Vlastimil Hela
Vlastimil Hela

Vlastimil Hela 2. díl: Cestou do budoucnosti je spojit magické myšlení a staré zkušenosti předků s vědeckým přístupem

Tam, kde byl doktor, farář i vrchnost daleko, hrály i u nás ještě v minulém století významnou roli bohyně. Ty nejslavnější, žítkovské, v kopanickém kraji na moravsko-slovenském pomezí, navštěvovaly denně desítky lidí, aby jim vyléčily tělo i duši, nebo jen našly ztracenou věc. „To nebyly nějaké královny, které seděly, a jenom bohovaly. Žily normální plnohodnotný život, zažívaly všechny strasti a útrapy kopaničářského života, které byly nemalé, a k tomu přidaly zkušenost, ať už ji získaly jakýmkoli způsobem. Tato zkušenost přesahovala to, co bylo pro ostatní běžné,“ říká Vlastimil Hela, který o mysticismu na Kopanině píše. Bohyně, a také božci, využívaly bylinky, talismany i zaříkáváním, a kombinovaly je se znalostí a hlubším porozumění lidských duší i světa. Tradují se příběhy, které dokládají jejich schopnost věštit, či něco až zázračně odhalit. „My máme vnímání normálně velice zúžené, často je redukujeme na levou hemisféru, na racionální, světské věci. A máme málo prostoru na to ponořit se dovnitř. Ale když žijete v krajině, která je mystická, v prostoru, kde jste neustále v přírodě, v prostoru, který není zatížen ničím světským a průmyslovým, žádnými zbytečnostmi, tak máte čistou mysl. A díky tomu dochází k rozšíření vědomí a schopnosti vidět víc, než běžný člověk,“ vysvětluje schopnosti bohyní Vlastimil Hela s tím, že tento fenomén se objevoval i v jiných odlehlých oblastech nejen u nás, ale i ve světě.

Lidé

Délka: 36:38
Datum: 20.7.2021

Přehrát pořad

Martina: Ty jsi hovořil o Tibetu a o domorodých kmenech. A tak jsi říkám, kopaniny jsou jakoby na kraji světa, kde je skutečně všude daleko, všude kolem hory, je to líbezný, až divukrásný kraj, a velmi izolovaný. A na začátku 20. století, natož v 19. musel být izolován prakticky dokonale. Myslíš, že i proto se tam zrodil kult bohyní? Protože ony svým způsobem také byly jakási domorodá skupina, jakýsi přírodní národ, protože tito lidé žili v přírodě a s přírodou, a byli naprosto napojeni na přírodní cykly.

Vlastimil Hela: Myslím, že ano. Hlavně to přispělo k tomu, že to tam vydrželo tak dlouho, až do konce 20. století. Tato izolovanost k tomu přispěla. Když si vzpomenu na své dětství v 60. letech, kdy jsme na kopanice s tatínkem, nebo s dědou, chodili a jezdili, tak tehdy ještě neexistovaly žádné regulérně upravené cesty, ale existovaly jenom staré cesty vyjeté povozy, a často i nákladní auto mělo potíže vůbec projet. Takže ještě v tu dobu byl tento kraj velmi izolovaný. Potom se tam komunističtí inženýři pokusili udělat změnu v tom smyslu, že řekli: „Tady je bída. To musíme změnit,“ a snažili se tyto lidi odtud vystěhovat do Bojkovic, do Uherského Brodu, kde byly pracovní příležitosti a byly tam byty. Takže tam byla snaha kopaničáře vystěhovat.

Martina: A mladí chtěli?

Vlastimil Hela: A mladí samozřejmě chtěli. A to se v tu dobu ještě nepovedlo, povedlo se to až teď, v nedávné době. Je to zajímavé, protože většina těchto lidí, kteří tam dnes bydlí, už nejsou místní kopaničáři, ale jsou tam lidé, kteří tam přišli z Prahy a Brna, protože si koupili chalupu. Kopanice se dramaticky změnily, a to, co se tam dělo v 60., nebo snad ještě v 70. letech, už tam nikdo nezažije to, co bylo možné zažít – ryzost kopanic. Dneska, když tam člověk přijde, tak vidí postavené domy, a nepoznává rozdíl mezi tím, co je o 15 kilometrů dál, a to je trošku na škodu.

