedá, protože tyto bakterie, které jste jmenovala, patří mezi takzvané gramnegativní bakterie. Ty se chovají jinak než ta druhá polovina grampozitivních bakterií, kam patří třeba zlatý stafylokok nebo streptokok, který vyvolává záněty v krku typu angíny. Gramnegativní Escherichia coli a Klebsiella pneumoniae mají daleko větší šanci a snahu si mezi sebou předávat kmeny rezistence a šířit se dále v populaci. Také jsou to bakterie, které jsou součástí normální střevní mikrobioty – a tudíž jsou vystaveny dennodennímu tlaku toho, co jíme a přijímáme. Nedá se říci, zda to poroste exponenciálně nebo lineárně nebo to za rok naroste o 10 procent.

Vědec ví, že potřebujeme vyvinout nové léky proti multirezistentním bakteriím. Ale náklady jsou tak enormní, že pro ekonomiku daného státu, byť by to byly třeba USA, je zcela nenávratnou investicí.

Martina: Při poslechu těchto informací si lidé budou říkat, že když vědci i lékaři vědí, že jde o velký problém, tak tím pádem to budou vědět také politikové. Což by mělo mít za následek, že budou do vývoje nových léků investovány velké peníze. Je možné vymyslet něco, co by nás na nějakou dobu zase spasilo? Věříte tomu jako odborník?

Václava Adámková: Osobně tomu úplně nevěřím, protože primárně do toho investovat peníze nikdo nebude. Existují na to velké modely. Vědec ví, že to potřebujeme a chceme vyvinout. Ale všichni víme, že náklady jsou tak enormní, že to pro ekonomiku daného státu, byť by to byla třeba ekonomika USA, je zcela nenávratnou investicí.

Takže politikové do toho jistě nepůjdou. Nebudou těmi, kdo by určil, že by ze státního rozpočtu šlo třeba 20 procent prostředků na vývoj nových léků.

Co se týká otázky, zda se může něco objevit, tak možná může, ale co to bude, vůbec netuším. Ale dokud si neuvědomíme, jaký je to problém a nezískáme pokoru vůči okolnímu světu, tak se ani nic objevit nemůže, protože to zase přijde vniveč během několika málo let.

Martina: Paní primářko, velmi vám děkuji za nesmírně zajímavý rozhovor.

Václava Adámková: Já děkuji vám.

Všechny příspěvky s Václava Adámková

Diskuze:

  1. Dobrý den ,máte pravdu ohledně antibiotik,že jsou zneuživane.Já marodím už rok a za tu dobu mě nasadily postupně 9 krát antibiotika. Imunita űplně likvidována a stále nejsem v pořadku.Jsem s to zoufalá. S pozdravem Věra Juhaňáková

  2. Vyhynuly celé civilizace. Že by jeden malý národ byl pro lidstvo nějaká ztráta? To je běh světa.

  3. Pane Doležal, mám za to, že pan Štěpánek se zaměřuje na určité výsečové aspekty některých aplikovaných forem (není to specializovaný odborník na infekční choroby ani epidemiolog /formálně vzato/), a to coby badatel, vědec a výzkumník – přírodovědec, zatímco paní Adámková je jak výzkumnice, klinická pracovnice v infektologii a lékařka (to je v jistém ohledu důležité, pan Štěpánek lékař není), expertka. Takže z tohoto úhlu pohledu není až takový rozpor, jak se Vám zdá. Paní Adámková řeší problematiku velmi komplexně a koncepčně, vědecky, klinickým testováním a verifikací, patrně i prostřednictvím longitudinálních studií a testů, monitoringu v dané oblasti. Pan Štěpánek je tzv. focusový vědec, více zaměřen na jedno téma, jeden dosti úzce vyprofilovaný cíl/záměr v rámci již tak vyprofilovaného menšího, poměrně striktně vytyčeného science field – vědeckého pole. Z toho pole sice může vystoupit i jinam (dokonce i částečně musí), ale ne moc daleko, zůstává ve vzdálenosti, aby viděl k obzoru, už není proč za, to už u něj patří jinam. Pan Štěpánek sice možná viděl některé věci v rámci své specifické specializace s optimističtějším výhledem, ale neopomenul podotknout určité hrany na něž se tak i tak narazí, hlavně i to, že jedna věc je přírodovědné laboratorní řešení, a druhá reálná zavedenost do společnosti a aplikace. To představuje konfrontaci s úplně jinými výzvami, situacemi a okolnostmi, často nepředvídatelnými a s nemožností je vše domyslet a pojmout, včetně nevyzpytatelnosti lidských povah a chování… Z hlediska přírodovědného bádání a výzkumu aplikovaného v biomedicínském sektoru jsou zjištění a poznatky pana Štěpánka přínosné a zajímavé, ale z hlediska holistického a komplexně praktického, medicínského a dlouhodobě empiricky i verifikačně doložitelného, reálně pozorovatelného, se přikláním k paní lékařce a primářce Adámkové a jejímu obecně i specificky polohovanému skepticismu a velkým obavám. Ostatně, bakterie, viry, mikroorganismy…, opravdu nepřevezeme, nikdy, tak fungují přírodní, ekologické a evoluční zákonitosti. Vzhledem k stavu planety a všeho na ní, oné destrukci zapříčiněné především člověkem jakožto geniálním homo sapiens stupidus, lze přirozeně očekávat reakce a odpovědi ve smyslu nejen toho, že nám bakterie půjdou fest po krku, ale čeká nás toho mnohem, opravdu mnohem více…! A bude to nemilosrdné!!! Nutno dodat, že zaslouženě.

  4. Dobrý den,
    děkuji za tento velice přínosný rozhovor. Bohužel nástin možné budoucnosti dle paní primářky není příliš radostný. Ovšem na druhou stranu, Váš předchozí host, pan profesor František Štěpánek nabízí mnohem optimističtější výhled. A přiznám se, že nerozumím rozporu mezi těmito vizemi. Která z nich vlastně platí? Nebo se jedná o situaci, kdy jsou nějakým způsobem platné obě možnosti? Bylo by například možné, aby se k tomu paní primářka vyjádřila? Děkuji.

Napsat komentář