Daniela Kovářová
Daniela Kovářová
Právnička, spisovatelka a politička

Daniela Kovářová 4. díl: Muži a ženy mají úplně rozdílné schopnosti a vlohy, bez ohledu na různé genderové teorie a „učebnice“

Mnoho žen se snaží vyrovnat se mužům. Rozvíjejí svou agresivitu, samostatnost, bojují o vyšší posty v zaměstnání, úspěch v podnikání, o stejné nebo vyšší platy než muži – a dominanci v domácnosti. A mnoho mužů je v tom podporuje.

Společnost

Délka: 34:47
Datum: 22.6.2018

Přehrát pořad

Výsledkem ale je, že ženy na jednu stranu odstavují muže z rozhodování ve jménu rovnosti, a na druhou stranu těmito muži, když je takto psychicky vykastrují, opovrhují. Muži podléhají depresím, pocitům bezmocnosti a nevědí, co mají s tou mužatkou vedle sebe dělat. Ženy se nějakou dobu cítí dobře, ale často nakonec zjišťují, že něco ztratily – své ženství. Jsou nespokojené a zmatené z toho, že neví proč. Vždyť jsou tak úspěšné. A hledají muže, o které by se mohly opřít, ale takoví již většinou nikde nejsou, samy je zničily nebo odehnaly. A mezi tím zmatené děti, které přebírají do svých životů to, co vidí u rodičů a opět předávají dál. K tomu snahy homosexuálů a leseb o právo na manželství a adopci dětí. A aby toho nebylo málo, vznik, podpora a uzákoňování dalších pohlaví a s tím spojené problémy s toaletami a šatnami. Vypadá to, že přirozené hodnoty se rozpadají a jsou vytlačovány a nahrazovány svévolnými výmysly ideologů, kteří chtějí za pomoci těchto manipulací měnit společnost podle svých konstruktivistických představ. Kam to vše povede? A podaří se změnit přirozené vztahy mezi muži a ženami? Nebo se nakonec vždy projeví příroda a vše se vrátí do svých přirozených kolejí? O těchto a dalších problémech rozmlouvá Martina Kociánová s prezidentkou Unie rodinných advokátů, Danielou Kovářovou, právničkou, advokátkou a bývalou ministryní spravedlnosti, která obdržela za loňský rok ocenění Právník roku.

 

Martina: Paní doktorko, když vidíte konce toho, že společnost vyvíjí tlak na to, aby se muži nechovali jako muži a každé druhé manželství se rozvádí? Není problém také v tom, že máme jednak přefeminizované školství a příliš nepreferujeme mužské vzory? Už to není ani Stallone, ani mariňáci, nebo nějací bojovníci, ale uhlazení podnikatelé, bankéři, ajťáci a podobně. Do toho nám velmi často děti vychovávají tři generace žen. Pak přijdou do školy a tam je paní učitelka. Myslíte si, že muži ještě vůbec mají kde pochytat vzory skutečného mužství?

Daniela Kovářová: Sama jsem prošla feministickým obdobím a měla pocit, že se mužům musím vyrovnat, stát se ministryní, abych jim ukázala, že jsem stejně chytrá a dobrá jako oni. Když jsem tímto obdobím prošla a profesně se jim vyrovnala, tak jsem v tu chvíli zjistila, že mě přestávají brát jako ženu. Nemám na mysli nikoho konkrétního, protože ve vládě jsem měla báječné mužské kolegy, kteří se ke mně chovali jako k ženě. Ale v okamžiku, kdy dosáhnete mužské úrovně, tak musíte zahodit ženské zbraně, protože muži tím opovrhují. Konec konců moderní feministky nechtějí používat žádné zbraně. Ale hlavně zjistíte, že muži na vás používají mužské zbraně, to je silové, logické a argumentační a je otázka, jestli tohle chcete. Uvědomila jsem si, že jsem sice dosáhla na jejich úroveň, ale že už nejsem žena, že v jejich očích ztrácím ženství. A v tu chvíli mi došlo, možná právě proto, že jsem dosáhla na vrchol a že o to nestojím. Řekla jsem si, že chci být raději žena. Uvědomila jsem si, že je mi dobře v té ženské roli a že tedy nemusím aspirovat na to vyrovnat se mužům. Protože ve skutečnosti, milé dámy, upřímně, oni se nám nikdy nemohou vyrovnat v našem ženství. Nikdy nedoženou naši schopnost rodit a plodit, zatímco my jsme schopny jejich intelektuální schopnost vyrovnat.