Nicméně, ty jsi správně říkala, že tam byl „duch a mystika kopanic“, protože tato krajina nikdy nebyla zatížená průmyslem a byznysem, a zůstávala čistá. Je to osud.

Martina: Když se podíváš na valašské kroje, tak jsou nesmírně chudé, protože na Valašsku byl život těžký a chudý. Když se podíváš na kopanice, tak tam to bylo asi ještě o něco horší, protože, jak už jsme se bavili, tam byla izolovanost, drsné podnebí, Bílé Karpaty už jsou přece jenom větší kopečky. Řekni mi, lišil se tam vztah mužů a žen? Byl jiný, než o kus vedle, někde v Bojkovicích? Bylo tam ještě něco trošku jinak, co by nám třeba pomohlo vysvětlit, proč zrovna bohyně bohovaly na Žítkové?

Vlastimil Hela: My tady mluvíme o moravských kopanicích, které berme jako příklad určitých enkláv, prostorů, území, kterých je nejenom na území Moravy, Čech a Moravy, ale i Slovenska celá řada. Berme to jako příklad extrémně náročného způsobu života v době, kdy už to jinde tak extrémně náročné nebylo. Například na kopanicích ještě na konci 19. století, v době, kdy už je nevolnictví zrušeno, tak kopaničáři o tom neví, nikdo jim to neřekl, a šlechta, která tam vlastní panství, z toho těží. Takže tam je to tvrdé. Tvrdé je to i v tom, že žena opravdu zastává veškeré domácí činnosti, a udržuje rodinu při životě. Má spoustu dětí, protože v tu dobu to tak bylo, že bylo moc dětí. A muž má roli fyzickou, fyzické práce. A co mohli dělat? Buďto odcházeli za prací do světa, aby přinesli nějaké peníze, nebo šli pracovat do lesa, protože jiná pracovní činnost v tu dobu vlastně neexistovala. Takže muž tvrdě pracoval, a na nic jiného neměl čas, a žena je pořád doma. Takže tam jsou role přísně rozděleny.

A samozřejmě, požadavkem na ženu na kopanicích bylo, aby měla muže, protože, když budu citovat Hofera: „Tož tady tak bezstarostně žijí naši kopaničáři. Není tedy divu, že právě tak bezstarostně uzavírají sňatky. Takové ženě stačí, že může říci: som vydatá, a jak se jí manželství povede, je vedlejší. Hlavní věcí je, že je vydatá, poněvadž potom už nikdo nesmí říct, že k ničemu nebyla, že ji žádný nechtěl, protože kdyby ji žádní nechtěli, je větší hanbou, než říci, že je prespánka, tedy že má nemanželské dítě. Ať už je muž, jaký chce, rovný, hrbatý, malý, chromý, chudý, nebo bohatý, na tom už tak dalece nezáleží. Jen když je muž.“ Takže tím Hofer říká, že na kopanicích má muž opravdu důležitou funkci v tom, aby tam byl, protože je ho zapotřebí na fyzickou práci. A žena má maximální snahu, aby nějakého muže získala. Proto je tam velice silná rovina, nebo role milostné magie, a byl to také jeden z důvodů, proč se k bohyni chodilo, aby pomohla sehnat nějakého muže.

Svět by se měl stát více ženským ne prosazováním žen, ale rozvojem ženského principu. Přirozenost nezměníme, je nesmysl hrát si s biologií mužů a žen.

Martina: Já jsem se vlastně v souvislosti s bohyněmi chtěla zeptat, jestli tím pádem na Žítkové nebyl tak trošku matriarchát. Ale to, co říkáš, by tomu tak úplně nenasvědčovalo.

