Jaroslav Dušek
Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek 1. díl: Život je velký kosmický vtip

Štědrý večer je právě zítra a většina z nás se dostává do zvláštní, výjimečné nálady. Je taková celospolečenská hypnóza, ovšem zdá se, že většině z nás prospěšná.

Lidé

Délka: 44:06
Datum: 23.12.2018

Přehrát pořad

Prospěšná proto, že se dostáváme do rozpoložení, na které většinou celý rok nemáme čas. Pokud si ho uděláme, tak nám tomuto rozpoložení může pomoci setkání s dnešním hostem, se kterým jsme si u mikrofonu povídali už mnohokrát, ale nikdy v předvečer Štědrého dne. Filmový a divadelní herec, spisovatel a člověk přemýšlivý, Jaroslav Dušek.

 

Martina: Jardo, i tebe Vánoce hypnotizují?

Jaroslav Dušek: Myslím, že ne. S Vánoci to mám tak, že je beru jako dobu zimního slunovratu, to je pro mě hlavní. A to proto, že vnímám spíš celý svátek znovuzrození, narození tedy kristovského principu, světla, slunce, které se rodí astronomicky v noci z 24. na 25., protože po slunovratu se ještě tři dny čeká, jestli se potvrdí, že Slunce opravdu přibývá. Píše o tom hezky John Major Jenkins ve své knize, kde se zabývá těmito prastarými mýty a ukazuje, že mnoho našich novodobých mýtů má původně astronomické kořeny.

Takže já to mám jednak jako slunovrat a také jako zklidnění, moment, kdy člověk může sám v sobě objevovat něco, co chce znovu povzbudit, co chce obrodit a nechává odejít to, co je třeba už přežilé, nebo nějaké odumřelé. Takový průklest ve vlastní osobě, v těle, v mysli, v celém tom prostoru. A mám samozřejmě rád Vánoce pro tu jejich vůni. A to, o čem jsi mluvila, ten klid, to si nejsem úplně jistý, jestli to je tak celospolečensky vytvořeno, protože mně připadá, že Vánoce rok od roku začínají dřív, ale ty obchodní, ty komerční a tam se vlastně potkávají dva principy – komerční aspekt Vánoc, kdy obchodníci zřejmě mají pocit, že teď je ta pravá chvíle vnutit lidem…

Martina: …cokoliv.

Jaroslav Dušek: Cokoliv, co bude o měsíc později, v lednu, prodáváno s ohromnou slevou. Takže zase ti, co přemýšlejí o penězích, si pak Vánoce udělají až v lednu, protože je to levnější a dárky koupí až potom. Rozhodně je to zvláštní období, na kterém můžeme vidět pohyb naší novodobé civilizace vůči prastarým astronomickým rytmům, které vždy hýbaly lidstvem, a musely být pro mnoho lidí, kmenů, pro množství prastarých civilizací, velkou inspirací. Jak se zdá, tak se hodně řídili nebeskými pohyby, pohyby nebeských těles. Slunce bylo samozřejmě velmi podstatné a Měsíc tak nápadný, takže se některé civilizace víc zabývají Sluncem, a některé, které mají Slunce pořád stejné, třeba okolo rovníku, zase víc Měsícem, protože ten je pro ně mnohem proměnlivější. Zatím co my, kteří jsme už od rovníku vzdáleni a zažíváme velký rozdíl mezi zimou a létem, tak pro nás jsou hodně významné slunovraty.

Když jsem byl na jižní polokouli, u Indiánů v Peru, tak oni mají tuto slávu, zimní slunovrat, 25. června. My to máme z 24. na 25. o půlnoci a je to zrození, nebo se také vkládá Ježíšek do Betléma. Oni to mají také 25., také se tři dny čeká a slaví se to až 25. a ne 21. Významným slunovratem je pro ně zimní, stejně jako pro nás, protože se Slunce vrací. Dny se začnou prodlužovat, je zde znovu život, naděje, přichází oživení.

 Na záběrech družice SOHO z období okolo 21. až 24. prosince v hvězdném prostoru uvidíš dítě, které sedí na zkřížených nohou a pod sebou má cosi jako rybu

Martina: Ptala jsem se jednoho etnografa, odkud se vzalo naše vánoční běsnění ohledně úklidu. Myslím, že dnes už to ženy berou trošku svobodněji, než třeba ještě jejich maminky a babičky, ale tehdy se chalupy a byty skutečně cídily. A on mi říká, že to je symbol toho, že se má narodit dítě a že když se mělo narodit dítě, tak se musela prostě vypařit a vyčistit podlaha a v domě nebo bytě muselo být čistěji než normálně. Tak kde je v tom astronomie? Protože tady je to čistě narození Božího syna, dítěte.

Jaroslav Dušek: To je velmi zajímavé. Když se podíváš na záběry z družice SOHO z období okolo 21., 22., 23., 24. prosince, tak k tvému úžasu v tom hvězdném prostoru hvězd uvidíš dítě. Je tam skutečně miminko. Uvidíš siluetu malého dítěte, které sedí na zkřížených nohou a pomalu putuje nebem den za dnem, rodí se, objevuje se, vynořuje. Opravdu tam je. Já jsem tím byl fascinován. Byly roky, kdy jsem se na to díval každý rok; zajímalo mě, jestli se to objeví opět příští rok a zas tam bude to dítě, které sedí na zkřížených nohou a má pod sebou cosi jako rybu. Vypadá to, že připlouvá na rybě, je to velmi zvláštní.

