Pavel Černý
Pavel Černý
bezpečnostní expert, policejní podplukovník v záloze

Pavel Černý 2. díl: Není možné zastavit zločiny páchané nelegálními zbraněmi zákazem zbraní legálních

Takzvané „elity“ Evropské unie se snaží přesvědčit občany, že budou žít ve větším bezpečí, když nebudou mít v soukromém držení žádné zbraně. Tato snaha, zkoncentrovaná v evropské směrnici o zbraních, je tak urputná a natolik odporuje logice i faktům, že to vzbuzuje podezření, zda skutečným cílem není něco jiného. Totiž odzbrojit lidi proto, aby se nemohli bránit proti tomu, co budovatelé „Nové Evropy“ chystají. Přitom přirozená slušnost mnoha lidem brání, aby politiky, politology, analytiky, aktivisty a mnohé další osoby, které ovlivňují směřování civilizace, podezírali z toho, že chtějí lidstvo záměrně zavést k něčemu strašnému.

Bezpečnost

Délka: 34:33
Datum: 26.6.2018

Přehrát pořad

A tak si mnozí říkají, že jde možná pouze o neschopnost, touhu zůstat u moci a jít s hlavním proudem. Ale střízlivý pohled ukazuje, že za hloupostí, neschopností a naivitou, které jistě hrají velkou roli, očividně v pozadí stojí záměrné, cílené lži, manipulace, utahování šroubů a omezování svobody. To se ukazuje i na zarputilé snaze EU totálně odzbrojit obyvatelstvo Evropy. V řadě zemí, jako je Velká Británie, se to již téměř podařilo. Ale někde ještě občané zbraně mají, a tak se jde hlava nehlava. O tom, co by znamenalo zavedení Evropské směrnice o zbraních do práva ČR, jaké jsou příčiny snahy o odzbrojení obyvatelstva, zda je skutečně pravda, že zákaz držení soukromých zbraní povede k větší bezpečnosti, nebo naopak, rozmlouvá Martina Kociánová s podplukovníkem ve výslužbě Pavlem Černým, který po celém světě učí policejní jednotky zasahovat proti zločincům i teroristům.

 

Martina: Pane podplukovníku, v minulé části našeho rozhovoru jste řekl, že mnoho lidí uvažuje o tom udělat si zbrojní průkaz. Otázkou je, zda to má ještě cenu. Konkrétně se chci zeptat, co přesně by pro naše české držitele legálních zbraní znamenalo přijetí evropské směrnice o zbraních. Lidé se bojí, že by mohly být zabavovány poloautomatické zbraně, které vlastní. Hrozí to? Nebo nehrozí? Jak by vypadal stav po přijetí evropské směrnice u nás?

Pavel Černý: Zajímavé je, že když se mě někdo zeptá, co by tím ztratil, co bude za pět let, zda mu to nebo ono zakáží a podobně, tak k tomu můžeme říci pouze jednu věc, která je asi nejpravdivější: nikdo nic neví. A nikdo nic neví kvůli otevřenosti směrnice. Můžeme se bavit o první vlně, jaké postihne skupiny – a už to jsou velké nepříjemnosti a bezdůvodná šikana obyvatel. Ministerstvo vnitra v minulosti uznalo, že pokud by tyto tendence pokračovaly, tak velkým nebezpečím je, že lidé prostě zbraně neodevzdají. Češi neodevzdali zbraně ani za války, za protektorátu, kdy za to hrozil trest smrti – a byly postihovány celé rodiny. Je důležité zdůraznit, že jde o zbraně, která v současné době pro společnost nepředstavují žádné riziko, protože jsou evidované, registrované a používané podle zákona.

Lidé uvažují, na co máme volené zástupce, na co jsou vůbec u nás volby, když někdo ze zahraničí rozhodne o nás bez nás

Martina: Ano, spousta lidí kolem mě říká: „Já ji neodevzdám. Prostě jdu po mostě a najednou mi spadla do řeky. Spadl jsem tam i já, jsem mokrý a všechny mé zbraně jsou pryč.“ Podobné, až komické věci, si lidé vymýšlejí. Znamená to, že spousta bezúhonných lidí bude najednou držiteli černých zbraní?