Vlastimil Hela: Co to je matriarchát? Já si spíš myslím, že otázka spíš je na mužský a ženský princip. To je otázka i pro současnost, protože v současném světě, podle mého názoru, převažuje mužský princip, který má tendenci plodit děti a zabíjet, když to přeženu do extrému. Ale žena, ta dává život. To jsem teď velmi zjednodušil. Ale mužský princip převládl, racionální, levomozkový, logický, věcný, prostě hmotný princip převládl a svět se dostal do nerovnováhy. A teď najednou hledáme cestu, jak se z toho dostat ven. Mluví se o tom, že ženská role by se měla posunout, existují různé postupy, aby všude bylo více žen. Dobře, to je umělá záležitost. Ale přirozené je dostat tam více ženského principu, nejen ženy, protože biologickou roli nezměníme, a byl by to také nesmysl si ještě hrát s biologií mužů a žen. Ale co můžeme změnit, je ten přístup ke světu, který by měl být více ženský. Čili já bych to zase zjednodušil. Více pravomozkový. Vy jste asociativní, empatický, citlivý, kreativní a tvořivý než chladný racionální mužský.

Martina: To zní krásně – rovnováha znázorněná jin a jang je markantní, logická, názorná. My jsme to jen zase trošku pochopili racionálně. Takže když fyzicky dodáme více žen na místa, kde dřív byli muži, tak se tam ženy procpou takovým způsobem, že potlačí svůj ženský princip. Takže tam budou do počtu, a vlastně suplují muže.

Vlastimil Hela: Ty, které se tam procpou, mají převahu mužského principu nad ženským. Když to takhle řeknu, tak tím nechci nikoho urazit, nebo se někoho dotknout, ale tak to prostě je.

Kopaničářská společnost by bez žen-bohyní, bez ženského principu, nefungovala

Martina: Ale vraťme se na Žítkovou, protože mně se zdá, že tam ženy přeci jen šéfovaly. Tam se také ještě hodně pilo, což bych řekla, že hodně ovlivnilo život v kopanicích, téměř se prý chlastalo. Je to pověra, nebo je to normální?

Vlastimil Hela: Tak existuje lidová písnička, kde se zpívá, že „na Žítkové v každém domku pálja tam samohonku.“

Martina: Tomu bych asi i docela věřila, ne?

Vlastimil Hela: To se zpívá o Žítkové. Ale já vím, že to není záležitost jenom Žítkové. Takovéto domácí pálenice najdeme i dneska v různých regionech na našem území. Lidé to doma prostě mají, a pálí se. Na kopanicích se o tom mluvilo, a je to zdůrazněno i ve zmiňované knize, kde je hodně o tom, jak se na kopanicích hodně pilo. Ale podle mého názoru zase ne až o tolik víc, než kdekoliv jinde, a není to až tak extrémní princip, který byl problémem kopanic. Alkoholismus je problémem všude.

Martina: Zejména v izolovaných lokalitách.

Vlastimil Hela: Pokud je to alkoholismus. Ale nemyslím, že by to bylo jenom na kopanicích, a všude jinde to bylo čistý. To není pravda.

Martina: Takže si nemůžeme říct, že ženské šéfovaly, a chlapi byli trošku stále v lihu?

Vlastimil Hela: Takhle bych to určitě neřekl, protože když už tedy popíjeli, tak popíjely i ženy. Zase znova, myslím, že kolem toho vznikla zbytečně přehnaná pověra. My, kteří bydlíme třeba 10 km od Žítkové, tak víme, že na kopanicích se samohonka, nebo slivovice, pálila z čehokoliv. Slivovice ani ne tak často. Tady budu kopaničáře obhajovat do krve, protože k nim mám jakýsi vztah. To je něco běžného i jinde.

Martina: Určitě to nebylo asi o nic víc, než vedle na Valašsku a podobně. Vůbec nechci sledovat tuto cestu, ale alkohol spoustu věcí ovlivňuje, a dokáže destruovat spoustu myslí a zdraví. Proto jsem se ptala v souvislosti s tím, jestli se třeba i alkohol nepodílel na tom, že na Žítkové šéfovaly bohyně.

