Václav Cílek
Václav Cílek
Geolog, klimatolog, spisovatel, esejista

Václav Cílek 3. díl: Většina současných mládenců nemá kapesní nůž, ale mobil. Chleba by si asi uřízli tak, že někam zavolají

Když přijde krize, musíme počítat s tím, že ztratíme hlavu. A řada lidí ztratí rozum. To je jedno ze stěžejních sdělení minulého rozhovoru s docentem Václavem Cílkem. Musíme si toho být vědomi a právě na tuto ztrátu hlavy je nutné se připravit, protože jinak ji už také nemusíme najít. A druhou zásadní věcí je poměrně velká naděje pro obyvatele sídlišť, protože až donedávna se soudilo, že právě oni na tom budou při příchodu skutečné krize a opravdových problémů hodně špatně.

Bezpečnost

Délka: 31:30
Datum: 29.1.2019

Přehrát pořad

V tomto díle k tomu přidáme další zajímavá témata, mimo jiné třeba o tom, jací lidé budou nejdůležitější pro naši budoucnost. Samozřejmě opět s docentem Václavem Cílkem.

 

Martina: Václave, původní otázka zněla, jak daleko máme s přípravou zajít? Z našeho povídání mi vychází, že mít bednu s nejnutnějšími věcmi je důležité, ale především, že připravenost je životní styl – vnímání světa v souvislostech, vnímání svého života v rámci celku, vytváření vztahů, zdravá nebo veselá mysl a tak dále. Je to tak, že příprava nespočívá jen v tom, že si zaplatím kurz přežití, ale že je to opravdu přístup k životu?

Václav Cílek: To je to, co jsem se snažil říct na samém začátku. Ano, věřím na tento druh přípravy na krizi, protože nějaké velké krize, pokud přijdou, budou opravdu něco šíleného, nepředstavitelného. Ale toto je vlastně jakýsi druh žití, jaký se vyvinul třeba na moravské vesnici. Je to styl života, způsob, jakým se pohybuješ světem, a je to také – to je hodně důležitá věc – vnitřní a vnější místo. To je velmi užitečný psychologický pojem. Člověk, který má vnitřní místo, nějakým způsobem spoléhá sám na sebe, na lidi kolem sebe, ví, že má určitou hodnotu.

Ještě udělám krátkou odbočku a pak se vrátíme k tomu vnějšímu místu. Podle mého názoru dokonce i přežívání národa není moc odlišné od přežívání jednotlivce. Když vezmu český národ v 19. století, tak kdyby neměl takové sebevědomí, že je stejně dobrý jako Němci nebo okolní národy, kdyby neměl Palackého, který národu dal historii a ukázal mu jeho hodnotu, tak by lidé neměli vědomí sebeúcty. Na to už přišel Frankl v koncentračním táboře.

Je důležité mít svou vnitřní osu

Martina: V knize, která vyšla, máš jednu kapitolu „Co říkají koncentrační tábory o českém národním obrození“. To je to, o čem teď mluvíš?

Václav Cílek: Ano, to je to, o čem mluvím. Ukazuje se mi, že schopnost přežívání je nejen osobní povaha, ale také národní povaha – a je to svým způsobem i návod pro národ, jak obstát.

Ale pojďme se vrátit k tomu vnějšímu místu. Vnitřní místo je to, že jsi všímavá, čteš realitu a nemyslíš si, že jsi úplný zmetek, ale že stojíš za to, abys přežila. Máš smysl života. Vnější místo je to, jak se zrcadlíš v očích jiných lidí. My to vnímáme zejména na mladých lidech, že socializaci, názor o době, si vytváří hodně podle toho, jak vnímají okolí. Digitální technologie, Facebook, to jsou prostředky, kterými tě velké množství lidí, kteří jsou vně tebe, ovlivňují a formují tím, co si o tobě myslí. Lidé, kteří mají jen toto vnější místo, se pohybují světem podle toho, jak se na ně dívají jiní lidé.