Martina: Ale to naši předkové asi vidět nemohli.

Jaroslav Dušek: Mohli. Naši předkové měli o těchto věcech mnohem lepší znalosti než my. Třeba Zdeněk Ordelt, který se zabývá slovanskými mýty a má na to jakousi výzkumnou stanici, mi říkal, že malé děti, které se ladí na tyto zážitky, na prastaré mýty, třeba když odlétá hejno na jih, ptactvo táhne na jih, tak běžně vidí na tom ptactvu sedět bytost. Ony vidí, jak ta bytost letí, jak je tam někdo, koho ti ptáci nesou, což je ve starých mýtech zmiňováno.

Teď jsem viděl takovou věc: V Olomouci je zvláštní partička, která pracuje s dětmi na principu jednoho mexického školitele, učitele, který to v Mexiku rozvíjí 30 let. Rozvíjí vidění bez očí. Je to podobné tomu, co dělá Mark Komissarov: děti mají zakryté oči nějakým krytem a postupně se během několika lekcí učí vidět jinak než očima. Některé říkají, že vidí bradou, jiné uchem, další koukají čelem, a některé plazí jazyk a koukají jazykem. A ony nejen že vidí barvy, rozpoznávají barvy papíru, vidí kelímky, barvy kelímků, vidí, pod kterým kelímkem je kulička, čtou z knížek s těma zakrytýma očima. Když jsou v dobré kondici, tak také čtou ze zavřených knížek a ani je nepotřebují otvírat. Tyto děti vidí skrz zeď, vidí, co je za zdí a tak dále a běžně pak začínají putovat vnitřním zrakem po kosmu a komunikují s nějakými velkými bytostmi, s kterými naprosto běžně rozprávějí.

Měli tam velmi zvláštní případ – poloslepou holčičku se zbytky zraku, která byla velmi úzkostná. A rodiče této holčičky jim říkali: „Ona zde s vámi na lekci sama nezůstane, bude tady někdo muset být, maminka, tatínek.“ Takže na prvních lekcích tam ještě byli rodiče a po několika lekcích holčička zvolila, že tam bude sama s lektorkou. A pak při jedné z lekcí se holčička podívala tam a zpátky, za oponu, přes bránu smrti a od té doby se nebojí. Ztratila ve svém životě strach. Opustil ji strach. Takže děti mají velkou schopnost toto vnímat, putovat tímto prostorem. My jsme to ztratili a naučili jsme se, že to nejde. Dětem okolo 6, 7 let to jde, ale třeba desetiletým, dvanáctiletým už to jde mnohem hůř. Ty už vědí, že to nejde, už se naučily něco ve škole.

Martina: Těm už jsme to vysvětlili, že to není možné…

Jaroslav Dušek: Ano, dodnes tyto energie v prostoru pozorují někteří indiáni, třeba indiáni Kogi, tedy indiánské kmeny, které vidí energie, putování. Vidí to, a proto nás upozorňují na to, že jsme jako civilizace nešikovní a děláme velké přešlapy a chyby v tom, že stavíme výrazné stavby, elektrárny, dálnice a zrovna v místech, kde třeba přetínáme tok nějaké energie a pak tam dochází například k záplavám nebo sesuvům půdy, protože ta energie musí někudy projít. A indiáni předem varují: „Tady budou sesuvy půdy. Zde budou záplavy, když postavíte elektrárnu.“

Pak v dokumentárním filmu vidíš střih o dva roky později a záplavy a sesuvy půdy jsou tam, jak oni řekli. A přesto se pořád držíme toho: „My to nevidíme, a když my to nevidíme, tak to nemůže vidět nikdo.“ Takže to, jestli někdo mohl vidět to kosmické dítě, které přichází… Byl jsem užaslý, když jsem to poprvé spatřil na záběrech z družice. Vlastně jsem nechtěl věřit svým očím, ukazoval jsem to svým přátelům a ptal se jich, jestli tam také něco vidí a oni tam prostě všichni vidí to dítě, protože tam je dítě, které připlouvá na jakési rybě.

Koncept času nám brání být v přítomnosti a v klidu, kdybychom jej neznali, budeme v pohodě

Martina: Budu ho letos čekat a dívat se. Jardo, když jsem říkala, že nás kolem Vánoc obestře celospolečenská hypnóza, tak musím říct, že přesto, že máš pravdu v tom, že Vánoce začínají už začátkem září, nebo v lepším případě koncem září, tak přesto všechno si většinou na těch pár dnech od 24., i když jsme většinou do té doby v zajetí podivného běsnění a jiné hypnózy, vážím toho, že najednou v sobě vydolujeme to, jak bychom to chtěli mít. Alespoň na těch pár hodin, 24., 25., možná i 26., se upneme na rezidua toho, jak bychom chtěli vlastně žít, jak bychom si přáli se chovat, koho bychom si přáli potkávat a jak bychom život chtěli strávit. Přijde ti důležité, že to alespoň hledáme a že se o to alespoň snažíme, že nám to možná jde trochu křečovitě, možná se i trochu přetvařujeme, ale je to tam?