Můj dnešní pohled na svět je takový, že tíha světa leží na nás ženách. Jsme neskonale výkonnější, více vydržíme a sneseme, jsme moudřejší, vidíme dál, dokážeme se mnohem lépe učit. My je vlastně dokážeme převálcovat, ale je zde otázka, kde jsou ti muži a jestli nám nebude vadit, když je převálcujeme. Z pohledu mé advokátní praxe vidím, že naprosté minimum mužů vedle sebe chce a snese stejně výkonnou a stejně dobrou ženu. A tím spíše jenom menšina snese ženu, která více vydělává. To se samozřejmě velmi líbí jen mužům, kteří se na všechno dívají přes peníze, nebo dokonce těm, kteří žádné peníze nevydělávají a je pro ně hrozně fajn nechat se živit. Ale ve skutečnosti pořádní, výkonní a šikovní muži nechtějí mít vedle sebe ambiciózní ženy. Naopak, protože ambiciózní, výkonná žena je ambiciózní a výkonná i doma, tak ji muž doma nechce. Takže máme generaci nebo skupinu mladých žen, které jsou v důsledku toho samotné, protože jejich muži se s nimi rozejdou, vymění je za nějakou mladou, okouzlenou dívčinu, která je zbožňuje a nadšeně na ně hledí – a oni ji mohou doma poučovat. Můžeme si o nerovnováze myslet cokoliv, ale mám kolem sebe řadu výkonných ambiciózních žen a ty jsou samy. Hledají v různých agenturách a kolem sebe muže, kterého by vedle sebe snesly a který by současně snesl je.

Řada žen by dnes uvítala, kdyby je muži živili

Martina: Pojmenovala jste, čeho si považujete na ženách. Vaší právní kanceláří prochází mnozí muži s různými potížemi, poznala jste i muže, kteří vystoupali až na politický vrchol, kde je zase sexualita moci. Co je hlavním znakem mužství? Co dělá muže skutečným mužem?

Daniela Kovářová: Pro mě je to odvaha ve smyslu statečnosti, vzít na svá bedra rozhodnutí. Když přijde útočník, přestane jít proud nebo přijde grizzly, to je úplně jedno, tak muž bude tím, kdo vstane a půjde tam. Dnes jsem se vrátila do pozice tradicionalistické ženy a líbilo by se mi, kdyby mě můj muž uměl uživit. Ne, že by to bylo potřeba, ale líbilo by se mi to a jsem naprosto přesvědčena, že řada žen by dnes uvítala, kdyby je muži živili. Ale řada žen to dnes nemůže říct nahlas. To je asi pro muže velmi důležité. A žena by měla umět vytvořit teplo domova. Myslím, že žena je tvůrkyní tepla domova. Teď se mnou feministky nemusí souhlasit a mohou mi vyčítat, že jsem 100 let za opicemi a argumentuji ženou 19. století, ale pokud je muž odpovědný, odvážný, výkonný a úspěšný, tak většinou doma nechce stejně úspěšnou ženu, protože žít s ní je velmi náročné a únavné.

Muži a ženy mají úplně rozdílné schopnosti a vlohy, bez ohledu na různé genderové teorie a učebnice

Martina: Aktivistkám se ovšem podařilo ve společnosti zrušit vnímání přirozených rozdílů mezi pohlavími. Je to trend. Nedávno jste napsala ironický článek, ve kterém navrhujete zakázat sex a muže převychovat na ženy. To, co mi říkáte, je z vaší osobní zkušenosti, asi i z vaší právní praxe, ale uvědomujete si, že se společnost valí trošku jiným směrem?