Vlastimil Hela: Asi ano, svůj vliv to mělo. Mám před sebou ještě jednu citaci, kterou chci přečíst, protože chlapi kopaničáři z čarování, a ze všeho kolem měli trošku strach, protože věděli, že to na ně ty ženy zkouší. Nakonec všechny ženy jsou v tomto ohledu bohyně, a umí chlapy vždycky zmáknout. To tak je. Takže: „Nečaruj mi dievča tak velice ztuha, abych neodbehnul v širém poli pluha. Nečaruj mi dievča tak ztuha velice, nečaruj mi dievča, nečaruj mi tolko, až já začnem tebe, tož ci bude horko.“ Takže muži se tomu samozřejmě bránili a věděli, že to na ně ženy takhle hrají. Ale na druhou stranu to, že žena svým způsobem šéfovala a že nakonec, u těch zkušenějších, skončí v roli bohyně, to je pravda, to, myslím, byl jeden z těch principů, proč kopaničářská společnost fungovala. Bez žen-bohyní, bez ženského principu takhle zastoupeného by to tak nebylo. Byť ony musí na kopanicích dělat spoustu mužských činností, takže se to vyvažuje. Ale bez toho by tato společnost byla drsnější, než byla, čili je to velice důležitý princip pro rovnováhu.

Žítkovské bohyně prováděly bílou magii, a ochraňovaly proti černé

Martina: „Niečaruj mi dievča.“ Užívaly bohyně magii? Užívaly to, čemu říkáme bílá magie, a byly tam i takové, které užívaly černou?

Vlastimil Hela: Často. Začnu tou černou. Často se k bohyni chodilo, protože někdo měl pocit, že mu kráva nedojí, tudíž že byla uhranutá. A uhranutí nebo uřknutí, „ureknutie“, je jedna z nejčastějších věcí, které se v tu dobu řeší, protože se na to svádí skoro všechno, protože to řada lidí má prostě v očích, a tento pohled dokáže druhého uhranout. Já nosím na ruce červenou šňůrku, abych měl ochranu proti uhranutí. Dneska jsem si ji sem nebral, ale je to jedna z důležitých věcí.

Černá magie se na kopanicích objevuje, a je snaha se skrze bohyně tomu bílou magií bránit. Zásadní věcí je, že to je především v oblasti, která se dotýká dobytka a živobytí jako takového. Když měl někdo v kopanicích v 19. století krávu, tak byl velmi bohatý, a měl velkou šanci na to, že život zvládne, protože jinak to bylo s jídlem opravdu špatné. Proto byla kráva důležitější než člověk. Nakonec dobytek bydlel s lidmi domcích, třeba v předsíni, nebo v chodbě, kde dobytek přes zimu byl. Takže tomu dávali vysokou prioritu. A proto byla bílá magie velmi důležitá. A s uhranutím se tam pracuje velmi intenzivně.

Martina: My tady teď mluvíme o bílé a o černé magii, ale možná, že mnohý posluchač neví, co si pod bílou magií představit.

Vlastimil Hela: Tak začneme u magie. Co to je vlastně magie, jak se objevuje, nebo proč lidé začínají pracovat s nějakými magickými principy. V době, kdy se lidské vědomí vývojově dostává do fáze, kdy si začínají lidé uvědomovat v modelu myšlení, že existují oni a vnější svět, a že například díky počasí je ovlivněno jejich přežití. Ví, že něco fyzicky může zvládnout, čili obdělat pole, a něco fyzicky nezvládnou, tedy ovlivnit počasí, aby bylo příhodné pro úrodu. Takže hledají nějaké cesty, jak udělat to, co nemohou fyzicky ovlivnit, a začínají vymýšlet rituály. Řekl jsem to velmi zjednodušeně.

Martina: Ale myslím, že přesně.

Vlastimil Hela: A bílá magie je něco, co má něčemu pomoct, ne škodit, ale pomáhat. A černá magie se objevuje v souvislosti s tím, jak potom lidé začínají bohatnout, nebo nebohatnout. Jeden druhému závidí úspěch, a tak začínají vytahovat nějaké triky a magická kouzla, aby třeba druhému nějakým způsobem ublížili. Takže princip černé magie já vidím ve snaze někomu cíleně ublížit.