Jaroslav Dušek: Já to nevnímám jenom na Vánoce. Vlastně v každém dni existují určité okamžiky, kdy se člověk věnuje nějaké introspekci, nebo něčemu takovému. Mně to teď hodně umožňuje poslední vnuk, kterému je rok a něco, narodil se u nás doma, má rodný dům, je narozen v domě, má v rodném listu naši adresu. A tento chlapík tam s námi bydlí, mohu ho vídat pravidelně a on vyniká velikým vnitřním klidem, je zvláštně hluboce klidný.

Zrovna včera jsem ho měl na dvě hodinky v péči, dcera měla představení a tak jsem s vnukem chodil po Kampě, koukali jsme na řeku – a on má tak hluboký vnitřní klid, že jsem mu za to děkoval, že s ním můžu takto jako být, protože on ještě nikam nespěchá, nemá žádné myšlenkové představy, ještě neprožívá koncept času, protože projekt času je jedním z těch projektů, které nám pak brání být v přítomnosti, být v klidu.

Kdybychom neznali projekt času, tak budeme v přítomnosti, budeme přítomni, v pohodě a budeme vnímat jaké je počasí, jaká je nálada a podle toho bychom se chovali, ale protože jsme uvěřili na projekt času, tak máme diáře, plán, kalendář, věříme, že víme, co bude zítra, pozítří, popozítří, za týden, plánujeme ekonomiku na rok, na dva, na pět let dopředu. Žijeme v projektu času a tento projekt času je trochu v rozporu s životem jako takovým a s tím, o čem mluvíš, s klidem, s vnímavostí. Protože projekt času tě odvádí od vnitřní vnímavosti, zaměřuje ti pozornost mimo přítomnost – zabýváš se tím, co bylo, co bude, řešíš, že to nestihneš, co budeme dělat. A o Vánocích jakoby vydychneme. Koneckonců čištění je tam dáno i půstem, čtyřmi týdny čištění těla, což je obdobou práce, jak se říká na tom černém, na hlubině, kdy pracujeme s našimi hlubinnými energiemi právě proto, že slunce sestupuje jakoby do tmy, přibývá tmy, klidu, ticha.

V naší civilizaci jsme se tomu ubránili tím, že všude rozsvítíme světla, rozsvítíme všechny jakoby hezké ozdoby na ulicích, takže máme radost, jak to hezky svítí. Ve skutečnosti jde o introspekci, o to, jak sleduješ, že vnější světlo ubývá, slunce se zkracuje – a je to období, kdy rozžehneš vnitřní světlo, kdy ty se zabýváš tím, že znovu pracuješ na vnitřním plameni, na rozžehnutí, na pročištění tohoto plamene. A v tom nám právě nepomáhá vnější pozlátko, to blyštivé. Naopak by nám pomohl ponor ještě víc.

Ale je to období, které si každý z nás dopřává, když večer ulehne a spí, my jsme několik hodin denně v tom stavu, o kterém mluvíš, nebo máme tu možnost být, od toho je spánek. Spánek je období, kdy se zpátky synchronizujeme z našeho projektu času, z hektického myšlení, jsme synchronizováni do rytmu hluboké přírody. Spánkem se tam znovu rovnáme a pomocí snů dorovnáváme určité odchylky, ke kterým dochází právě tím, že zaměřujeme pozornost na projekt času, na projekt kariéry a vydělávání peněz, což jsou všechno projekty, které v přirozeném životě neexistují. Tam nejsou, tam se nevydělávají peníze; v přirozeném světě nejsou potřeba, na co by tam byly. Nemusíš budovat žádnou kariéru, jsi tím, čím jsi a rozkvétáš tím, čím jsi, a to jsou momenty, které jsou každou noc. Můžeme si to dopřát.

Často jsou lidé už tak přetíženi, že nemohou pořádně spát, nemohou usnout a pak používají nějaké prostředky na usnutí a spánek pak neplní tuto rovinu, je jenom částečný, částečně oživující, částečně čistící. Ve spánku se čistíš, rosteš, regeneruješ, když tělu umožníš takovou regeneraci, že před spaním nezahltíš tělo jídlem, nebo alkoholem, když mu dovolíš, aby do spánku vstupovalo odlehčené, nepřetížené mobilem, displejem, koukáním do počítače. Říká se, že aspoň dvě hodiny před usnutím bychom neměli koukat na žádné mihotavé světlo, které rozbíjí vnitřní svět, tvorbu melatoninu a podobně. Každá noc je sestupem do šera a zima je taková delší noc, kdy se dny krátí – a my žijeme v čase rozžehnutí vnitřního světla.

Život je velký kosmický vtip

Martina: To znamená, podle toho, co říkáš, že máme každou noc tak trochu Vánoce.

Jaroslav Dušek: No, ano.

Martina: A myslíš, že je dobré sdružovat kolem sebe čím dál tím více lidí, kteří Vánoce budou hledat v každodennosti? Protože zatím o tom mluvíme, ale zároveň dodáváme: „Ale copak to dnes jde? Copak je to dnes možné? Vždyť mám děti, školné, hypotéky, práci a tak dále.“ Říkáš „přirozený svět“, ale pracuješ na tom, aby se vytvářely ostrůvky pozitivní deviace lidí hledajících a lidí bdělých?