Daniela Kovářová: Uvědomuji si to. Na druhé straně si uvědomuji, že aktivisté, aktivistky tvoří jen malou vrstvu společnosti, která možná jen nejviditelněji křičí do médií a prezentuje své názory. A moc by mě zajímalo, kolik genderových podporovatelů je mezi řidiči kamionů, nádeníky a mezi muži v továrnách a podobně. Myslím, že jich tam moc není. Utvrzuje mě v tom, když se podívám, jakého pohlaví jsou železničáři, kteří posunují vlaky, řidiči autobusů. Muži a ženy mají každý úplně jiné schopnosti a jiné vlohy bez ohledu na různé genderové teorie a učebnice, které se o tom píší. Stačí se přece podívat na to, jaké povolání si volí muži a jaké ženy – a z toho to krásně vyplývá. Ženy mají přirozené pečovatelské schopnosti. To neznamená, že by se mezi muži taky občas nevyskytl nějaký pečovatel, nebo mezi ženami nějaký rozený vůdce, to určitě ne. Ale proto máme sestřičky v nemocnicích a muže ve slévárnách, protože je to prostě přirozené. Přitom v dnešní společnosti může být žena čímkoli. Může se rozhodnout pro jakoukoli cestu, jenom nemůže mít všechno.

A dnešní feministky by chtěly mít všechno, chtěly by mít i rovnost i práva – a současně by chtěly i muže. Ale to nejde. My jsme dnes velmi spravedlivá společnost, sociální systém zajišťuje, že když je někdo handicapovaný, tak mu stát pomůže. Žena může opravdu rozhodnout o svém životě, ale já se setkávám s tím, že ženy, které se třeba pod vlivem genderových teorií rozhodnou pro nějakou cestu, jsou pak nešťastné, protože jsou samotné. Anebo, i když manželství existuje a funguje, tak mi ty výkonné ženy řeknou: „No, já jsem v práci výkonná, velím, v práci jsem dosáhla všeho, čeho jsem dosáhnout mohla. A pak přijdu domů a tam musím hrát roli pečovatelky a manželky. Když to dělat nebudu, tak manželství nebude fungovat.“ To mě zpětně vede k tomu, že role jsou ve společnosti nějak rozděleny a že to souvisí s přirozeností a s tím, k čemu nás pánbůh, příroda nebo někdo, kdo to všechno tady vymyslel, stvořil. Takže je to všechno vymyšleno správně.

Martina: Jenomže my už dávno nehrajeme jenom mezi mužem a ženou. Vznikají již třetí a další pohlaví. To je další obrovský tlak, který je někdy překvapivý, a nenapadlo nás o tom ani přemýšlet. Ale člověk už musí řešit, jestli si může někdo, kdo má takzvané floating gender, tedy kdo se v různé dny a různé denní doby cítí být pokaždé jiným pohlavím, podle toho vybírat toaletu. A najednou se tím zabýváte vy, právníci, řeší se to ve firmách a podobně.

Daniela Kovářová: Upřímně, co bychom jinak dělali. Zkracuje se pracovní doba, nepracujeme na polích, všechno máme, pleny, myčky, spoustu času, nemáme co dělat, žádné starosti, nevíme roupami co by, tak si vymyslíme třetí pohlaví. A to jste ještě nemluvila o tom, jak se svobodně můžeme rozhodnout, kterým pohlavím se cítíme být.

Podle našich procesních předpisů a občanského zákoníku, se má dítě právo vyjádřit ke všem věcem, které se ho týkají

Martina: A když nějací rodiče, herci, nenapíší do rodného listu svého dítěte, jestli je to dívka, nebo chlapec, aby se jednou mohlo svobodně rozhodnout, tak je to vystavováno, prolétne to světovými médii. To jsou konečně lidé nového tisíciletí… To je to myšlení, kam musíme všichni směřovat?