Martina: Černá magie, kterou zná každý, přestože se praktikuje v trošku jiných podnebných, nebo zeměpisných pásmech, je voodoo. To je asi příklad černé magie. A jaký je tedy příklad bíle?

Vlastimil Hela: Mluvil jsem o milostné magii, o touze sehnat nějakého muže, který s ní bude sdílet nejenom lože, ale bude se starat o spoustu věcí. Myslím, že to je příklad bílé magie. Nebo, když léčily dobytek, nebo člověka, a pomáhaly od neduhů, když dokázaly lidem pomoct najít ztracené věci, nebo jim pomáhaly vyřešit nějakou vztahovou záležitost, a takové případy tam bývaly. To jsou příklady bílé magie, když bohyně nedělala nic proti tomu, kdo použil černou magii. Protože ony k tomu často přistupují tak, že když zjistí, že tato kráva byla uhranuta, a udělala to tato žena, nebo bosorka, tak proti ní nasadily nějaké kouzlo, v uvozovkách, nebo byly podniknuty nějaké kroky. Takhle to také dělaly. Že pojmenovaly konkrétní osobu. Ale myslím si, že s tím asi byly velmi opatrné, protože to potom mělo různé reakce.

Martina: A hranice mezi tím, kdy tomu budeme říkat bílá, a kdy už je temná, je asi velmi neostrá.

Vlastimil Hela: Tak to je. Přesně tak.

K bohyním se chodili léčit i příslušníci Veřejné bezpečnosti

Martina: Z toho musel být farář Hofer asi poněkud jurodivý. A to by mě zajímalo, jestli mezi nimi rozlišoval, jestli bral skutečně některé jako bylinkářky, léčitelky, šikovné napravovačky zlomených kostí, nebo jestli to pro něj všechno byla velká čarodějnická sebranka.

Vlastimil Hela: V době, kdy tam působí on, tak píše o tom, že už je tam vlastně jen pět bohyní, které byly uznávané jako bohyně. K těm lidé chodili. Potom zmiňuje, že se to jedna naučila, ale to se považuje za to, že to byla spíše její ziskuchtivost, protože zjistila, že to je dobré povolání, takže to zkouší dělat taky. On v tu dobu nerozlišuje bílé a černé bohyně, bosorky, mluví o nich jenom jako o bohyních, a vysloveně jsem nikde nenašel, že by mluvil o tom, že některá z nich je zlá a škodí. Protože všechny případy, které popisuje, jsou o lidech, kteří k nim chodili kvůli pomoci, a ne proto, aby někomu ublížili. Prostě nepíše o nich.

Martina: Existoval, nebo existuje k tomuto fenoménu žítkovských bohyní i jiný pramenný materiál? Protože pokud vím, tak byly hodně v hledáčku StB, existují prý různé zprávy a podobně. Také jsem se chtěla zeptat, protože jsem se to dočetla v knize Kateřiny Tučkové, že se o bohyně mělo zajímat i slavné Himmlerovo Hexen-Sonderkommando. Je to pravda? Šel jsi i do takovýchto pramenů?

Vlastimil Hela: Snažil jsem se na to nějakým způsobem přijít, protože mě zejména období 2. světové války extrémně zajímá i z jiných důvodů. Ale na nic takového jsem nepřišel ani v archivech, ani z nějakých místních zdrojů. Ale prosím nedělal jsem takové pátrání, že bych chtěl něco za každou cenu nějakým kriminálním způsobem dokázat, nebo potvrdit. Čili ne, nenašel jsem nějakou extrémní stopu o tom, že by StB tohoto fenoménu zneužívalo. Naopak vím, že k bohyním běžně chodili příslušníci Veřejné bezpečnosti, a nikoliv proto, aby je kontrolovali, ale proto, aby si vyžádali pomoc. Takže to tam bylo takhle.

Martina: Minulý režim naháněl léčitele jaksi principiálně, takže proč by bohyně byly v tomto případě výjimkou?