Jaroslav Dušek: Já asi úplně nemám tendence shromažďovat lidi, nebo dělat takové akce. Moje práce, nebo to, co mě baví, je divadlo. Většinou tam chodí diváci, ti jsou shromáždění, jsme tam spolu a prožijeme dvě hodinky, když se to daří, ve společném ponoru, v introspekci, která je většinou zároveň doprovázena nějakou srandou, protože já si nemyslím, že to má být všechno takové vážné. Myslím, že život je v zásadě veselý už jenom tím, že existuje. To je docela velký kosmický vtip. To je tak velký vtip – život, životní formy, všechny formy života, to je něco tak vtipného, protože dodnes se v tom nikdo nevyzná. Dodnes se přesně neví, jak to je.

Japonský autor Harari napsal knihu „Sapiens“ o vývoji a dějinách lidstva. Když to čteš, tak ten největší vtip je v tom, že se ukáže, že se neví, jak to bylo. Neví se, jak to bylo, není žádná vědecká shoda o tom, jestli lidi žili ve dvoučlenných, kmenových rodinách, nebo kolektivních rodinách. Vůbec se neví, proč se lidé stali zemědělci. Je to velká záhada, protože zemědělci oproti lovcům jaksi zhloupli.

Martina: Proč je to napadlo, že?

Jaroslav Dušek: To je velmi zajímavé. Harari říká, že z průzkumů které máme, je evidentní, že lovci, sběrači, měli větší lebky, větší mozkovnu, že byli chytřejší, a že zemědělec zpitoměl a dostal se do projektu času, protože musel pěstovat, měl třeba strach z neúrody. Byl v určitém napětí, ve kterém lovec ani sběrač vlastně nikdy nebyl, ten vždycky něco našel, vždy bylo něco, co se podařilo získat, ale nemusel to pěstovat, vyvíjet. Harari říká, že je naprostou záhadou, proč se vlastně ujalo zemědělství jako energeticky nevýhodný způsob existence.

A představ si, že připouští myšlenku, že to vzniklo z jakýchsi záhadných náboženských důvodů, protože v Turecku je nalezena prastará svatyně z období 10 tisíc let před naším letopočtem, nějaké obrovské mnohatunové, nebo desítky tun vážící sloupy. Je to datované, nejdříve tomu nevěřili, pořád to dokola zkoumali, ale dnes je to prý obecně přijato. Mně je to datování jedno, ale tak to píše Harari. Oni tam stavěli obrovskou svatyni, ale okolo nic nebylo, žádné město. Dřív se mělo za to, že vzniklo nějaké sídlo, osídlení, tam lidé žili a postavili si svatyni. Tady se zdá, že se nejdřív stavěly svatyně a pak kolem nich vznikalo osídlení. A tento Harari říká, že zemědělství možná vzniklo proto, aby bylo možné na jednom místě uživit lidi, kteří stavěli svatyni, protože na daném místě potřebovali denně pracovat, stavět, potřebovali jídlo, obživu. A říká, že je docela možné, že pro stavbu té svatyně vzniklo zemědělství a tak našel úplně nové nečekané vysvětlení.

A tak si čteš knížku Harariho o dějinách lidstva, o tom všem, co jak bylo, nebo nebylo – a jediné, co tě na tom baví, je ten ohromný vtip, že se na tom stejně neshodne ani odborná veřejnost. Vždy je tam možnost jiného názoru, jiné představy. Také dodnes není přesně dohodnuto, jestli se mezi sebou dobrovolně mísily kmeny, neandrtálci, různé kmeny hominidů, nebo jedna nejsilnější parta ostatní převálcovala, vybila a udělala tak prostor pro sebe. A ani na to není jednotný názor. Ukazuje se, že v sobě neseme geny neandrtálce, že se to nějak mísilo a někdy tato mísení jsou velmi překvapivá. Když zkoumali Ötziho, tak zjistili, že má v sobě tibetské geny, speciální geny, které mají Tibeťané ve velkých výškách. A s tím se vůbec nepočítalo, že by už v době, kde se zamrazil do ledu, docházelo na planetě k takovému mísení.

Takže z toho důvodu říkám: „Život je asi nějaký vtip.“ A je to veselé, protože my se o tom pořád něco dozvídáme, pořád studujeme a pak se vždy vynoří nějaký další objev s velkou vážností jako novinka. A většinou to úplně změní dosavadní pojetí toho, jak to bylo do té doby a mě tenhle kosmický vtip ohromně baví.

V tradici některých domorodých indiánů je, že dar předáváš tajně, zanecháváš jej v prostoru toho druhého. Indiáni věděli a znali, že aby dar přinesl radost, neměl by v sobě mít aspekt důležitosti, ega.

Martina: Když se vrátím zpět k Vánocům, tak jedním ze zásadních atributů Vánoc je dar, obdarovávání. Jak to vnímáš, jak se díváš na dary? Protože někdo už se tváří, že je povznesen nad jakékoliv fyzické předměty, někdy je to příjemné povznesení, někdy je v tom povznesení skryto trochu nadutosti, protože se daný člověk cítí trošku jako výš, než ti, kteří si ještě potřebují kupovat trička a pantofle. Jak ty vnímáš dary?