Pavel Černý: Jedná se o majetky lidí, které nabyli velmi nelehkým způsobem na bázi našich vysoce funkčních zákonů. A najednou jim někdo ze zahraničí řekne: „Vy to mít nebudete, odevzdáte to. My vám to zakážeme.“ Lidé pak uvažují, na co máme své volené zástupce, na co jsou vůbec u nás volby, když někdo ze zahraničí rozhodne o nás bez nás. My Češi jsme díky dvěma velmi ošklivým totalitám, německé okupaci a následné komunistické éře, velmi citliví na ohrožení našich práv a svobod. Na západ od nás toto ale tak úplně zřetelně nevnímají. Češi si nechtějí nechat něco zakazovat a po revoluci, kdy mohli za opravdu velmi přísných, náročných podmínek a kritérií vlastnit najednou legální zbraně, tak o ně nechtějí přijít. A tento problém se už dávno netýká pouze zbraní. Je to o svobodě, o jejím krácení a lidé to u nás čím dál více vnímají.

Největší tržiště nelegálních zbraní, kde se ozbrojují gangy a teroristé, je pod okny bruselských úředníků a ve čtvrtích, kam policie nechodí, kam se bojí jít

Martina: Řekl jste, že lidé po revoluci najednou mohli legálně držet zbraň. Připomíná mi to slavný výrok George Orwella, který říká: „Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže. Nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie a je našim úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“ Teď v tuto chvíli se někdo (Evropská unie) usilovně stará o to, aby na zdi našeho příbytku ta puška nezůstala. Řekněte mi, je tato reminiscence s totalitou přípustná, případná? Anebo je to dáno vývojem v Evropě a jde o jakýsi zoufalý čin, který se pouze vztáhne i na země, kterých by se to třeba ještě týkat nemuselo?

Pavel Černý: Doplnil bych to ještě citátem jednoho velmi chytrého člověka, který řekl: „Boj se vlády, která se bojí tvých zbraní.“ Míněno legálních zbraní. Nikdy to nebylo dobrým signálem pro společnost, když se vláda chystala odzbrojit občany. Zajímavé je, že někteří naši politici mají stejné výroky a přístup jako měl například Heinrich Himmler, který ve třicátých letech prohlásil, že běžný německý občan zbraně k ničemu nepotřebuje – a pokud je chce, má vstoupit do SA nebo SS. A ještě před ním Vladimír Iljič Lenin řekl, že jeden člověk s puškou je schopen vést a kontrolovat stovky jiných lidí – a nabádal bolševiky, aby prohledávali domy a zabavovali zbraně slušným lidem. Dokonce tam komunisté za držení zbraní popravovali. Demokratické vládě v demokratické společnosti by neměly zbraně vadit v rukou slušného člověka. Co by společnosti mělo vadit, jsou zbraně ilegální a jejich držitelé by měli být stíháni. A paradoxem je, že největší tržiště nelegálních zbraní, kde se ozbrojují gangy a teroristé, je pod okny bruselských úředníků a ve čtvrtích, kam policie nechodí, kam se bojí jít a kde se bojí dělat akce a zákroky.

Není možné zastavit zločiny páchané nelegálními zbraněmi bojem proti zbraním legálním

Martina: Je u nás těžké koupit nelegální zbraň? Vy musíte mít přehled. Dělala jsem takový podloudný průzkum a několik lidí mi řeklo, že jestli mám peníze, tak do zítřka obstarají i protitankovou střelu. Machrovali, anebo je to opravdu tak snadné?