Takže je důležité mít to, co vnímám jako osu. V některých japonských bojových uměních máš něco takového, jako by tělem procházela vertikální osa, okolo které se točíš a zároveň tam máš místo. Japonci mají takové pevné místo v podbřišku, někdo ho má v srdci. Někdy si to lidé vizualizují třeba jako pevnost, která má brány, jež může otevřít a zase zavřít a podobně. Myslím, že právě tento typ sebevědomí je důležitý.

Je to však sebevědomí, kdy o sobě neustále pochybuješ. Toto sebevědomí nevznikne tak, že si ho vytvoříš včetně sebestředné arogance. Toto sebevědomí si vytváříš stále podle situace, jaká je, pořád se něco mění. Vůdcové jsou často lidé, kteří sice mají sebevědomí, ale v běžném životě mnohdy působí až zakřiknutě nebo nenápadně, protože ho okolí nedávají na vědomí.

Lidé, kteří nosí kapesní nůž, mají častěji své vnitřní místo a jsou sebevědomější

Martina: Václave, to je věc, které možná rozumím, přestože nevím, jak přesně to myslíš. Když řekneš „kapesní nůž“, tak je mi jasné, že je to velmi důležitá věc, kterou bychom se měli naučit mít u sebe. Ty tady ale máš psychologii kapesního nože – a to mě trochu mate.

Václav Cílek: No, jasně, že ano. Už roky jsem dával svým americkým a kanadským studentům otázku, kdo z nich má kapesní nůž a jaký. Ukazuje se, že většina těchto mládenců nemá kapesní nůž, ale mobil. To znamená, že problémy neřeší tak, že by si uřízli chleba, ale tím, že někam zavolají, nebo já vlastně nevím, co s tím udělají. Všiml jsem si, že lidé, kteří nosí kapesní nůž, mají častěji vnitřní místo, častěji jsou sebevědomější. Mají s sebou nástroj, to znamená, že spoléhají na to, že s tím nástrojem umí zacházet. Nůž je zajímavý tím, že to je jak zbraň, tak nástroj, že to má obě polohy. Vlastnictví nože tedy zároveň ukazuje okolí, že daný člověk je připraven se bránit.

Psychologie kapesního nože je hrozně zajímavá. V posledních zhruba dvou desetiletích se něco stalo v průmyslu kapesních nožů. Existuje velké množství firem, které mají nádherné katalogy, noži se dnes zabývají nejlepší designéři. Technologie výroby oceli se změnila od těch rezavějících, ale dobře řezajících ocelí, až k práškovým technologiím, kdy v ocelích plavou hnízda karbidů, takže jsou velice tvrdé. Pro část mužů se nůž stal něčím takovým, jako pro jinou část mužů mobilní telefon – a mně to přijde, že to jsou dvě odlišné skupiny lidí. U žen, které nosí nože, jsem si všiml, že to jsou často přemýšlivé, praktické typy. Bývají dobré matky. Nemám to nějak zvládnuté, ale v každém případě kreativita vložená v posledních dvou desetiletích do nožů a do kapesních nožů je obrovská.

Ještě uvedu jiný příklad. Před patnácti, dvaceti lety u nás prakticky neexistovali lidé, kteří by byli schopni udělat damaškovou ocel. Damašková ocel je většinou složena ze dvou vrstev oceli o rozdílném složení, které různým způsobem hněteš a pak překládáš. Dostaneš tak nože, které mají krásný vzor a jsou úžasné. Slovani to mimochodem uměli dávno před lidmi z Damašku, ale to je jiná věc. Nyní se častěji setkávám s lidmi, kteří jdou třeba do slovenského Rudohoří, nasbírají železnou rudu, ze které vytaví železo, z něj udělají několik typů oceli – a z těch stlučou damaškovou ocel a udělají nůž, který by obstál v Japonsku v 19. století. Je z toho patrné, že když je zájem, entuziasmus, tak i poměrně složité řemeslo jde v našem prostředí zvládnout.