Jaroslav Dušek: Je tam několik aspektů. Slovo „dar“ je pozpátku „rad“, to znamená, že to dáváš rád, děláš to ráda. Je to něco, co dělá radost. Dar a radost je něco, co by k sobě mělo z této povahy patřit. Druhý aspekt daru spočívá v tom, že v dobách, kdy se skutečně žilo tak, jak se žilo v minulosti, tak Vánoce byly příležitost někomu dát něco, co opravdu potřeboval. Bylo možné obdarovat druhého člověka něčím, co bylo skutečně pro něj nutné, nezbytné, užitečné. Dnes žijeme v přežrané době civilizace, ve které vlastně všichni všechno máme. Nemyslím úplně všichni, jsem si vědom toho, že jsou tady lidé, kteří žijí v nouzi, ale mluvím o většinovém pocitu, že není taková úplná bída, nebo nouze, že bys dávala někomu kalhoty nebo boty, protože žádné nemá. Takovéto dary by měli dostávat právě lidé, kteří to potřebují.

Ale lidé, kteří jsou saturováni, najedeni, nebo vlastně tedy spíš přejedeni, a jejich šatníky jsou přeplněny kvantem šatů, triček, košil, botníky překypují botami, mají už doma mixér, robota, myčku, pračku, ledničku větší než byt, tak tam je těžké si cokoliv dávat. Dnes si mezi svými blízkými již vlastně dary tohoto typu nedáváme, anebo se někoho opravdu zeptáme, co by potřeboval, jestli existuje něco, co by se mu hodilo. Ale kupovat si věci, dávat si dary jenom proto, aby se jakože dávaly dary, to už nám připadá nějaké přebujelé.

Pak existuje ještě jeden aspekt daru, který miluju, a to je způsob předávání daru, protože v tradici některých domorodých indiánů dar předáváš tajně. To znamená, že dar zanecháváš v prostoru toho druhého člověka, aniž bys mu řekla, že mu jej dáváš. Tam se nepovažuje za vhodné osobní předávání daru, nebo: „Já jsem ti koupil…, tak co tomu říkáš? Líbí se ti ten dárek? Kam jste si to dali? Kam jste si dali ten obraz ode mě? Kde ho máte? Proč tady nevisí?“, a takovéto trapnosti okolo.

Martina: Je za skříní…

Jaroslav Dušek: „Jé, my jsme ho ještě nevybalili, ale moc se na to těšíme…“ Indiáni věděli a znali, že aby dar vyvolal a přinesl radost, tak by v sobě neměl mít aspekt důležitosti, ega – „Já ti to dávám. Koupil jsem ti drahý dárek. Hele, než jsem to sehnal, to bylo teda něco. Měli poslední, sehnal jsem to pro tebe…“ To u indiánů není. Oni dar někde zanechají; někde v kapse toho druhého, v zavěšeném kabátu, nebo mu to dají někam do jeho prostoru. A dokonce je na člověku, aby sám buď pochopil, nebo nepochopil, od koho to je. Ani nemusíš vědět, kdo to tam zanechal.

Já jsem to ve svém životě občas udělal, že jsem někde takto u některých lidí nechával něco, tak jako na tajno. A pak bylo zajímavé, že se třeba neozvali, nereagovali, a já jsem si říkal, že to třeba ani nenašli, protože jsem to umístil rafinovaně. A pak třeba za rok, za dva jsme se potkali a oni tak jako přikývli jako že jo, že věděli, že to tak je a že je to pobavilo. Tak to je také aspekt daru, jak to předat, proč to dáváš.

Martina: Neočekávat díky.

Jaroslav Dušek: Tak. Budhisti mají takové rčení „Chléb položený na vodu“. To je dar, který dáváš prostoru, životu jako takovému, to znamená, že vezmeš krajíc chleba, položíš ho na vodu a on pluje. A jestli to snědí ryby, kachny, nebo najde nějaký člověk a bude to pro něj, sní to; to už je věc prostoru, není to tvoje věc. Ty posíláš dar do prostoru, položíš chleba na vodu a život a všechny okolnosti pracují dál a vzniká zase zábava, možnost, legrace, štěstí, radost z toho, jak se věci sejdou nebo nesejdou, jak se samy odehrávají.

Jsme přeplněni a bylo by zajímavé víc čistit

Martina: V Bibli je „pouštět chléb po vodě“, je to vše promícháno.

Jaroslav Dušek: Ano. Takže myslím, že tohle vše patří k darům. A když se Vánoce přemění v záplavu darů, tak jsem to mohl vidět u dětí, nebo u vnoučat. Když si vzpomenu na sebe, tak když jsme byli mladí, měli jsme jeden hlavní dárek. Dokonce někdy se stalo, že rodiče nám dali rozhodnout. Táta mi v nějakém věku, bylo to asi spíš k narozeninám než k Vánocům, říkal: „Dostaneš buďto kolo (favorita, přehazovačku, berany), anebo magnetofon.“ Byly to dvě věci, které jsem si přál a já jsem se musel rozhodnout. A bylo to těžké rozhodování, protože ten magnetofon by byl dobrý. Magič tehdy, to nebylo jako dnes, že všechno hraje, mobily, to byl magnetofon.

