Karel Klinovský
Karel Klinovský

Karel Klinovský 1. díl: Na dlouhém treku nejsou žádné složenky. Nic nemusíte, slovo „musím“ neexistuje.

Pěší chůze byla celkem logicky prvním způsobem, jak se mohl člověk dostat z bodu A do bodu B. Poměrně dlouhou dobu to byl také způsob jediný, a tak byl pravěký člověk s tímto způsobem přepravy srozuměn a vybaven výdrží, svaly i psychikou. Ostatně nemusíme do pravěku. Ještě hrdina knihy Kája Mařík nachodil pěšky kilometry, stejně jako všechny postavy Morávkových či Klostermannových románů. Ještě na konci předminulého století nebylo pro zedníky stresující, že půjdou za prací pěšky do Vídně, a přespí v lese, pokud je někde cestou zastihne noc. A ráno nebylo nutné vyhledat psychologa, který by pomohl těmto zkoušeným jedincům vyrovnat se s obzvláště traumatizujícím zážitkem.

Lidé

Délka: 43:41
Datum: 28.1.2020

Přehrát pořad

Dnes je to jinak, ale to samozřejmě neplatí pro všechny. Jsou tací, kteří berou chůzi vážně, až extrémně vážně. O renesanci pěšího putování, o chůzi jako životním stylu, i o chození, které je stále nejspolehlivějším dopravním prostředkem, i když ne tím nejrychlejším, si budeme povídat s dnešním hostem, plukovníkem Karlem Klinovským, kterého již z našich vysílání dobře znáte. Většinou jsme rozmlouvali o jeho zkušenostech z misí naší armády v Iráku, Afghánistánu, Jugoslávii, ale dnes budeme mluvit o cestě, kterou podnikl v roce 2019. Plán zněl jasně: ujít CDT, Continental Divide Trail. Nejdelší trek na světě z Nového Mexika do Kanady, což je pět tisíc kilometrů. A to, co se cestou dozvěděl o putování, přírodě i sám o sobě, bude náplní několika našich rozhovorů.

Martina: Karle, jsem ráda, že jsi konečně našel cestu k nám do studia. Buď vítán. Vysvětli mi prosím tě, proč ses rozhodl jít právě teď, v tomto věku, v této životní situaci, v této době? Proč to nazrálo nyní?

Karel Klinovský: Má to samozřejmě hodně fousů. Co si budeme říkat, nejdůležitější je ten, že jsem na to teď měl konečně čas. Navíc mně vyšli vstříc v armádě, kde jsem, i když už jako důchodce, pořád zaměstnán, a dostal jsem půlroční neplacené volno. Dá se říct, že díky předchozím misím jsem si to mohl dovolit i finančně, a hlavně, a to je velmi důležité, jsem k tomu dospěl mentálně.

Martina: Co znamená dospět k tomu mentálně? Protože nezasvěcený pozorovatel by hlavně řekl, že fyzicky.

Karel Klinovský: Na první pohled nás odrazuje, když se bavíme o takovýchto počinech, že se to zdá jako chtít jít na Měsíc, protože mezi námi a samotným chozením, třeba v Severní Americe, stojí neskutečně mnoho překážek, ať už administrativních, finančních, rodinných… Ale je to jako se vším v životě, musí se udělat ten první krok. Člověk se musí rozhoupat – a všechno se pak pohne, a u věcí, které se zdály nepřekonatelné, se ukáže, že jsou překonatelné velice snadno. U mě ještě k tomu přistupuje, že jsem si konkrétně vybral CDT, protože jsem kdysi, ke svým padesátinám, dostal knížku, „Nejkrásnější dobrodružné treky světa“, kde byl tehdy jeden z treků v Severní Americe CDT stále jako děťátko v plínkách, které v tu dobu, když mě bylo 50 let, chodilo několik desítek lidí, možná ani to ne, možná 25 lidí za rok, a bylo hotovo 60, možná 65 procent, a zbytek musel člověk tehdy podnikat vyloženě na vlastní pěst. Práce s problémy soukromého vlastnictví, soukromých pozemků a různých povolení se za 10 let zlehčila, protože procenta, ve kterých byl trek dohotoven, se zvětšila. A velkým popudem bylo, že dost Čechů to už udělalo. V roce 2016 to šel Petr Kosek s paní Olinkou, a rok přede mnou kamarád Jakub Čech, takže se ukázalo, že je to schůdné a realizovatelné.