Pavel Černý: Nelegální zbraně není možné nikdy vymýtit a zejména ne tím, že seberete legální zbraně slušným lidem. Trh s nelegálními zbraněmi vždy bude a to na celém světě. I v nejvíce restriktivních režimech, kde občan nemůže nosit ani nože, nelegální zbraně existují. Jako příklad vezměme dokonale odzbrojenou Británii. Tam palnou zbraň nemůže nikdo mít, natož nosit. A přitom kriminalita s palnými zbraněmi je v Británii na vzestupu. To asi mluví za vše. Není možné zastavit zločiny páchané nelegálními zbraněmi bojem proti zbraním legálním. To je jedna věc. Další věcí je, že teroristé pro své skutky, jak ukazují nové případy, nemusí nutně vždy shánět nelegální zbraně. Protože pokud začněte shánět nelegální zbraň nebo výbušninu, vystavujete se riziku, že tak na sebe můžete upozornit bezpečnostní složky a tajné služby. Ukazuje se, že stačí, když si člověk půjčí dodávku, ani ji nemusí odcizit, a najede do lidí na chodníku. Nebo si vezme nůž, sekáček, případně mačetu a bude honit lidi po ulicích s cílem co nejvíce jich usmrtit nebo jim ublížit. Není to tedy o zbrani, ale o rozhodnutí člověka. Zbraně nejsou ani zlé, ani dobré. Jsou takové, jaký člověk je drží v ruce. Ty legální v ČR drží dobří občané. Jako bývalý policista mohu potvrdit, že nejčastějšími vražednými nástroji na světě, ať už v dané zemi občané mohou legální zbraně držet či nikoliv, jsou kuchyňské nože, sekáčky, sekery, nůžky, prostě běžné předměty. Například vy i já jsme dnes do zaměstnání jeli pravděpodobně autem. Viděli jsme lidi, kteří chodí po chodnících, stojí na zastávkách – a asi mě ani vás nenapadlo do nich najet, jak to dnes dělají teroristé nebo kdysi Olga Hepnarová. Můžeme to udělat, ale prostě to neuděláme. Lidi kolem sebe prostě zabíjet nechceme. A stejné je to s člověkem, který drží legální zbraň – proč by začal okolo sebe střílet? Buďme rádi, že naše zákony jsou takové, jaké jsou. Všichni okolo by se z nich mohli učit.

Martina: Našla jsem informaci, že množství trestných činů spáchaných legálně drženými zbraněmi je u nás tak nízké, že jde v podstatě o statistickou odchylku. Je to tak, nebo je to mylná informace?

Pavel Černý: Je to tak mizivé, že statisticky to ani nemá smysl zmiňovat.

Odzbrojením občanů se proti terorismu bojovat nedá. Dá se bojovat mnoha jinými způsoby, ale ne buzerací slušných lidí.

Martina: Stále mi vrtá hlavou cíl Evropské unie. Vy jste to částečně vysvětlil, že není možné některé země odzbrojit legálním způsobem. Evropští politici tuto směrnici prosadili primárně jako protiteroristické opatření. Vidíte nějaký smysl v úvaze, že by si teroristé pořizovali legální zbraň?

Pavel Černý: Terorista si nedělá zbrojní průkaz, pokud už používá zbraně, tak jen ty nelegální. A pokud odzbrojíme veřejnost, bezúhonné lidi, teroristickým útokům nezabráníme. Této úvahy by se dopídil každý člověk se zdravým rozumem. Navíc pro teroristy je jednodušší najet do lidí autem, nebo použít kuchyňský nůž. Zakážeme snad lidem používat automobily, sebere lidem kuchyňské nože, protože se staly v posledních kauzách vražednými nástroji? Asi stěží. Tímto se proti násilí, obzvlášť proti terorismu, bojovat nedá. Dá se proti tomu bojovat mnoha jinými způsoby, ale ne postižením a buzerací slušných lidí. Skutečnost je taková, že majitelé legálních zbraní jsou u nás tou nejslušnější veřejností. Jsou totiž vždy znovu prověřováni při každé žádosti o nový zbrojní průkaz.

Martina: Pak se ale přihodí záležitost, jako před časem v Uherském Brodě a všichni říkají: „Ha, vidíte. I tento náš dobrý zákon o zbraních má své limity, protože zjevně psychicky ne příliš zdravý člověk opakovaně dostal zbrojní průkaz.“

Pavel Černý: Podobné úvahy bychom mohli také rozvíjet, když ve Frenštátu pod Radhoštěm jeden nenávistný člověk vyhodil do povětří své sousedy. Na to, abyste zabila lidi, nemusíte mít zbraň.

Martina: Tady jde o to, že on zbraň dostal.