Vlastimil Hela: Nevím o tom, že by některá z bohyní měla nějaké takové potíže, že byla třeba zavřená, jak se to někde zmiňuje, nebo že by se dokonce dostala do blázince.

Martina: Zavřená byla, to píšeš i ty, když cituješ Hofera, protože si vzala sto korun, a oni ji udali. Tak šla na dva dny, tuším…

Vlastimil Hela: Ano, to byl nezdaněný příjem. Doktoři je udávali, protože bohyně dostávaly nezdaněné peníze, a doktor je zdaňovat musel. Proto se to některým lékařům nelíbilo, a to byl důvod, kdy je napráskali. A pak je zavřeli na dva dny do Bojkovic do vězení, a řekli: Tak dva dny tady posedíš v chládku, to je trest za to, že sis vzala sto korun bez daně. Ale to byla spíše výjimečná věc, protože kdyby to takto měli řešit u stovek lidí, kteří tam chodili, tak by je zavřeli dávno. To dokazuje i to, že bohyně přežily až do konce 20. století. Poslední dvě – Kateřina Hodulíková, Irma Gabrhelová umírají na konci 20. století, a fungovaly naprosto běžně a normálně, aniž by měly nějakou extrémní perzekuci.

Polské šeptuchy z oblasti Podlesí věští z vosku, nebo z mraku. A používají jako nosiče účinnosti léčby chléb, mák, cukr a vodu, do kterých vkládají terapeutickou informaci.

Martina: Když ses s nimi sešel, o čem jste si povídali?

Vlastimil Hela: Nemám až tak úplně osobní zkušenost, že bych chodil k bohyním na bohyňování. Já jsem se k bohyním dostal, když jsem měl okolo 18 až 20 roků, a v tu dobu jsem neměl touhu to mapovat. A vůbec o kopanice – první povídky, které jsem o kopanicích napsal asi ve 13 nebo ve 14 letech, byly ovlivněny i tímto fenoménem a různými zkazkami z této oblasti. To mě fascinovalo, ale pak jsem se na to vykašlal, měl jsem v tu dobu jiné zájmy, takže mě to opustilo. Takže si toho z té doby, přiznám se, moc nepamatuju. Nechodil jsem tam sám, chodil jsem tam třeba se svým dědečkem, a s Irmou Gabrhelovou, ani s Kateřinou Hodulíkovou jsem se nepotkal, takže osobní zkušenost nemám.

Ale mám spíš zkušenost z jiné oblasti. Třeba z Polnin, tedy z Polska, z oblasti Podlesí, kde působí naprosto identický fenomén. Jsou to, jak jim tam říkají, šeptuchy, a to jsou dámy a ženy, které používají naprosto stejné postupy jako žítkovské bohyně, takže věští z vosku, nebo z mraku. Dělají si ten základní vhled, aby věděly, o co se jedná, pomáhají si zaříkáváním, nebo modlitbami z pravoslavných modliteb. Dokonce tam existují slovníky v pravoslaví, které mají v sobě zabudované tyto léčebné zaříkávací postupy. Pomáhají si různými fyzickými předměty a materiálem. Od šeptuchy jsme dostali chleba, mák a cukr jako médium, které mělo léčení přinést s námi domů, abychom to používali dál. Pracovalo se tam s vodou. Ano, byla tam voda, která se sbírala ze soutoku nejlépe tří potoků, protože je nejsilnější, a ta se potom používala. Jednak se do ní odléval vosk, a zbylá voda se využila tak, že si ji kunčaft odnášel s sebou, protože v ní byl otisk informace, která byla důležitá pro léčení. Takže takhle se vlastně pracuje na podobném principu, jak když si někdo jede pro vodu na Turzovku, nebo na svatý Hostýn. Přiveze si ji domů a věří, že tato voda má kouzelnou sílu.

Čili to všechno jsou prvky, které bohyně používaly prostě proto, aby proces fungoval. A v Polsku, kde jsem to zažil na vlastní kůži, šeptuchy působí dodnes. Jsou to ale ženy, které mají 90, a přes 90 let, takže i tam tento fenomén umírá.