Martina: Délka tohoto treku je 4300 km až 5000 km, nejvyšším bodem je Mount Elbert, 4401 metrů nad mořem. Trek spojuje mexickou hranici a Kanadu, prochází státy Nové Mexiko, Colorado, Wyoming, Idaho a Montana. Prochází také národními parky Rocky Mountain, Yellowstone, Glacier a desítkami dalších rezervací, včetně pěti indiánských. Jde přes stolové hory, kaňony, cestou člověk potká poušť, sníh, divoké řeky, tundru, jsou tam nejrůznější zvířata, od nebezpečných jako tarantule, chřestýš, štír, až po medvědy černé, i grizzly. Toto vše jsem vyjmenovala proto, abych trochu plasticky posluchačům přiblížila, co takovýto trek obnáší. A chci se zeptat: není to možná příliš, začít právě tímto trekem? Vím, že ty jsi jako voják trénovaný, zažil jsi mnohá nepohodlí, ale přeci jenom, toto je jiná kategorie.

Je rozdíl jít čtyři nebo pět dnů s padesáti kily na zádech, a každodenní zátěž, střídání různých klimatických a geografických podmínek po dobu několika měsíců

Karel Klinovský: Je pravda, že všechna dostupná literatura, blogy a různé návody, co jsem při přípravě četl, přesně toto říkají, tedy že by se rozhodně nemělo začínat CDT, a že člověk, který se do toho pustí, by už měl mít nějaké předchozí zkušenosti. Vykládá se o tom, že pokud Pacific Crest Trail na západním pobřeží Spojených států je něco jako maturita, tak CDT je státnice. Ale já jsem záměrně skočil přímo do CDT. A mohu říct, že se ukázalo, že lidé, kteří to postavili tak, že jsou třeba předchozí zkušenosti, věděli, o čem mluví, protože moje počáteční problémy v Novém Mexiku byly právě díky nezkušenosti s něčím takovým. Člověk od nás z Evropy jako voják, s padesáti kily na zádech na čtyři nebo pět dnů, může mít různé zkušenosti nebo různé počiny jako horolezec a podobně. Ale něco jiného je jít čtyři až pět měsíců. Něco jiného je každodenní zátěž, střídání různých klimatických a geografických podmínek. A já jsem toto ne snad přímo podcenil, ale z nezkušenosti a z neznalosti jsem se dopustil spousty a spousty začátečnických chyb, na které jsem dojel hnedka na počátku. Ale je zase krásné, že takový počin je natolik dlouhý, že je pořád na člověku, aby se nenechal odradit jakýmkoliv nezdarem. A tyto nezdary se mohou pro nás, civilizované lidi, zdát jako konečná, červená stopka. Záleží na daném jedinci, jestli to jako stopku bere, nebo ne.

Martina: Myslím, že posluchačům by na úvod mohlo být velmi sympatické to, že jsi měl opravdu značné problémy, které rozebereme proto, abychom si řekli, co nás na takovém treku, nebo při jakékoliv situaci, kdy dlouhodobě pobýváme v přírodě, může potkat. Že jsi měl velké zdravotní potíže, skončils i v nemocnici, že jsi zkrátka musel trek na chvíli přerušit. A že jsi nakonec tento trek pět tisíc kilometrů kvůli počasí nedošel, protože tam leželo šest metrů sněhu, takže to nešlo. Cestou tě potkala nejrůznější protivenství, ale přesto to byl nezapomenutelný zážitek. A o tom si dnes budeme povídat. Ale mě v pořadu Kupředu do minulosti tento trek zajímá mimo jiné proto, že chůze je skutečně nejspolehlivějším dopravním prostředkem. Jaký ty jsi měl před tímto trekem k chůzi vztah? K toulání? K pobytu v horách?

Karel Klinovský: Myslím, že jsme se toho dotkli v předchozích pořadech, a hlavně oba víme, protože se známe osobně, že pro mě je chůze odjakživa asi tím základním, co jsem ochoten používat pro pohyb v přírodě. To nezastírám. Jsem nepřítelem horských kol a podobných věcí, protože říkám, že to člověka okrádá o konkrétní a okamžitý dotyk s přírodou. Zacházím tak daleko, že když jezdím do Afriky, tak odmítám spát na střeše auta v pohodlných stanech, a raději si postavím původní, a mnohem primitivnější stan na zemi. Protože, jak znova říkám, tam je větší dotyk s přírodou. A myslím, že to se nedá překonat, protože chůzí a pohybem, který má svá omezení v rychlosti a v dosahu, je člověk asi nejintenzivněji obohacován, když může vnímat, vstřebávat všechny vjemy, vlivy i to, co ho obklopuje. Z auta nemůžeme mít takovou možnost vnímat okolí, zvířata, rostliny, počasí, vůně. Můžeme sice večer zastavit a říct: „Já jsem dneska ujel 160 km.“ Ale viděl jsi tam tu kytku? Neviděl, samozřejmě. Viděl si tamto? Neviděl. Všiml sis toho? Nevšiml. Já lidi na kole, při vší úctě, nezatracuju, ale je to trošku jiná liga jít pěšky, nebo jet na kole.