Pavel Černý: Dostal, ale už ji dávno neměl mít, dávno mu měla být odebrána. Byla to chyba systému, který nebyl schopen zbraň odebrat, a rozhodně ne samotných zbraní. Po Uherském Brodu dokonce byla přijata nová zákonná úprava, kterou majitelé zbraní se skřípěním zubů akceptovali. Jde o to, že pokud policie zjistí „odůvodněné“ informace o tom, že byste mohla být, coby legální vlastník, nebezpečná svému okolí, tak vám může zbraň bezodkladně odebrat. A vyšetřovat, zda se zjištěné informace zakládají na pravdě, může až později. To je skutečně na hraně porušení lidských práv občana, protože policie vám může v tomto případě kdykoliv vyrazit dveře a vstoupit do vašeho obydlí. Jak kritici této zákonné úpravy často zmiňují, může se stát, že někdo zneuznaný nebo nenávistný z vašeho okolí řekne, že jste mu se zbraní vyhrožovala a policie vás potom v poutech odvede a vaši sousedé si pak mohou říkat: „Na každém šprochu pravdy trochu.“ Tedy, že to asi nebylo pro nic za nic, když proti vám policie podnikla takovou akci. To znamená, že dnes již, díky přijatým zákonům, takové případy jako v Uherském Brodě naprosto nejsou možné. Ale dodnes je diskutován postup policie, která vyčkávala se zákrokem. Zda muselo zemřít tolik lidí. Dodnes nejsou vyjasněny všechny okolnosti tohoto zákroku v Uherském Brodě. Takže házet toto na slušné, legální vlastníky zbraní, kteří nic neudělali a nikdy nic neudělají, není fér.

Martina: To je samozřejmě vždy otázka. Když se člověk podívá na americké údaje, tak například na střední škole v Parklandu se policista bál zakročit a zemřelo 17 dětí. Nedávno se stal případ v Marylandu, kdy útočník opět střílel ve škole a jediným mrtvým byl útočník, kterého člen ostrahy bez milosti zastřelil, protože měl u sebe zbraň a použil ji. Útočník vážně zranil jen jednu dívku a jedno dítě postřelil. Zásah se zbraní byl naprosto na místě a zdá se, že zabránil velkému krveprolití. V Americe jsou zákony týkající se zbraní v jednotlivých státech velmi odlišné. Třeba Texas je velmi „free“ i co se týká viditelného nošení zbraní. Zákony v některých jednotlivých jiných státech jsou naopak dost restriktivní. Dá se říci, že by ve státech, kde jsou zákony velmi přísné, byla nižší kriminalita, nebo alespoň nižší kriminalita páchána palnými zbraněmi?

Pavel Černý: To, co nyní povím, bude pro někoho překvapením. V Americe máte zákony, které jsou v liberálnějších státech poměrně volné, někdy tak volné, že bychom je rozhodně u nás nechtěli napodobovat. My máme zákony mnohem efektivnější. A potom jsou v USA státy, kde nemůžete nosit ani nůž v kapse a kde občan nemůže mít ke své ochraně ani teleskopický obušek. K těm nejvíce restriktivním, z hlediska zbraní a sebeobranných prostředků, patří nejen Kalifornie, ale i New York a Washington. Zvláštním případem je město Chicago, ve kterém díky názorům pana starosty, ač mají Američané druhý dodatek Ústavy, který jim zaručuje právo na nošení zbraně, nemůžete nosit zbraň. A Chicago je vlastně bojovou zónou, za víkend je tam střeleno až několik desítek lidí.

Tabulky se zákazem nošení zbraní akceptují pouze zákona dbalí a slušní občané, ale rozhodně ne masový vrah, který chce napáchat co největší škody

Martina: Nevím, jestli mi neříkáte jen nějaký exemplární příklad, jestli to třeba někde není jinak.

Pavel Černý: Bohužel není. Největší násilí a zločinnost v USA je tam, kde jsou zbraně nejvíce zakazovány a kde zákony patří k nejpřísnějším. Na útocích ve školách je zajímavé, že prakticky ke všem došlo v takzvaných gun-free zónách. Nenechme se mýlit slovem „free“, není to o volnosti, jsou to zóny, kde se nesmí nosit zbraně. Útočník v takovém případě dobře ví, že on jediný je ozbrojen a že nenarazí na nikoho, kdo by ho mohl zastavit. To znamená, že tabulky se zákazem nošení zbraní akceptují pouze zákona dbalí a slušní občané, ale rozhodně ne masový vrah, který se rozhodl spáchat hrůzný skutek a chce nadělat co největší škody.