Martina: Kazeťák…

Jaroslav Dušek: Ano, kazety, a byl to double, dvojka, mohla jsi nahrávat z jedné kazety na druhou. Ale vyhrálo kolo. Prostě jsem si řekl, že to bude pro mě veselejší dar. Pak jsem u vnoučat viděl, že už těch darů mají hodně a vnoučata začala googlovat, za kolik ty dary, co kdo dostal, byly. Najednou řekly, že někdo dostal levnější. My jsme na to docela koukali, jak se přes tyto přístroje a sítě rychle orientují a hned vyzkoumaly cenu dárku a už nás napomenuly, že třeba…

Martina: …Aha, ty mě máš rád méně, protože…

Jaroslav Dušek: To ne, to neměly: „Máš mě míň rád“. Ale prostě věcně: „Jak to, že tahle dostala dárek v ceně takové a já mám jenom takový?“ A nás zaskočil jejich způsob uvažování a viděli jsme, jak veliký posun je už tady v dárcích, jak je to něco úplně jiného. Dárek byl svátek, to se rozbalovalo a člověk se těšil, co tam bude. Dnes mám pocit, že právě děti už mají doma 20 plyšáků a vlastně všechno, a že nový dárek už nepřinese ten úžas, nebo překvapení. Myslím, že jsme přeplnění a že i v tom by bylo zajímavé víc čistit.

Takže pro mě je na Vánoce zajímavější, že si zazpíváme, že se spolu posadíme, že se třeba něco vypráví. A to mi přijde jako větší dárek, že rodina je pospolu, že se navštívíme navzájem a někde posedíme. To se mi zdá dnes cennější než to, jestli si dáme nebo nedáme nějakou věc. Nejlíp to před lety vyjádřila moje babička, kdy u vánočního stromku při rozbalování dárků vykřikla: „Zase taška a zase bez kapsy.“

Pro indiány je předání daru ještě svátkem, něčím, co je úžasné

Martina: Když si člověk představí štědrovečerní noc, tak ta byla vždy spojená s kouzlem, se zázraky, člověk mohl vidět budoucnost, spatřit svůj osud, najít poklad, o štědrovečerní noci se mohlo stát cokoliv. Co bys chtěl v tomto zázraku najít? Jaký poklad bys chtěl najít, nebo jakého zázraku bys chtěl být účasten, zažít ho?

Jaroslav Dušek: Já ti řeknu, co se mi stalo, ne co bych chtěl. V roce 2009 jsme s manželkou trávili Vánoce v Peru. Odjeli jsme tehdy na Mikuláše do Peru a vrátili se na Tři krále. Štědrý večer jsme trávili s indiány ve vesnici Apargilia, kam jsme se poprvé vydali v roce 2005, to jsme tam jeli ještě s výpravou dvanácti lidí, kteří nějak finančně podporovali indiánské děti, aby mohly studovat. Po čtyřech letech se manželka naučila španělsky a tak jsme se tam vydali sami dva. A Štědrý večer jsme trávili s rodinou, kde jsme měli dvě holčičky, které jsme podporovali.

A my jsme se rozhodli, že jim koupíme krávu. Pro indiány je předání daru ještě svátkem, je to něco, co je pro ně úžasné, jsou velice chudí, jsou tak chudí, že si v podstatě ani nedovedeme představit, v jakých podmínkách žijí, že mají třeba dvě brambory na den a podobně. V roce 2009 jejich domeček neměl okna ze skla, ale jenom z igelitů. V noci je tam pod nulou, je to 3500 metrů nad mořem, Apargilia je ještě o trošku výš, než Cuzco. Když jsme tam byli poprvé, tak jsme jim koupili berana a ovci, protože jsme chtěli něco, co by jim přineslo užitek, jehňata, stádo, a po těch čtyřech letech jsme si řekli: „Tak koupíme krávu.“ Zařídili to nějací místní indiáni, protože my neumíme koupit krávu v Peru, že bychom šli na trh a vybrali správnou krávu, tak jsme dali peníze.

Martina: A špatně se vozí.

Jaroslav Dušek: A špatně se vozí. Kráva byla koupena a čekala na kraji vesnice Apargilia spolu s indiánkou, která nám ji měla předat. My jsme několik dní před Štědrým dnem byli na výletě v horách, šli jsme z Cuzca. Tři týdny jsme bydleli v Cuzcu, chodili v jednom kuse kolem dokola pěšky na výlety, nebo výpady taxíkem. Šli jsme do vesnice Salkantaj, to je asi 3 hodiny pěšky z Cuzca, pořád vstoupáš nahoru, nahoru do hor a stejně se jmenuje sedmitisícovka, hora, která podle indiánů řídí to území. Je to vůdčí duch území Apuate, je to ta hora, kterou ti ukazují z letadla. Když máš štěstí, tak Salkantaj je nad mraky, na špičce je ledovec a kouká skrz mraky nahoru, a pilot často nad Salkantajem nakloní letadlo a ukáže ji cestujícím, nebo upozorní na to, že pod námi je Salkantaj.