Martina: Karle, bylo těžší to zvládnout fyzicky, nebo psychicky? Byl jsi tam celé týdny místy úplně sám.

Karel Klinovský: Je to obojí. Myslím, že mi tam nikdy nedělala problém psychika, asi se k tomu dostaneme za chviličku. Musím podotknout, že CDT má jedno specifikum. Řekla jsi to na začátku, kdy jsi uvedla, že se může jít 4 tisíce, nebo 5 tisíc kilometrů. Je tam spousta různých variant, které byly původně vymyšleny, aby se dalo utéct před život ohrožujícími podmínkami. Před sněhem, lavinami, bouřkami. Jsou tam různé nížiny, které jsou velkou šalbou a lákadlem pro lidi, aby jich využili, i když toho není mnoho, a strašně záleží na duševním, vnitřním přístupu každého člověka, aby nepodlehl tomu nebo onomu mámení a vábení: proč něco dělat strašně složitě, když mám možnost to udělat mnohem lehčím způsobem. Bohužel, toho samozřejmě mraky lidí využívá. A příští rok už nikdo nepátrá, jak to ušel, protože má CDT hotový.

V roce 2019 jich na mexické hranici začínalo asi 550. Nepatřím k těm, kteří to dokončili, ale jsem naprosto šťastný člověk nad tím, jakým způsobem jsem ty tři státy prošel, modus operandi, že jsem nikde před ničím neutekl. Prostě jsem si řekl: jsem slow hiker.

Petr Kosek, na kterého jsem se obracel jako na rádce, říkal: „Kliňáku, vykašli se na to, že někdo z toho utíká před sněhem, někdo před vánicí, někdo před tím, jak je to tento rok těžký a složitý, ale zkus jít prostě dál, zkus se od toho oprostit. A pokud máš na to, abys bojoval s podmínkami, které tam jsou, tak s nimi bojuj.“ Já jsem tam zůstal a bojoval, především na jihu Colorada, a mohu říct, že jsem letos patřil pouze k pár lidem, kteří tam zůstali, poprali se s tím. A o to mám lepší pocit, jak to celkově dopadlo.

Dostal jsem se do ideálního stavu, kde si fyzično a duševno podaly ruku, cítil jsem se někde úplně jinde, létal jsem nad zemí

Martina: Nechci posluchače samozřejmě napínat, ale povídání je dlouhé, ty jsi nám v průběhu svého vysílání přes Instagram v jeden den oznámil, že končíš. A poté, co jsme se s tebou všichni rozloučili a povzbudili tě, tak za dva dny ses objevil ve vysílání a řekl: „Tak já jdu dál. Rozhodl jsem se jinak.“ A pak jsi ještě dva měsíce pokračoval. Ale já bych přeci jenom chtěla začít trochu popořadě: Karle, dá se ze dne na den rozhodnout, že pojedu takovýto trek bez přípravy? Myslím nejen bez strategické, ale i fyzické přípravy?

Karel Klinovský: Jako že by člověk zítra jel?

Martina: Třeba ne zítra, ale že si řekne: „Dobře, tak příští měsíc jedu.“

Karel Klinovský: Víš co, myslím, že se to asi dá. Protože je to tak strašně dlouhý, náročný, že na jednu stranu si lidé myslí, jak je to pro ně nedosažitelný a nepřekonatelný, a právě tím, jak je to dlouhý, tam člověk může vyrůst. Ostatně myslím, že i tady u nás, v České republice, jsou příklady: třeba holky, které šly Pacific Crest Trail, a předtím nešly ani jeden trek, nespaly ani noc venku – a šly to. Člověk se do toho může pustit, neříkám, že bude úplně úspěšný, ale může jít nějakou část, a nakonec se to stalo i mně, a může k tomu dorůst. Samozřejmě, asi by měl mít nějaké fyzické předpoklady, ale na druhou stranu, pokud je člověk zdravý, pokud si věří, že ho neodradí nějaká první bolístka, nepřízeň, něco, čemu říkáme diskomfort (to je příšerný pojem, ale bohužel existuje), tak si myslím, že se do toho dá jít. A tím to nezlehčuju.

Martina: Ty ses připravoval opravdu dlouho.