A teď je tady samozřejmě otázka: „Jak to, že to nemá přirozenou kontinuitu?“ A já na to mám jedinou odpověď: sám za sebe si neumím v dnešní době představit úděl člověka, který se tomu musí plně oddat. Tedy, že se zavře do svého domku, a nechá k sobě denně chodit 30, 40, 50 lidí, a pracuje s nimi takhle celý život, vlastně nedělá nic jiného. K tomu dneska schází odvaha, a je tu spousta jiných lákadel pro život, a snadnější způsob obživy. Toto poslání v sobě nese jenom pár lidí.

Cestou do budoucnosti je spojit magické myšlení, staré zkušenosti, s vědeckým přístupem

Martina: Připouštíme, že ty dcery se něco naučily od svých matek a babiček, a pak to zase předávaly dál. A pravděpodobně se dozvídaly praktické informace týkající se bylinek, kostí, orgánů, a všeho v těle. Ale pak tam bylo něco, co právě považujeme za tajemství. Myslíš, že se to přerušilo úplně? Už opravdu nemá třeba Irma Gabrhelová žádnou následovnici, které by to předala? Je toto umění pryč?

Vlastimil Hela: Ona to ještě předala své dceři, ale její osud byl tragický. Je zajímavé, že její pohřeb se konal v době, kdy Kateřina Tučková měla na kopanicích první besedu ke své knížce Žítkovské bohyně. To bylo docela zajímavé. Říká se, že na kopanicích dneska působí nějaké ženy, které se v tomto snaží pokračovat. Nakolik je to institut, který je plnohodnotný k původním bohyním, nevím. Ale jistěže lidé toto potřebují.

A my vlastně pokračování máme. Objevuje se celá řada terapeutů, kteří už jdou na to dneska jinak. Například Milan Calábek, který nejenom umí spojit zkušenosti starých kultů, ale umí k tomu přidat vědecký rozměr vědeckého poznání. A tím, že to propojí dohromady, integruje tyto dvě zkušenosti, a tak vytváří jakousi ideu úplně jiného přístupu, který je komplexnější a který je podle mě cestou do budoucna.

Takže dnes je podstatné, že bychom si měli uvědomit, že bohyně, nebo vědmy, léčitelky, šeptuchy, nebo vorožily, jak jim říkají na východním Slovensku, měly přesah do minulých zkušeností. Že minulost, magické principy, magické myšlení, které jsme odstranili z našich životů, dokázaly využívat. A my bychom je teď měli dokázat využívat tak, že bychom je integrovali a propojili s tím, co přinesla věda. To je cesta do budoucna. Podle mě i současné řešení pandemie je takové, že tady vidíme na kauzalitě postavené principy. Je tady virus, pojďme ho zabít. Ale už se vůbec nezabýváme tím, jak je dotyčný člověk, který žije v téhle společnosti, nastavený na to, aby to zvládnul sám. A my mu říkáme: Víte co, počkejte na vakcínu. Až bude vakcína, bude pokoj. Takže se založenýma rukama čekají, až přijde vakcína, nedělají nic, a roušku si často nechtějí vzít, čemuž rozumím, po tom všem, co u nás proběhlo. Ale pokud se dokážeme s jakousi pokorou vrátit sami k sobě, k duchovnímu prostoru v nás, a k tomu, co nás přesahuje, tak to je to, co předtím byla magie. To je to, co nás propojuje s přírodou a se světem kolem, který je jakoby neuchopitelný, a co můžeme spojit dohromady. Toto je podle mě také cesta do budoucnosti. Váš pořad se tak jmenuje, aniž bych si tady chtěl přihřívat polívčičku.