My jsme byli ve vesnici Salkantaj a nějak jsme předpokládali, že uvidíme horu, když se jmenuje stejně. Koukal jsem do mlhy, do mračen směrem, o kterém jsem se domníval, že je Salkantaj, a žádal jsem Apua, ducha hory, aby se mi ukázal, jestli je to možné. Jestli je možné, aby se rozestoupily mraky. No, nic se nerozestoupilo, nic jsme neuviděli a o několik dní později, asi o dva, tři dny později byl Štědrý den a my jsme jeli za indiány předat krávu, ten dar. Byl večer, už zapadalo slunce a my jsme měli od indiánů z Cuzca půjčený mikrobus, který byl ve stavu, v jakém by u nás vůbec nemohl jet po silnici. To znamená, že úplně nereagoval na pohyby volantu, nebo jsi musela volantem hodně pohnout, než kola pochopila, co po nich chceš. Okénka byla stažena do půlky, nešla vytáhnout ani stáhnout, takže bylo celkem frišno, měli jsme proto na sobě čepice a šály a smáli jsme se, že jsme vypadali jako nějací partyzáni, kteří jedou do hor mikrobusem přepravovat nějaký kontraband. Každé světlo svítilo jinak, jedno trošku jakoby nahoru, jedno spíš níž. Byla to prostě zábava, smáli jsme se tomu, jak jedeme.

A bylo úplně modré, čisté nebe, slunce právě zapadalo a před námi stál celý Salkantaj, kompletní sedmitisícovka. Bylo to něco tak ohromujícího, byl to tak velký dar, byla to odpověď na tu prosbu z doby dvou dnů předtím. Prostě najednou tam stál Salkantaj, vedle něj další šestitisícovky. Všechno obnaženo, všechno v plné kráse. Tyto hory jsou ohromně vznešené. A je výjimkou, že je můžeš takto vidět. Není obvyklé, že je vidíš takto kompletní, celé, čisté. Bylo to neuvěřitelné, bylo to na Štědrý večer a my jsme tam jeli. Teď se už úplně setmělo, převzali jsme krávu, a mysleli si, že manželka povede krávu a já pojedu mikrobusem. Ale kráva se bála manželky, manželka se bála krávy, tak indiánka musela jít s námi a došli jsme na Štědrý den i s krávou do naší rodiny.

Tam se všichni rozplakali, protože pro ně v tu chvíli nebyl větší dar než kráva, takže to vzbudilo ohromnou radost. Také jsme jim koupili dárky, každému členu rodiny jsme koupili něco tak nějak podle pocitu, co by komu udělalo radost. Oni krávu tedy převzali a radovali se a pak jsme si sedli a my jsme na stůl položili hezky, krásně zabalené dárky s pentlemi a řekli jsme jim, že to jsou jejich dárky a každému jsme dali ten jeho. Oni seděli a nic nedělali. Seděli, bylo ticho a já jsem najednou pochopil, že oni zřejmě nejsou vůbec zvyklí si předávat zabalené dárky, že vůbec nemají takový zvyk, protože to už je nadbytečný nesmysl – nějaký balicí papír a podobně. Že si dají dárek, možná ho i tajně někde nechají a najednou tam seděli proti těm balíkům a koukali. Já říkám manželce: „Hele, zeptej se jich, jestli by ty dárky chtěli vidět.“ Tak se jich zeptala a všichni úplně nadšeně: „Ano, ano, jo, jo…“, protože si netroufli, nevěděli, co mají dělat. Tam je vždy hezké, když narazíš na jiný zvyk. Tak teda jsme jim řekli, ať to rozbalí. Rozbalovali to, samozřejmě se radovali, ale ten moment, jak tam ta rodina sedí – a my byli zmatení, proč to nerozbalují, proč se na ty dárky nevrhli… to se nedá zapomenout.

Bylo úplně jasno, novoluní, nebi vévodila neuvěřitelně jasná, ohromná, zázračně svítící Venuše

Martina: Děti to u nás trhají…

Jaroslav Dušek: Ani děti, nikdo si netroufl, všichni seděli, koukali na nás, protože nám říkali Madre, Padre. I ta vážená maminka rodiny mi říkala Padre. Přistupovali k nám s velkou úctou. Udělali jsme chybu, že jsme jim řekli, kolik stojí letenka. Zeptali se nás, kolik jsme zaplatili za letenku a my jsme to řekli, byli jsme naivní. Pro ně to byla částka, kterou za celý život neuvidí, nedají dohromady. Částka tak absurdní, jako kdyby mi někdo řekl, že letenka stála 100 milionů korun – a v tu chvíli jsme pro ně byli někdo, kdo má neomezené možnosti, takže se k nám chovali až s přemrštěnou úctou.

Nicméně byl to velmi krásný Štědrý večer, pila se čokoláda, jedla bábovka, což jsou u těchto horských indiánů, v této vesnici jejich tradiční jídla a povídali si o zvycích. Indiáni jsou velmi zvláštní tím, že aniž by znali členy naší rodiny, znali jenom mě a Ivetu a čtyři roky předtím tam byla s námi Agáta, tak znali jména dalších členů rodiny a ptali se na všechny jménem; „A co Martin? Jak se má Martin?“ Prostě už si osvojili, jak se kdo u nás jmenuje, vyptávali se na jednotlivé členy rodiny a sváděli jsme debatu o tom, jak u nás vypadají Vánoce a jak to je u nich. Je fascinuje sníh, který u nás napadne, jaké to je, nebo jaké to je bruslit, co to je bruslit, to neznají. Tak jsme si povídali a trávili nádherný Štědrý večer.