Karel Klinovský: Připravoval, ale více jsem o tom namluvil, než reálně udělal. Připravoval jsem se materiálně a teoreticky, měl jsem plány, jak budu chodit pěšky z Vyškova do Prostějova, ale to jsem nakonec šel jen dvakrát. A nějaké zaměřené, specifické přípravy, jak by si to člověk představoval, nebo by je chtěl, moc neprobíhaly, což myslím, že byla škoda, jak se nakonec ukázalo. Ale můžu říct, že když srovnám první dva měsíce, kde vyvrcholily zdravotní problémy, s druhou půlkou, kdy jsem se dostal do ideálního stavu, a kde prostě si fyzično a duševno podaly ruku, tak jsem se cítil někde úplně jinde, létal jsem nad zemí a byl v ideálu. A myslím, že do takového ideálu je schopno se dostat hodně lidí, kteří si to třeba o sobě nemyslí, ale záleží na vůli a rozhodnutí to zkusit.

Martina: Pokud si člověk vzpomene na film Divočina, který byl pro mnohé iniciačním filmem, aby se vydali na cestu s Reese Witherspoonovou, tak na začátku je záběr, jak sebou vláčí neuvěřitelně naditý batoh, ve kterém má všechny možné potřebné věci i nesmysly. Ale tvůj batoh měl, tuším, sedm kilo, jak doporučují ti, kdo dlouhé treky absolvovali, ačkoliv pan Kosek to dokonce zvládá s nějakými čtyřmi kily. Řekni mi, jak se dá na pět měsíců sbalit batoh na cestu, kdy jdeš pouští – a stejně tak potřebuješ mačky a sněžnice? Jak se dá sbalit 7 kilo?

Karel Klinovský: Určitě jsem neměl sedm kilo, ale nějakých devět, a to bez jídla a bez vody. Na začátku etapy, kdy má člověk jídlo na X dnů, tak je to nejtěžší, a jak se jídla postupně zbavuje, tak je to stále lehčí. Stejně tak je někdy potřeba vzít, protože je přede mnou dlouhý úsek bez vody, více vody, než na jeden den. Dejme tomu, že jsem se pohyboval mezi 9-13 kg, a to jsem tedy opravdu nepatřil mezi úplně ultras, protože existují lidé, kteří, jak jsi říkala, chodí se 4-6 kily, kteří místo nože mají půlku žiletky – a s tím lezou přes celé Spojené státy. Ale je zase pravda, že jsou i lidé, kteří díky tomu, jak mají lehké vybavení, někde drkotají zuby a klepou kosu. Těmto lidem je 20, 25 let, takže nepřízně snášejí jinak než člověk, kterému je za pár měsíců 60, to je potřeba podotknout. Já jsem si věkové hledisko nějak nepřipouštěl a nebral, ale je tam. A tak, jak jsem říkal, jsem třeba moc fyzicky netrénoval, ale materiálnímu vybavení jsem věnoval velikánskou péči. Některé položky jsem ani nesehnal v Evropě, takže jsem je sháněl v Americe.

Nejdřív se vám zdá, že nemůžete jít bez spousty různých věcí. Ale pak člověk zjistí, že se musí oprostit od všeho.

Martina: Ultralehký spacák, ultralehký stan.

Karel Klinovský: Ano, nechal jsem si je sem poslat. A potom, jak říká Peter Kosek, to člověk musí hodit na hromadu, a pak na tu hromadu koukat – a stejně z ní ještě selektovat. A nebudu vykládat, že pak na samotné trase, když má člověk v nohách 500, 700, 1000 kilometrů, toho stejně ještě spoustu vyhodí, různých drobností, protože z dvaceti drobností je jedno kilo. Takže si berete různé pilulky a zdá se vám, že nemůžete jít bez magnézia a bez tří obvazů a bez toho a tamtoho. Pak přijdete na nějakou zastávku a všechno to buď pošlete pryč, nebo to hodíte do koše. Takže nakonec, když jsem na konci ve Wyomingu dělal obávaný průsmyk, který je ve výšce 3800 metrů, pohyboval se po kamenných polích, kde je veliké nebezpečí zranění, se moje lékárnička skládala ze 4 tabletek imodia proti průjmu a neměl jsem snad ani kousek obvazu, nic. Člověk zjistí, že se musí oprostit od všeho.

Když jsme u materiálu, tak ať furt neříkám, že se k tomu ještě dostaneme: nakonec každé ráno, když balíte batoh a večer ho zase vybalíte, tak zjistíte, já jsem to spočítal, že vám rukama prochází asi 17 položek, a těchto 17 položek mě provázelo celých 5 měsíců. Samozřejmě si na ně zvyknete, člověk je upnutý na věci, které už nefungují, a on se jich nechce zbavit. Vznikají tam až psychicky nezdravé vztahy mezi jedincem a nepotřebným kusem veteše, kterou vláčíte jenom z nějaké nostalgie. A vyvrcholení toho všeho nastává po návratu domů, když člověk sedí v pokoji, kouká na nějakou věc a řekne si, teď bych musel použít nějaké sprosté slovo: „Kdo mně vnuknul do palice, že zrovna tohle jsem si koupil?“ První týdny po návratu z treku člověku prostě plno věcí připadá nepotřebných.