Daniela Kovářová: To jste otevřela další téma, kterému se můžeme hodiny věnovat, totiž co děláme svým dětem tím, že je vychováváme tak, že jim umetáme cestičku. Od narození se jich ptáme na názor pod vlivem jakési dobře míněné, ale úplně špatně používané úmluvy o právech dítěte, ve které je napsáno, že dítě má právo se vyjádřit. Nově, podle našich procesních předpisů a podle občanského zákoníku, se má právo vyjádřit ke všem věcem, které se ho týkají.

Martina: Má právo odmítnout šestileté dítě zdravotní péči, pokud by mu nevyhovovala, protože tu injekci třeba nechce?

Daniela Kovářová: Naprostý nesmysl, samozřejmě.

Martina: Ale právníci to řeší.

Daniela Kovářová: Jenomže ono je to tak, jak jsme o tom mluvili v předchozí části našeho rozhovoru, že máme právní normy, které nikdo nezná a nikdo nedodržuje. A u dětí je to krásně vidět. Ve funkčních rodinách by děti měly poslouchat a rozhodovat jen u takových nedůležitých věcí jako: „Chci si vzít červenou, nebo modrou čepičku. Chci jahodovou, nebo vanilkovou zmrzlinu.“ A ty důležité věci za něj rozhodují rodiče. Třeba když rupne kotel, tak maminka vezme dítě a řekne: „Hele, počkej u tety Jarmilky a já zatím pojedu pro opraváře.“ Tak se to přece běžně děje ve fungujících rodinách.

Pak máme nefunkční rodiny nebo rodiny rozvádějící se a tatínek i maminka zneužívají toho hloupého paragrafu, který přece vůbec nebyl určený na to, aby šestileté dítě rozhodovalo. A ptají se šestiletého dítěte: „Chtěla bys raději k tatínkovi, anebo k mamince? Chtěl bys radši do školy v obci, do lesní školy, anebo raději do školy s rozšířenou výukou jazyků?“ To jsou přece všechno úplné nesmysly, které by se vůbec neměly dávat rozhodovat dítěti. A podle nového občanského zákoníku, jestliže se má dítě právo vyjadřovat ke všemu, co se ho týká, tak byste se ho měla zeptat, jestli si můžete pořídit hypotéku, protože když si ji pořídíte, tak mu nekoupíte příští rok kolo. To jsou úplné nesmysly a zneužívají toho rodiče ne kvůli dítěti, ale pro svůj zákopový boj. A my právníci k tomu přispíváme, my to za ně děláme a hezky z toho žijeme.

Některé ženy si myslí, že si pořídí dítě, a odstěhují se k rodičům. Ale to už dnes prostě neplatí. Dnes je společná rodičovská odpovědnost a oba rodiče se navzájem přes dítě drží v šachu.

Martina: Na základě toho co jste řekla, je možné otevřít další téma. Pokud se dítěte nebudeme ptát, kam by raději šlo, jestli k tátovi, nebo k mamince, tak vy jste pro automatické přidělení dítěte matce?

Daniela Kovářová: Ne, já jsem proto, aby se rodiče dohodli. My to totiž děláme špatně. Říkáme rodičům: „Když se nedokážete dohodnout, vezměte si právníka a pojďte k soudu, který to za vás rozhodne. A čím bude právník dražší nebo věhlasnější, tím toho za vás víc vybojuje.“ To vše je špatně. Nový občanský zákoník zavedl rodičovskou odpovědnost, takže my právníci bychom naopak měli říkat všem mužům, ženám, manželům, snoubencům: „Pozor, pozor, když si někoho vybíráte a počínáte s ním. Navěky jste připoutáni, a pokud počnete s tímto partnerem, tak už nikdy nebudete moct o tom dítěti rozhodnout samostatně.“