Žítkovské bohyně obětovaly svůj čas, prostor a soukromí pro druhé lidi

Martina: Je to milé. Klidně přihřívej. Určitě ze mě posluchači cítí zdravou, doufám, že zdravou, skepsi. Ale zároveň jakési okouzlení tímto neznámým světem, který je už pro nás historií. A ještě mě nabudila jedna, tuším, vnučka, zkrátka potomek jedné z bohyní, se kterou byl rozhovor, a která se durdila, protože kniha Kateřiny Tučkové mnohé věci literárně zkreslila, a jich se to osobně dotýká. A ona řekla větu asi v tomto smyslu: „Ony zkrátka měly tajemství, které my nechápeme.“ A to je právě věta, která ve mně ještě víc probudila zvědavost. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jsi přišel na nějakou esenci tajemství, které my nechápeme? Jak jsi je tam potkával. Jak ses tam toulal. Protože ty ses jich asi v těch dvaceti nezeptal na správné věci, na které by ses jich zeptal dnes. Ale něco jsi možná vnímal.

Vlastimil Hela: Když tady mám před sebou časopis Regenerace, a podívám se na většinu článků, a o čem se tam píše, tak skoro každý článek odhaluje nějaký nový rozměr, který je pro většinu lidí nepoznaný – čili něco, co je tajemné. Když to nevím, je to prostě pro mě tajemství. A myslím, že takových informací se dneska objevuje hodně.

A u bohyní je třeba si uvědomit, jaký byl běžný model myšlení člověka, řekněme, na počátku 20. století, nebo v první polovině ještě 20. století, a jaký byl model uvažování bohyní, které přemýšlí nad tím, že tady nejsou proto, aby pomohly jenom samy sobě, ale aby pomohly někomu druhému. Jistěže za to měly nějakou odměnu, lidé jim něco nosili a dávali. Dobrý. Ale to, že se nestarají samy o sebe, je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, která z toho vyplývá.

Martina: Jakási povinnost služby.

Vlastimil Hela: Povinnost služby. To byla samozřejmě veliká oběť pro daného člověka. Už jsem to říkal, obětovaly svůj čas a svůj prostor, své soukromí pro druhé lidi.

Martina: Ke vší té dřině, kterou měly. S děckama, s hospodářstvím.

Vlastimil Hela: A to je to, co podle mě dneska spousta lidí nemůže ani pochopit, že se najednou někdo obětuje pro někoho druhého. Dokonce to někdy udělá, aniž by za to cokoliv chtěl, nezištně. Takové příklady existují. Dneska, když někdo něco udělá, tak si řekneš: „Jak je to možné, vždyť za to nic nechceš. To je až skoro zázrak.“ To je to co, myslím, nechápeme, že tady může existovat něco, co můžeme dělat pro druhé lidi. Podle mě je to dokonce jedna z největších vymožeností, kterou v naší hlavě máme, že můžeme dělat něco pro druhé lidi a že to je dokonce ta největší síla, a největší odměna, které se nám může dostat. Až toto pochopíme, a začneme takto prožívat naše životy, tak dojdeme zase k úplně jinému naplnění.

A to je podle mě jedno z tajemství, že žítkovské ženy to dělaly jako prosté, obyčejné kopaničářky, které žily ve svém světě, která má ještě moc magických rozměrů. Magie se například otiskuje v kopaničářských krojích a ve výšivkách, které jsou naprosto unikátní. Hledal jsem nějakou podobnost s těmito výšivkami, protože je na nich spousta magických symbolů. Skoro každá kopaničářská výšivka, která žije na kroji, nebo na ubruse, na polštáři nebo na nějakém přehozu. Má v sobě obrovské množství cíleně použitých magických symbolů. A základním prvkem je ochrana.

Martina: Je pravda, že jejich kroje jsou zdobené zcela jinak, než je u nás celkem zvykem.

Vlastimil Hela: Hledal jsem i na Slovensku, a našel až na karpatské Ukrajině jeden region, kde jsou téměř identické výšivky, což mě vede k domněnce, že opravdu část osadníků přinesla některé prvky právě z této východní oblasti a že i bohyňování bylo velmi zesílené právě těmito lidmi, kteří přišli v začátku 18. století z východu a že tam je kořen bohyní na Žítkové. Že si to s sebou přinesly jako součást své kultury, včetně důležitosti role ženy ve společnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..