Martina: V bytě?

Karel Klinovský: Vůbec, myslím okolí, ve svém životě. Přemýšlím nad tím, co mě vedlo k tomu, že jsem si koupil spoustu věcí, kterými jsem v bytě obklopen, a dneska mi připadají naprosto zbytečný.

Martina: Takže to člověka změní? I jeden jediný trek člověka změní?

Karel Klinovský: Myslím, že naprosto. A jsem na to pyšný. Dneska se špatně říká já, já, já. Myslím, že změněný jsem. Cítím to vnitřně. Spousta lidí v mém okolí říká, že mě to změnilo, a já jsem za to rád, protože chci zůstat změněný, a čím déle, tím líp. A než přestane tato změna fungovat, tak chci naskočit do dalšího počinu, který mě bude opět měnit, protože chci být měněný.

Na dlouhém treku nejsou žádné složenky. Nic nemusíš, slovo „musím“ tam neexistuje.

Martina: Připravuješ další trek a chystáš se do důchodu, takže na to chceš mít hodně času. Čímžto jsem možná trochu nefér prozradila, že jsi na takovýto dlouhý výlet vyšel na oslavu svým šedesátin. Je to v tomto případě limitující věk?

Karel Klinovský: Rozhodně není. Věková stránka tohoto trailu mi dochází až v České republice, a to ne po návratu, ale díky tomu, že mi to říkají lidé kolem mne a že to vyzdvihují. Znáš mě. V Americe jsem večer něco plánoval se čtyřmi lidmi, kterým bylo 22, a samozřejmě jsem měl dojem, že tak, jako vidím já je, tak ti čtyři 22letí vidí mě. Nenapadlo mě, že by mě mohli vidět jinak. Proto jsem se třeba podivoval, když při některých plánech na další etapy někteří, především Američani, se mnou moc nepočítali. A já jsem se cítil docela odstrčený, že se mě neptali, jak se na to, co nás teď čeká následující dny, dívám já. A když jsem pak seděl nahoře v sedle, nebo na kopci, a oni přišli o několik hodin, nebo o půl den později, a jim to bralo jejich ego, tak jsem se podivoval. Ale dnes se tomu nepodivuju, protože oni k tomu asi přistupovali už tehdy z hlediska, že jsem vypadal, že jsem trošku starší, a oni přemýšlí v jiných výkonnostních kategoriích, do kterých mě nezahrnovali.

Martina: Když sis tuto cestu připravoval – to by mohlo být pro posluchače návodné – tak jsi, jak se mi alespoň zdálo, nic neponechal náhodě. Když jsi naplánoval trasu, alespoň přibližně, tak sis naplánoval v každém státě nějaké záchytné body, kam sis posílal balíky s novými botami a dalšími věcmi, které by se ti mohly hodit. Dělal bys to stejně, když budeš připravovat novou cestu?

Karel Klinovský: Jsem rád za to, jak jsem k tomu přistoupil, protože ne vždy jsem v životě až takový pintlich; jsem docela bordelář – a v tomto hodně svobodomyslný. Tentokrát, to musím říct, jsem sral lidi kolem sebe. Sral jsem Jakuba Čecha a Petra Koska, jelikož jsem otravoval tisícem dotazů, prostě ptal jsem se na ptákoviny. Jakub už byl z toho nevrlý, protože jsem se ptal na ptákoviny, a muselo mu připadat, že jsem už fakt nesvéprávný. Věnoval jsem tomu spousty času a plánoval to. Měl jsem třeba před sebou mapy, otevřené blogy několika lidí, knížku Jakuba Čecha a pročítal jsem je. A asi u šesti, sedmi lidí jsem do map zaškrtával, kde spali, kde se byli dozásobit, do jaké šli hospody, kolik je to stálo, co tam jedli a co si koupili. To všechno jsem probíral a skutečnost se samozřejmě potom ukázala úplně jiná.