Některé ženy si myslí, že si pořídí dítě, a odstěhují se k rodičům. Ale to už dnes prostě neplatí. Dnes je společná rodičovská odpovědnost a oba rodiče se navzájem přes dítě drží v šachu. Takže maminka nemůže rozhodnout bez tatínka, pokud se nedohodnou, nebo pokud jeden z nich na to nerezignuje, protože je mu to třeba jedno (třetina tatínků o děti nestojí a pak si může maminka rozhodovat). Ale dnes by všechny ženy i muži měli vědět, že musí spolu umět vycházet a musí udělat všechno proto, aby se nikdy v životě nerozhádali. To znamená, že se k sobě nemohou chovat špatně, nemohou si nalívat na hlavy kýble špíny, protože se pak nebudou schopni dohodnout o dětech. To je moje odpověď na dnešní moderní věci.

Martina: Jste dnes a denně svědkem toho, že se nedohodnou. Každé druhé manželství se rozvádí. Vidíte to jako soumrak klasické rodiny? Budeme už takové ty komunitní typy nebo patchwork family, slepované rodiny, jak se tomu dnes říká? Mnoho babiček, jedna maminka, další maminka, jedna macecha, další macecha, tatínci… A všichni jsou tak nějak taková velká šťastná komunita?

Daniela Kovářová: Nevidím to jako soumrak rodiny, protože dvě třetiny rodičů se dohodnou. Soudní statistiky zkreslují vnímání odborné i obecné veřejnosti, vlastně i novinářů na to, jak tyto věci fungují. Jestliže se dvě třetiny rodičů dohodnou, tak to vlastně všechno funguje a je jedno, jestli je dítě s tatínkem, maminkou, dalšími maminkami, přivdanými nebo přiženěnými, dalšími babičkami… Prostě můžeme tomu říkat patchworková rodina, ale péče funguje. Pouze jedna třetina jde k soudu a na tuto třetinu bychom měli zakleknout. A hned na začátku apelovat, že jejich spor nesmí vykulminovat, že si nemohou myslet, že budou rozhodovat sami. Pracovat s rodiči zavčas a nenechat spor rozběhnout až do nenávistných poloh, pro které mají psychologové termín „zpsychotizování jednoho či druhého rodiče“. Čím déle spor probíhá, tím větší je pravděpodobnost, že rodič, který o dítě stojí, anebo si aspoň myslí, že o něj stojí, protože bojuje proti druhému rodiči, ujede v normálním vnímání takovým způsobem, že už není cesta zpět.

Pak, když už ti lidé přijdou za mnou, tak jsem léta sahala po zákoníku, po právních nástrojích a chodila s nimi k soudu. Ale na konci soudního sporu je opravdu jenom rozsudek a nikoli štěstí. Takže všichni ti štrasburští otcové, co léta bojují o styk s dětmi, bojují špatnou válku, špatnou cestou a špatnými nástroji. Už před lety, když podali první žalobu proti mamince, tak to neměli dělat, protože každou soudní žalobou jenom vyhrotíte spor – a vy, když jste tatínek nebo maminka, potřebujete na druhé straně kamaráda, a nikoli nepřítele, který se vyzbrojuje.

Zeptejte se svého nitra, jestli jste ten typ, který chce mít dítě. Protože jsou otcové, kteří se chtějí starat o dítě, a jiní ne.

Martina: Oni to pravděpodobně udělali v situaci naprosté nouze, protože v tu chvíli stála asi na té druhé straně zatvrzelá, neřkuli uražená žena, nebo furie. A oni už nevěděli kudy dál.