Mluvila jste o dvou případech útoků. Za prvé, co se týká Parklandu v jižní Floridě, tak tento útočník by v Česku neměl šanci dostat legální zbraň. Šlo o člověka, na kterého byly neustále stížnosti, FBI na něho měla několik udání, vyhrožoval, že vyvraždí své okolí, předem se netajil se skutkem, který chce spáchat. Takový člověk by u nás nemohl nabýt zbraň, případně by ji už neměl. A je směšné, když policie pro svou liknavost pak obviňuje všechny vlastníky zbraní. Samotná zbraň nezabíjí, nezvedne se sama ze stolu a nestřílí. Musí za ní prostě někdo být. A druhý případ v Marylandu, kdy byl útočník zastaven strážníkem školy, je příkladem toho, že zbraně nejsou ani dobré, ani špatné – a že, jak někdo řekl, zlého člověka se zbraní může zastavit jen hodný člověk se zbraní. Tak to bude vždy. Ať se na místo činu dostaví policista nebo ozbrojený civilista, nemůžeme útočníka zastavit nějakou diskuzí nebo kouzlem.

Martina: Jak říká košilatý bonmot: „Pět z pěti útočníků preferuje neozbrojené oběti.“

Pavel Černý: To je pravda.

Francie a Velká Británie, kde je obyvatelstvo odzbrojeno, jsou, co se týká bezpečnosti, někde za africkými státy jako Sierra Leone

Martina: Zmínil jste, že už podruhé jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Kdo je před námi? Které země jsou ještě bezpečnější?

Pavel Černý: Mě spíš zaujaly země, které nám chtějí diktovat, jak bude vypadat naše nejen zbraňová legislativa. Například Francie a Velká Británie, které jsou, co se týká bezpečnosti, někde za africkými státy jako Sierra Leone. Tyto země, jejichž součástí jsou no-go zóny, ve kterých stát ztrácí vládu nad svým územím, kam má policie obavu chodit a zasahovat, se prostě mění. A musím říct, že takováto nová podoba Evropy, kde se budou části měst měnit v bojové zóny nebo v oblasti ovládané pouze gangy, je pro nás hrůznou představou. Udržme si proto za každou cenu naše poměry. A uchování našich zbraňových zákonů je do jisté míry jedním z kroků, které k tomu přispívají. Buďme vděčni za to, jak to u nás vypadá a dělejme vše proto, aby to vydrželo.

Martina: Ještě zkusím nabídnout jednu variantu. Slovensko bylo obviňováno z toho, že ze znehodnocených vojenských zbraní se poměrně rychle podařilo vyrobit funkční zbraně. A pokud vím, tak právě těmito zbraněmi měla být vystřílena redakce Charlie Hebdo. Tak jestli třeba není snahou Evropské unie zamezit šíření právě takovýchto zbraní.

Pavel Černý: To co jste nyní zmínila, je velmi zajímavé. Problém s velmi špatným znehodnocováním zbraní na Slovensku trval dlouhá léta. U nás jsme měli tento problém dávno vyřešen a náš systém znehodnocování patří ke skutečně dokonalým a bezproblémovým. EU měla asi před 7–8 lety úkol toto znehodnocování v Evropě nadnárodně vyřešit. Nekonala – a po tom, co se stalo tenkrát v Paříži, nesypala popel na hlavu sobě, ale snažila se namazat máslo na hlavu někomu jinému. A viníky našla v soukromých vlastnících zbraní. Je to ostudné. Evropská komise byla pod tlakem některých politiků, jako například Francoise Hollanda, kteří po ní chtěli, aby konala a něco zakázala. Naši experti, když vznikala ona směrnice, tenkrát jezdili na vyjednávání a snažili se vysvětlovat její hloupost, nesmyslnost a iracionalitu. Bylo jim, i našim politikům, poslancům z europarlamentu i expertům z různých ministerstev, odpovídáno, že něco se prostě zakázat musí. Toto byla neustále omílaná odpověď ze strany evropských úředníků. Mělo to být gesto. A těžko říct, jestli je to plán na odzbrojení slušných lidí v Evropě, nebo je to jen snaha o zakrytí vlastní neschopnosti řešit bezpečnostní situaci a ukázat veřejnosti, že politici konají něco pro naši bezpečnost. Dnes jde už těžko říct, co to bylo. Ale tomu, že za terorismus mohou legální vlastníci zbraní a že se odzbrojováním veřejnosti dosáhne něčeho, co by mohlo pomoci, dnes neuvěří asi ani dítě.