V tomto jsem byl asi hodně extrémní, protože většina lidí kolem mně se snažila úseky mezi dvěma body, kde se dalo dozásobit, snažila rozdělit na tří až čtyřdenní termíny, pokud to šlo, a rozhodně v tom bylo hledisko, že čím je to kratší, tím méně toho musím nést. Ale u mě, místo toho, aby s únavou toto hledisko získávalo navrch, tak jsem ve Wyomingu a u konce tohoto podniku vynechával plánovaná dozásobovací místa, a to ne jenom v jednom, ale asi ve třech případech. Takže, když jsem potom povídal lidem, které jsem potkával, že vlastně jdu úseky, které byly dlouhé mezi 9 a 11 dny, tak tomu nechtěli věřit. Ale já jsem v té druhé půlce takto šel a záměrně vynechával, a ne, že bych odbočil, dozásobil se, občerstvil, vyspal se, ale šel jsem takto dlouhé úseky.

Přijde hiker’s hunger, bod, kdy člověk začíná požírat sám sebe

Martina: Přestává mít člověk fyzické potřeby? Přestává třeba intenzivně cítit hlad, chutě, nebo snahu ulevit si, dát si horkou sprchu?

Karel Klinovský: Hlad je. Krásně to popsal Jakub Čech, je to hiker’s hunger – bod, kdy člověk začíná požírat sám sebe, svalovou hmotu a podobně. Myslím, že mě to dostihlo, ale nevím kdy, ani jsem si to nějak neuvědomil. Když jsem se pak prohlížel ve Wyomingu u zrcadla v hostelu, a pak uveřejnil fotku na Instagramu, tak jsem zjistil, že jsem shodil 22 kilo. Furt mi to nepřipadalo, a pak jsem v noci zjistil, že nemůžu spát na boku, protože mě tlačí vystupující pánevní kosti.

Martina: A to minimálně dvě kila váží vousy, které ti narostly a které jsi neměl, když jsi odcházel…

Karel Klinovský: Hlad tam je stále. A pak člověk přemýšlí nad jídlem a nad tím, co si dá doma. Hlad tam je, to nebudu vykládat. Ostatní potřeby, to jsem vykládal při snaze zprostředkovat své zážitky na Instagramu. Ale musím říct, a na tom vážně trvám, že krása je v tom, že člověk je v úplně stejném stavu, jako kromaňonský člověk, který žil v jeskyni. Tam je pět základních fyziologických potřeb. Jídlo, pití, čůrání, kadění a spaní. Krásné na tom trailu je, že nic z toho není ultimativní. Mám hlad, tak si musím říct: „Tak se, kurva, nenajím teď, najím se za 4 hodiny, však já mám času tři měsíce. Mám žízeň, tak teďka tady nic neteče, ale něco poteče za 5, 6, 7 hodin, něco prostě poteče. Nebudu spát tady, tak budu spát za pět hodin někde jinde.“ Je krásný, když člověk jde a čumí kolem sebe, je třeba jedna hodina po obědě: „Jé, to je krásný plácek, tady by se spalo.“ A ve 4 hodiny: „Tady je nádhera, tady by se spalo. Ještě že mám furt času habaděj.“ Najednou člověk kouká tímto primitivním zrakem, kde by se hezky spalo, kde by se hezky šlo, kde by se to hezky krátilo. A je nádhera, že jsi najednou obklopena těmito pěti potřebami, a ty jsou upozaděný, protože jiný potřeby nejsou. Složenky nejsou žádný. Nic nemusíš, slovo „muset“ tam neexistuje.

Martina: Jenom jít.

Karel Klinovský: Jenom jít a vnímat. Čím víc vnímáš, tím máš větší zážitky. Před trekem jsem říkal, že mám jednu velkou výhodu, že celý život dělám kytky. Že severoamerické kytky jsou v mnoha směrech podobný našim středoevropským kytkám, rostlinám a stromům – a nakonec se to ukázalo jako pravda. Sice to byl stejný druh, ale rod byl rozdílný, a věděl jsem, že toto je nějaký vlčí bob, toto je nějaká jahoda a tak dále. Jak jsem to kdysi nazval: Jít po louce, kde neznáš ani jednu kytku, je jako jít po Václaváku mezi cizími lidmi. Jít po louce, kde znám pět kytek, je jako jít po Václaváku, kde je pět známých. Jít po louce, kde znám všechny kytky, rostliny, stromy, je jako jít po Václaváku, kde je plno známých lidí, kteří na sebe pokřikují, což je naprostá krása. Mně se to tam stávalo – s kytkami, s houbami, se zvířaty, protože to byli známí, já jsem je znal. Navíc jít 15 kilometrů osikovým hájem s miliony křemenáčů, to je neskutečný. Nikdo je nesbírá, nikdo je nezná. Když jsem si pak v Grand Lake na hostelu dělal z křemenáčů smaženici, tak přišel personál a upozornili mě, že by byli rádi, kdybych to vařil venku, mimo chatu, na svém vařiči, protože by pro ně mrtvý člověk nebyl nejlepší reklamou. Chtěl jsem říct, že je důležitá i znalost toho, do čeho jdu, ale tak je to se vším. Znalost ne jenom přírody a toho co tě obklopuje, ale znalost historie a toho, jací lidé tam žijí.