Psychologie kapesního nože pro mě tedy představuje obrovitý fenomén. Mám nože rád a prostředí lidí, kteří se tím zabývají, je velmi tvořivé. A v Rusku je ještě tvořivější. Tam lidi vykopávají mamutí kly a dělají střenky nožů z mamutů a nevím co všechno. Je to umělecké, kulturní. Tito lidé si sdělují své názory, své postoje k životu, takže zde vzniká kultura, která se vyjadřuje pojmy jako třeba VG 10, což je dobrá ocel firmy Spyderco, původně tuším japonská a podobně. Je to zajímavá technická subkultura.

Pobavili jsme se na téma kapesní nože. A já považuju za velmi důležité říct, že budoucí inteligence, to znamená lidé, kteří budou hrát čím dál větší roli, a možná také zachraňovat národ, už nebudou ti, kteří mají představu o tom, co je český národ a jaké má pojetí v dějinách. Už to nebude jako v zideologizovaném dvacátém století socialismus nebo něco jiného, ale budou to praktičtí technici. Lidé, kteří budou schopni vypěstovat řepu i na suché půdě, vykovat nůž. Domnívám se, že další revoluce už nebude o slovech, ale o věcech.

Martina: Zmiňoval jsi, co umí naši lidé v souvislosti s damaškovou ocelí. Zajímalo by mě, jak rychle se obnoví řemeslná zdatnost, protože už doktor Vlach v Saturninovi vede velkou filipiku o úpadku řemesel, a to už je tato kniha desítky let stará – a Zdeněk Jirotka nemohl tušit, jak dalece ještě řemesla v budoucnu upadnou. Myslíš, že i toto je věc, která by se dokázala brzy vrátit? Nechci pokládat veledlouhé otázky, ale nedávno jsem byla v jednom skanzenu a fascinovalo mě, jak složitá byla výroba pilníků. To jsem vůbec netušila a říkám si: „To už dnes nemůže s těmi starými technologiemi nikdo umět.“ Jak to vidíš?

Václav Cílek: V Saturninově době si lidé ještě pamatovali dílny 19. století, které potom začaly ničit továrny, takže to byla jiná situace. Pak socialismus – tam se nejednalo ani tak o řemeslo, ale spíše umět všechno, co potřebuje člověk v domácnosti, řekl bych od všeho kousek. V této době se naštěstí množí lidé, kteří si díky internetu vyměňují recepty, takže myslím, že společnost je připravená na to, aby si řemeslně dokázala pomoci sama, a to v mnoha různých odvětvích, od šití látek až po výrobu železných předmětů.

Martina: Věříš tomu, že bychom skutečně znovu zjistili, jak vyrábět z kopřivy košile, jak sklízet len a jakým způsobem ho zpracovávat?

Václav Cílek: Myslím, že takto daleko už to nikdy nedojde. Na konci první i druhé světové války došlo k překvapivě rychlé regeneraci během dvou nebo tří let.

Martina: A opět jeden nadpis tvé kapitoly, kterému tak úplně nerozumím, přestože mi něco říká, že jsi o tom už svým způsobem mluvil – „Resilience jako dynamická odolnost“.

Václav Cílek: Ano. Koncept resilience původně pochází z ekologie. Týká se toho, že třeba borovice je schopna žít na suché skále, a jako borovice blatka je schopna žít v močálu – resilience zpočátku byla to, že nějaký organismus může fungovat v široké škále podmínek. Resilience se brala i tak, že když vyhoří les, tak jak dlouho trvá, než se vrátí nazpět. Takže se nejednalo o nějakou odolnost, jak ji známe ze špatných filmů, pancíř, něco, co je masivní, neprůstřelné. Tohle je spíše snadná obnovitelnost nebo rychlost, účinnost obnovy. V některých kulturách, třeba v raném křesťanství, existoval posvátný páv, a to proto, že mu péra vyrostou každým rokem znovu. Posvátná tedy nebyla železná traverza, ale peří, protože má schopnost se obnovit.