Martina: Rozhodně je v této záležitosti Česká republika jakýmsi rebelem. Kdo ještě bude rebelovat s námi?

Pavel Černý: K naší žalobě by se, dle našich zpráv, mělo připojit Polsko a Maďarsko.

Martina: Takže Visegrád, dá se říci.

Pavel Černý: Ano, dá se to tak říct. Na Slovensku byla v tomto ohledu situace složitější a to je nám líto, protože Slováci mají velmi podobné zákony jako my, až na to znehodnocování zbraní, takže mají hodně o co přijít. Je nám líto, že odpor slovenských občanů, legálních držitelů zbraní byl velmi mizivý. Někteří politici zmiňují, že to lidem v Evropě nevadí. Ale lidem v Evropě to vadí, jenomže hlas těchto lidí nedosáhl až do politické scény. Nenašel se asi nikdo, kdo by z toho udělal skutečně závažné téma. A také jde o to, že už jim toho moc zakázat nemohou. Ti lidé již nemají o co bojovat. O co byste bojovala jako Britka, která nemůže v kabelce nosit ani pepřový sprej? Proti zákazu soukromých palných zbraní? Ty uvidíte nanejvýš v televizi.

Braňme svou legislativu ohledně držení zbraní, nenechme si ji brát a nedovolme ovlivnit naši bezpečnost v souvislosti s tím, co se děje v Evropě

Martina: Objevují se názory, že pokud náš stát držitele zbraní dostatečně neochrání, tak bude ve společnosti stále více sílit tendence zakládat soukromé domobrany, gardy, a podobně. Vidíte to jako něco reálného a je v tom nějaké nebezpečí?

Pavel Černý: Novela zákona, která tak drtivou většinou prošla v Poslanecké sněmovně a pak byla nepochopitelně zastavena v Senátu, měla pomoci tomu, aby nemohlo dojít ke vznikání nějakých svévolných, živelných sebeobran, sdružování lidí, kteří by brali zákon do vlastních rukou. Teď stát do jisté míry nemůže zakázat vlastníkům zbraní, aby se nějak sdružovali. Zákonná úprava, kterou jsem zmínil, měla pomoci tento problém řešit. A do budoucna měla pomoci tomu, že by člověk, u kterého bylo naprosto očividné, že hlásá nějakou ideologii nebo názory, které jsou extrémistické, mohl pozbýt práva na legální držení zbraně. Někteří lidé jako pan Dienstbier hřímali a hrozili nějakými novými lidovými milicemi. Ale u nás jsou držitelé zbraní naštěstí zákona dbalými občany. To, že někdo o svých voličích prohlašuje, že je to potencionálně nebezpečné, je plivancem do tváře všem slušným lidem.

Martina: Již jednou jsem dělala podobný rozhovor o držení zbraní a zakončovala jsem ho citátem Benjamina Franklina: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. A svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“ Zdá se, že vy to vidíte stejně jako Benjamin Franklin.

Pavel Černý: Ameriku sem neradi taháme a nechceme se inspirovat zákony, které tam panují. Jsou skutečně nedokonalé, v některých případech až moc liberální, v jiných zase příliš omezující lidskou svobodu. My máme svou legislativu, která je dokonalá. Nenechme si ji brát a nedovolme ovlivnit naši bezpečnost v souvislosti s tím, co se v Evropě děje, může dít a může se přesunout i k nám. Braňme své dokonalé zákony, poměry, které zde panují, a dělejme vše pro to, aby to vydrželo. Stojí to za to.

Martina: Pane podplukovníku Pavle Černý, děkuji za to, jak otevřeně jste mluvil o takto třaskavém tématu.

Pavel Černý: I já moc děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Ivan napsal:

    Pěkný článek, díky!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.