A zase se obracím k tomu, že jsem se na svém Instagramu snažil zaměřit ne jenom na samotný trail. Prostě jsem tam potkal kluky, kteří nepopisovali nic jiného než svůj trail, takže popsali, jak těžký měli své hovínko ráno, jak těžký večer, pak ho porovnávali, barvu a podobně. Připadalo mi to tak, že druhý den budou běžet 20 kilometrů na olympiádě. Ale já jsem se snažil lidem poskytnout i to, co tento trail obklopuje, historii a lidi kolem trailu. Proto jsem byl tak strašně unešený z malých, především hornických městeček. Silver City, Leadville, Creede. V každém z těchto městeček ožil některý z našich dětských hrdinů. V Creedu byl Ford, který zabil Jesse Jamese, a jeho zabili v karbanickým stanu. V Leadvillu bylo poslední stanoviště Doca Hollidayho nebo v Silver City řádil Butch Cassidy se svou partou, a kolem létal Geronimo. Takže když si k tomu vezmeš tuto historii, začneš kolem sebe malovat Burianovy obrázky. Najednou tam vyvstávají, vidíš to očima Zdeňka Buriana, kolem tebe rostou postavičky indiánů a desperátů, a dostává to další rozměr. Takže na trailu můžeš žít několik životů.

Můj největší kup nebyl stan za 14, spacák za 12 nebo batoh za 10 tisíc, ale čínský trepky za 8 dolarů, které jsem koupil v Lordsburgu

Martina: Na začátku cesty ti téměř stigmatizujícím způsobem nepřiletěl tvůj pečlivě připravený batoh se speciálními materiály a věcmi na cestu, takže jsi na něj musel čekat. Tím pádem, všechny věci, které jsi měl nasmlouvané, to znamená, že tě naloží indiáni a odvezou tě na začátek treku, padly. Řekni mi, když ses ocitl v Novém Mexiku, a nic nebylo tak, jak sis naplánoval, změní to člověku myšlení? Je čas se přenastavit, nebo panikařit, nebo se vztekat? Co to s člověkem v této mezní situaci udělá? Protože tato situace už byla mezní.

Karel Klinovský: To nebylo jenom toto, takže jsem to bral jako nějakou technickou překážku. Musím předeslat, byl jsem už asi dvanáctkrát nebo třináctkrát – nemám to spočítané – v Africe, a do Afriky jezdím na vlastní pěst. Lidé, kteří byli v Africe, vědí, že tam existuje jedno krásné rčení, TIA – This Is Africa. Nic, co si naplánuješ, nesedí. Někdo má přijet, odjet, vyzvednout tě, nic nesedí, nic. Prostě stojíš a musíš se usmát, pokud kouříš, tak zapálit cigáro, pokud piješ, dát si pivo. Prostě: To je Afrika. V Americe si musíš říct: „To je trail. Nejsem v pátek na nádraží v Olomouci a nespěchám do Jeseníku, takže kdyby mi ujel vlak, posral by se mi celý výlet na víkend. Takže se hovno děje. Tak prostě nepojedu ve středu, ale v pátek. Všechno je dneska řešitelný.“ To nebylo zas tak problematický. Mnohem problematičtější bylo, že jsem si na začátku po pěti dnech úplně skalpoval nohy.

Martina: Ale úplně. Já jsem to nechápala. Spolu jsme zde řešili boty, kde sis pro ně byl, kam jsi pro ně jel, i kdo ti radil, jaké koupit. A pak najednou začneš vysílat a dáváš fotky, kde máš nohy skutečně bez kůže na chodidlech.

Karel Klinovský: Jak říkám, byla to první začátečnická daň – a fajn, že přišla hned na začátku. Mohla přijít později – a pak by to bylo mnohem víc traumatizující. Hned mi někdo řekl: „Kurva, Kliňáku, dávej bacha, protože toto není nedělní výlet na Říp, nebo něco takového. Tohleto je jiná liga.“

Martina: Ale proč se to stalo? To nebyl ještě náročný terén.