Jeden z dalších darů, které jsme dostali, bylo to hvězdné nebe. Ten den se nebe vyčistilo, bylo úplně jasno a mám dojem, že dokonce bylo novoluní, nebo těsně okolo novoluní, protože Měsíc na nebi nevévodil, ale vévodila Venuše. Neuvěřitelně jasná, ohromná, zázračně svítící Venuše. Když jsi ve výšce 3500 metrů nad mořem, tak samozřejmě jsi mnohem blíž nebi. V těch oblastech, kde jsme byli, je extrémně čistý vzduch, protože třeba v Cuzcu se netopí, tam nejsou komíny, nemají čím topit, tak tam pro turisty mají maximálně nějaká topítka, ale jinak netopí. Oni prostě mají houně a zahřejí se nějakými dekami, ale ne tím, že by měli kamna a komíny, protože by neměli čím topit. Takže vzduch je opravdu extrémně čistý, není tak zatížený jako u nás a vidíš nebe mnohem blíž, než jsi zvyklá. To byla tak fascinující podívaná, byl to takový vrchol, a ta tečka byla Venuše, která na nás ze shora zářila. Bylo to úžasné.

Martina: Jardo, evangelista Matouš, ale třeba také templáři říkali: „Kde tvůj poklad, tam srdce tvé.“. Jak si to vykládáš?

Jaroslav Dušek: No, že pokladem je srdce. To je poklad. Srdce je něco, co náš drží, něco, co je velmi zvláštní orgán, který pomocí zvláštních rotací, které uděluje krvi, roztáčí krev do zvláštních vírů a tak s ní dokáže hýbat v tisících kilometrech našich tepel, žil a cév. To jsou ohromné, předlouhé vzdálenosti, kdyby se to natáhlo. A tato krev dokáže protékat i těmi nejjemnějšími cévami díky impulsům, kdy komunikuje srdce a jádro červené krvinky. Komunikují spolu, mají nějakou zvláštní komunikaci, která umožňuje pohyb krve.

A když se ti někdy stane, že se s někým obejmeš a ucítíš tep jeho srdce, nebo položíš ucho na něčí hruď a teď tam slyšíš: buch, buch, buch, buch… Tu zvláštnost, co opravdu dejme tomu 50krát za minutu plus mínus tepe, 50krát buch, buch, buch… Neuvěřitelné, opravdový poklad, zázrak. To je něco.

Martina: Jardo, moc děkuji za vánoční povídání a rozjímání a těším se, že budu vyhlížet zítra na obloze to dítě, co je tu od věků. Díky moc.

Jaroslav Dušek: Taky děkuju.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Adriana napsal:

    Velmi milý rozhovor, děkujeme moc 🙂
    Můžete mi prosím napsat odkaz na foto či video z družice SOHO, kde by se dala vidět silueta dítěte?
    Mohla bych také poprosit o jméno „partičky lidí“ v Olomouci, která pracuje s dětmi na principu rozvíjení vnitřního zraku?
    Děkuji mockrát 🙂

  2. Sivan napsal:

    Hora Salcantay @Marcela

  3. Miroslav napsal:

    Před dvěma lety jsem byl v Mariánských Lázních na charitativní akci pro postižené děti. Celé to moderoval pan J.Dušek a zcela mě ohromil, jak dokázal komunikovat a pracovat s postiženými dětmi. Od té doby si ho rád poslechnu a popřemýšlím o tom, co říká. Sdělení Michala (5:52) o blábolech mi přijde hloupé. Všem včetně Michala přeji hodně zdraví do Nového roku!

  4. Marcela napsal:

    Snazim se najit horu Sankaltaj, ale google ji asi nezna…

  5. Michal napsal:

    Lidí, kteří si opravdu myslí, že Duškovy bláboly obsahují něco sdělného a přínosného, je mi líto. Měly by vyhledat zkušeného psychologa a zkusit s jeho pomocí najít příčinu svých problémů. Těm, kteří mají problém nechat si takto pomoci, doporučuji knihy zkušeného terapeuta Petera Rohra, které jsou k dispozici v češtině a opravdu mají potenciál něco objasnit.

  6. Bianka napsal:

    Ja len opravím Duška alebo prepisovateľa – Harari nie je Japonec ale je z Izraela 🙂

  7. Moc dekuji, za velmi inspirujici rozhovor. Nadherne.

  8. Petra napsal:

    Nádherné!!!DĚKUJI💓👌👍🔔🌟

  9. Anonym napsal:

    Jako vzdy s Panem Duskem,krasny rozhovor,na Stedry den ,zrovna jsem docetla.aKrasne svatky.

  10. Ivana Petrů napsal:

    Úžasný rozhovor, jako vždy. Děkuji Jaroušku za nádherný pocit , který z Tvého vyprávění mám, nyní, na Štědrý den ,v srdci. Omlouvám se za tykání, ale mám pocit, že jsi můj přítel odjakživa. Tvé myšlenky a názory jsou totožné s mými. Děkuji a přeji šťastné svátky a radostný Nový rok. Ivana ❤️

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.