Z pojmu ekologická nebo environmentální resilience se přešlo k pojmu klimatická resilience. To se týkalo Japonska a zejména USA. Přijde hurikán, zničí papundeklové městečko – a za jak dlouho vznikne nové městečko, kolik lidí se odstěhuje a jakým způsobem se to dá zařídit. Pak se začalo uvažovat o resilienci jako o důležitém principu ve státě nebo v armádě. Ať si to představíme jednoduše: resilience znamená nemít jen jeden kapesní nůž, ale mít kapesní nůž a k tomu ještě nějaký jiný, který má trošku jinou funkci. Znamená to třeba pro městečko být napojen na centrální vodovod, ale zároveň mít nějaké své centrální prameniště, které je možné v případě nouze uvést do chodu. V běžném životě tedy resilience znamená mít víc paralelních strategií, nezabývat se jenom jednou.

S nejlépe propracovaným systémem resilience jsem se setkal v Izraeli, kde se jednalo o to, že na nás třeba začnou padat rakety. Systém v Evropě by byl zřejmě nastaven na vyšší policejní kontrolu, v rámci bezpečnosti bychom se vzdali kusu osobní svobody. Ale v Izraeli, není-li to jen zbožné přání, to mají tak, že takováto situace nesmí ohrozit chod běžné občanské svobodomyslné společnosti. Takže buduješ resilienci, která je schopna se buďto ubránit, nebo se vrátit do původního stavu, ale zároveň neslevuješ z takové důstojnosti života.

Martina: Další nadtitul, nebo respektive nadpis v knize „Ruka noci podaná“, zní poměrně jasně – „KPZ a další zavazadla“. KPZ, nikdy nevím, jestli je to krabička první záchrany nebo krabička poslední záchrany. KPZ, to je asi věc, kterou by měl mít člověk tak trochu sbalenou stále. Mívali jsme to jako skauti. Změnila se KPZ, kterou bychom měli mít doma dnes?

Václav Cílek: V něčem se změnila, v něčem ne. Pojem KPZ u nás zavedl Jaroslav Foglar někdy ve 20. nebo ve 30. letech a týkalo se to opravdu toho, že když jde skaut na výlet, tak má s sebou krabičku, ve které jsou sirky a nůž, jehla s nití a pár dalších věcí. V současné době čím dál víc lidí má podobnou KPZ. Aby se tomu nemuselo říkat skautsky, tak se tomu někdy říká EDC, což je Every Day Carry – nosím každý den s sebou – a existují o tom celé knihy.

Co v této KPZ, budu používat tento výraz, prostě být musí? Měl by tam být nějaký kapesní nůž, já často používám lžíci, možná častěji než nůž, baterka, dnes už jsou baterky malé, takže jedna až dvě baterky, včetně malinkaté baterky na kliku, kterou toho moc nenasvítíš, ale nemusíš se starat o náhradní baterie. Někdo tam má i náhradní baterie, což je docela dobrá věc, nemá cenu tady říkat jejich značky, ale některé jsou obecně známé. Já tam mám jehlu a nit, protože si věčně něco roztrhávám. Pak tam mívám obyčejnou tužku, propisku, blok, ze kterého mohu vytrhávat listy a psát na ně. A protože v kapse většinou nosím nůž, takový univerzální, taky EDC, tak většinou v KPZ mám malý multi-tool, tedy nářaďový nůž, nůžky a pár dalších věcí. Nemělo by to být moc velké a těžké. Toto jsou věci, které by měl mít každý, protože vždy přijde čas, kdy potřebuješ posvítit, něco uříznout, něco sníst – na což se hodí lžíce, případně si něco zašít. To je první zavazadlo.

Druhému zavazadlu Američané říkají: „Různé.“ A to proto, že lidé často bydlí někde jinde, než pracují, tak mají představu, že odjedou 50 km do práce a mezi tím vypukla krize. Takže když se vracím, silnice se nedají projet, takže musím mít zavazadlo. Já tomu říkám D1 zavazadlo, protože je snadné uvíznout na dálnici D1 na mnoho hodin. Američané nešijí, a tak tam nemají skoro nikdy jehlu a nit, ale vždy tam mají pistoli, to jsou takové kulturní rozdíly. Já mám v zavazadle v autě vždy láhev s vodou, protože jeden z největších problémů je vždy s vodou, a nějaké další věci. Existuje na to mnoho stránek, mnoho seznamů, takže člověk se na to podívá a řekne si: „Tohle potřebuji, tohle ne…“, a sestaví si to sám individuálně.