Karel Klinovský: Stalo se to proto, že jsem neposlouchal všechny ty, kteří mi říkali: „Nezáleží na tom, jestli nějakou etapu půjdeš pět nebo sedm dnů. Běž na začátku pomalu.“ Jenže já jsem od počátku začal prostě závodit. Rozhlížel jsem se. Už první den bylo pro mě směrodatné, aby mě nikdo nepředběhl, takže všichni, kteří tam šli, tak já na ně brejlil. A měl jsem spokojený pocit z toho, kolik jsem jich předešel, že mě nedohánějí ti, co jsou za mnou. Do toho přišly školácké chyby. Všichni z nich měli za sebou už Pacific Crest Trail, někteří Appalachian Trail a další traily, takže měli přezůvečky – a když si sedli, tak sundali boty, ve kterých šli. Sundali ponožky, buď je nechali uschnout, nebo si vzali čistý a suchý, a tamty nechali schnout na batohu, což já jsem samozřejmě nedělal. Byl jsem furt v jedněch botách, v jedněch ponožkách, protože mně to nepřipadalo zas tak důležitý. Neměl jsem se do čeho přezout, protože jsem žádný přezůvky neměl. Proto můj pozdější největší kup nebyl stan za 14 tisíc korun, spacák za 12 tisíc nebo batoh za nějakých 10 tisíc, ale čínský trepky za 8 dolarů, které jsem koupil v Lordsburgu. A když jsem je ztratil, tak se mi málem zbortil svět, protože tyto trepky mi zachránily nohy, najednou mi to ukázalo cestu, že když se zastavím, tak se zuju, nechám nohy dýchat, vezmu si ponožky, které jsou suché a čisté. Ale říkám, já jsem tohle na začátku nedělal. Neměl jsem gaiters, to jsou ty návleky, které mají zabraňovat vniku písku a prachu do bot. Ony nejsou povinný, třeba Petr Kosek v nich nechodí, ale tím častěji si musíš boty vysypávat.

Řeknu ještě další věc, promiň, že takhle skáču z jednoho na druhý. Potom, když se člověk vyškolí trailem, a najednou zjistí, že vlastě má jít měsíce a měsíce, tak já jsem jedním z těch, koho když začne něco tlačit v botě, tak s tím klidně půjdu dalších 5 hodin. Jsem na to zvyklý. Až pak se zastavím někde u hospody a vyndám to. Jsem člověk, který vyjede od mámy z Liberce autem, a v Liberci nebo Turnově potřebuju čůrat, ale jdu čůrat až za 5 hodin, protože je mi líto zastavit a vyčůrat se po cestě. Ale tam si najednou zvykneš, že někde ráno vyjdu, nesedí mi bota na levé noze, sednu si, upravím to. Udělám tři kroky, a tady mě ještě něco tlačí. Sundám třikrát, čtyřikrát, pětkrát botu, a až se cítím fakt v pohodě, tak teprve potom jdu. Nic není náhodné, a já jsem tohle na počátku nedělal.

Ukázalo se, že každý má svou schránku jinou. Takže boty jsem kopíroval ve vybavení Jakuba Čecha, boty, které se mu zdály jako nejlepší na světě. A velká část lidí tam v Altrách chodí, když tady budu dělat velkou reklamu, ale pro mě se ukázaly jako naprosto nevýhodné, protože byly široké, a mně v tom jezdila noha. A když v tom byl nějaký písek, tak došlo ke tření, takže potom, když jsem trpěl s těma odřenýma hnátama v Lordsburgu, tak mi jeden z amerických kamarádů poradil jinou značku bot, jiný ponožky, jinou filozofii. Najednou jsem nešel v trekových botách a ponožkách za 2 tisíce korun (když to přeženu), ale tak, jak jsme kdysi chodili i na vojně. V kanadách jsme měli slabé ponožky jakoby druhou kůži, na nich silnější ponožky. Takhle mi to poradili, takhle jsem to koupil. Takže jsem koupil troje slaboučké bambusové ponožky a k tomu troje silnější ponožky. Jeden pár ponožek jsem dal do pytlíku a mám ho doteď úplně nový, nikdy jsem je nepoužil, byly pro strýčka Příhodu. Takže jsem ušel asi 2 900 kilometrů ve dvou párech slabých ponožek a ve dvou párech silnějších, a už se nikdy nic nestalo, šel jsem skoro tři tisíce kiláků a najednou nohy byly v pohodě. Samozřejmě, měl jsem nějaké mozoly a bůhví co, ale už jsem neměl tu hrůzu, nohy bez kůže, jako při prvních 140 kilometrech.

Martina: Karle, děkuji ti za první část vyprávění o tomto tvém velkém chodeckém dobrodružství.

Karel Klinovský: Já ti děkuji za tuhle možnost.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Anonym napsal:

    Nechápu jenom jednu věc, voják, člověk který měl praxu, jak chodit v botách a přiznává, že se vrací k tomu co se učil na vojně a on jde trek a jde ho jak prvnáček?
    Proč se vykašlal na všechno co se naučil jako voják.

  2. Kristián Očenáš napsal:

    Super inšpiratívne.Ďakujem za článok.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.