Mělo by to fungovat tak, že v krizi si vezmeš KPZ – a když přijde větší krize, tak k tomu přihodíš D1-bag. A pokud přijde ještě větší krize, tak preppeři mají doma zavazadlo, kterému se říká Bug-out-bag, to znamená zavazadlo na opuštění domova na dobu několika dnů, týdnů, nebo navždy. A podle toho tam mají prádlo, většinou tričko navíc, vyhýbají se bavlně, někdy náhradní boty, ale ty jsou zase těžké. Tedy na jednom místě mají spacák, karimatky, dnes z hlediska izolace a váhy vycházejí nejlépe nafukovací. Ne samonafukovací, ty se často rozbijí. Existují tenké, lehké, NOR, které často používám.

Takže toto jsou různé typy zavazadel. Možná, že by pro české poměry stačilo mít jedno zavazadlo v autě, pokud člověk někam jede. Protože kdy uvízneme na silnici nejčastěji, nebo kdy dojde nejčastěji k blackoutu? Buď to je vlna mrazu, nebo vlna veder. V létě v autě potřebuji vodu, mohu uvíznout na 6, na 8 hodin, tedy dva litry vody určitě. Jsou lidé, kteří když jednou na D1, tak si sebou berou spacák, protože říkají: „Ano, uvíznu tam na 4, 5 hodin, spotřebuji palivo a já se potřebuji zachumlat a zahřát. Takže tyto velmi jednoduché a prosté návyky z několika málo věcmi docela postačují na každodenní krize.

Martina: A teď záležitost, kterou si asi neumíme vůbec představit, protože se neustále spoléháme na to, že někdo za nás něco vyřeší: Chvíle, kdy neexistuje stát. Tomu se můžeme věnovat podrobněji. Jde o to, aby si lidé, kteří se tomuto tématu nevěnují pravidelně, dokázali udělat představu o tom, co všechno se může dít a o co všechno mohou při nějaké paralyzaci státu přijít, o jaké služby, o výdobytky, o pocit, že někdo něco udělá za nás.

Václav Cílek: Poprvé jsem se s tímto termínem „chvíle, kdy něco neexistuje“, setkal, když jsem hovořil s policisty a ti říkali: „Podívejte, dojde k rvačce v hospodě, my tam dorazíme nejdříve za 20 minut, a to je doba, kdy neexistuje policie. Teď si představme třeba velký blackout. V takovém případě dříve nebo později vypadnou mobilní telefony, počítače, stát nemá na čas kdo řídit, ani co řídit, lidé se prostě mezi sebou nedomluví. Takže bude následovat několikadenní, maximálně dvoutýdenní období, kdy neexistuje stát. Prvních 24 hodin lidé nebudou vědět co se děje. Dobré je buď rádio na kliku, nebo takové staré tranzistoráky, které měly široké AM pásmo. Takže první věcí jsou informace.

Většina prepperů radí mít rodinnou strategii, být domluveni, kde se členové rodiny sejdou, když přijde krize. Většinou samozřejmě doma. Když z domova odcházejí a je-li situace bezpečná, vezmeš PET flašku, strčíš do ní vzkaz, například: „Odcházíme tam a tam…“ a pověsíš ho na kliku.

Je-li situace nebezpečná, tedy když ti někdo může vykrást byt, tak tu PET flašku s uvedeným údajem strčíš někam za lavičku, prostě někam, kde to nejde vidět, ale tví blízcí vědí, že si to právě tam mohou vyzvednout. Velmi rychle, během několika hodin bude spotřebována voda, která se nahromadila v gravitačních odvodech. Cokoliv se dá vydržet, ale ne nedostatek vody. Proto neustále zdůrazňuji, že filtr na vodu je něco, co by měl mít doma úplně každý, aby měl schopnost vodu získat. V nejhorším případě převařit, když jsi někde na chatě, u lesa. Těch čistících možností je víc, například hypermangan, ozón, ultrafialové světlo a podobně.

Martina: Savo.

Václav Cílek: Savo, ano. Nebudeme to teď probírat, i když bychom mohli. Na posledním Junktownu v Bratronicích, což je takové setkání postapokalyptických kmenů, přišel mládenec z Liberce a měl v ruce velký šátek, který měl v rozích díry a v nich železné kroužky. Ukazoval: „Takhle se to v rozích spojí, sem naleješ špinavou vodu, dole ti vytéká čistá. Máme kamaráda v Tanzanii a tohle tam pomáhá matkám, aby jim děti neumíraly na choleru.“

Martina: Že to přecedí jen přes plátno?

Václav Cílek: Ano, ona je to totiž nanovláknová textilie. Je to nejlepší kombinace high-tech a low-tech, kterou znám, protože to je high-tech textilie, ale tasmánská švadlena tam udělá čtyři oka a zavěsí to na strom. Zřejmě to tato firma nikdy nebude vyrábět jako filtry pro normální lidi, to je vždy složité, ale prostě tahle věc existuje a má možnost změnit třetí svět.

Martina: Václave, děkuji za další nesmírně poučné povídání.

Václav Cílek: Já děkuji za zájem.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Standa napsal:

    co se týká KPZ, našel jsem docela dobré video: https://www.youtube.com/watch?v=wfc6tldOZ6s
    Pana Cílka mám moc rád, i jeho knihy. Právě jsem objednal Ruka noci podaná a moc se na ní těším. A Svobodnému universu přeji mnoho zdaru.

  2. MARTIN napsal:

    Také jsem si myslel, že správně je to jenom damascénská ocel, ale zdá se, že se už ujal oficiálně i termín damašková.

  3. Oldřich napsal:

    O Cílkovi jsem slyšel, že je všeználek. Omyl, je zde něco podstatnějšího, Cílek podává fakta z perspektivy, která je objevná, poutavá a z hlediska stavu civilizace nezbytná. Takže, jakkoli vzdělán, nemám zábran říci s respektem – Děkuji!- a těším se na dallší pořad.

  4. Lucifernik napsal:

    Povím ti kam o Vo preziti😊 rad Te poznám tao😊 zdravim přeji zdraví tobě a všem co mas😊

  5. Lucifernik napsal:

    Proste ridick vid veno?

  6. Vladimír Zlínský napsal:

    Je neuvěřitelné, že zmíněné jednoduché postupy nejsou součástí výuky na základních s středních školách.Na ministerstvu školství pracují a pracovali v posledních 30 letech zcela nekompetentní lidé.

  7. Topi Pigula napsal:

    A ještě jedna věc mě zaujala. Damašková ocel. Tato chyba mě spíš pobavila, neboť damašek je tkanina, ocel je damascénská… byť damašková ocel coby slovní spojení se často používá.

  8. M.Paulus napsal:

    Dobrý den, škoda že lidé nejsou v těchto věcech pravidelně školeni, nejlépe celoevropsky. Až se něco přihodí bude skutečně pozdě.
    Tyto věci stran krizových situací jsou pravidelně slyšet pouze z úst skautských organizací a pana Cílka.

    Díky za jeho snahu.

    M.Paulus

  9. Topi Pigula napsal:

    Upřímně – k titulku. Kolikrát denně někam volám a kolikrát krájím chleba (nebo potřebuju nůž k jinému účelu, podobně jako telefon k navigaci, posílání SMS, hledání informací, dostávání odkazů na Twitter, vyhledávání jízdních řádů)? Osobně nůž mám, jak zavírací, tak otevřený, který jsem si dokonce sám udělal. Ale po ulicích ho na rozdíl od telefonu, nenosím :-)přece jen.

  10. Pavel Aron napsal:

    Skvělý rozhovor. Václava Cílka moc rád poslouchám a považuji ho za moudrého člověka, který umí vše podat jasnou a vtipnou formou. A Martina je také moje velká oblíbenkyně a její pořady sleduji.
    Díky za rozhovor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.