Daniela Kovářová: Souhlasím. Dnes bych řekla: „Zvažujete ještě předtím, než nevíte kudy dál, že ta situace nastane.“ Jinými slovy: „Počali jste dítě, předvídejte to. Zeptejte se svého nitra, jestli jste ten typ, který chce mít dítě. Protože jsou otcové, kteří se chtějí starat o dítě, a jiní ne. A jestli chcete, tak nesmíte dopustit rozkol s matkou.“ Ale pokud už nastane situace, že na jedné i druhé straně máme zpsychopatizované, nenávistné, v zákopech zakopané nepřátele, tak se taky může stát, že situace nemá žádné řešení. Právní prostředky se dají použít na jakoukoli situaci, ale to je klam a nesmysl. Takže moudrý právník/psycholog/terapeut/manželský poradce, by měl diagnostikovat, jestli tyto nástroje vůbec k něčemu vedou. Protože pokud by všichni štrasburští otcové na začátku přišli k někomu moudrému, tak se taky mohlo stát, že by o tu cestu vůbec nebojovali, protože by nemohli vyhrát. A já dnes řadě klientů říkám: „Právně nemůžete vyhrát, takže buďto se smiřte s nastalou situací a cynicky řečeno: najděte si jinou partnerku a jiné dítě. Zapomeňte na to, protože jste dopustili takový rozkol ve vztazích, že už to nejde vrátit.“ To je jedna varianta. A druhá zní: „Bojujte si právními cestami, ale ztratíte tím desetiletí života, budete investovat statisíce advokátům, získáte nenávist k soudnímu systému, nebudete věřit vůbec ničemu a na konci budete nespokojení.“ A třetí varianta: „Zapomeňte na právo a zkuste jiné nástroje, jiné vyjednávací metody, jiné psychologické strategie.“ A ten, kdo je schopen tomu rozumět, tak to může zkusit.

Homosexuálové a lesby původně tvrdili, že chtějí registrované partnerství a nic dalšího již žádat nebudou. Dnes chtějí manželství a možnost adoptovat děti. Je to salámová metoda.

Martina: Říkala jste, že občanský zákoník má 3000 paragrafů. Jakým způsobem manželské právo a občanský zákoník rozšíří další nové faktory v našem soužití muž/žena, ať to jsou homosexuální adopce dětí, homosexuální sňatky? Ještě si asi pamatujeme kampaň za registrované manželství. Tehdy bylo jeho zastánci každou chvíli zdůrazňováno, že to je maximum požadavků a že možnost registrovat se bude velmi důležitá pro homosexuály a lesby. Dnes už hovoříme o manželství a o adopcích dětí. Jak to vnímáte jako právník?

Daniela Kovářová: Pamatuji si průběh vyjednávání i tu argumentaci. Je to hezká salámová metoda, naprosto běžná nejen v politice. Nelíbí se mi to. Otázkou je, jestli a komu to vyčítat, protože vám dnes instituce, aktivisté mohou říkat: „To my jsme nechtěli, to chtěli oni.“

Martina: Říkají to. Tak to je.

Daniela Kovářová: Ať už chtěli cokoli, tak jim to nemůžeme vyčítat, protože k nějakému cíli směřovali. Není mi úplně jasné, z jakého důvodu ty skupiny chtějí i pro sebe manželství, protože podle mého je to vyloučeno. Je to vyloučeno legislativně. Nový občanský zákoník je tak strašně spojený s mateřstvím, kterého nebudou homo páry nikdy schopny, že to nebude jednoduchou změnou. Důvody, pro které chtějí manželství, jsou podle mého několikeré. Na první dobrou mě napadá závist. Prostě: „Vy máte manželství a nám se registrované partnerství nelíbí.“ Mám-li být upřímná, komu by se líbil ten pojem. Máme krásnou, bohatou češtinu a přitom používáme takový tvrdý pojem „registrované partnerství“. To evokuje registraci na nějakém úřadě. Dobrá, chtějí-li mít homo páry něco svého, tak ať si to vymyslí, vždyť čeština je tak krásná, bohatá. Kdybychom vycházeli ze stejného slova, jak vzniklo manželství, tak manželství je historicky spojení slov muž a žena, „manželka“, to znamená žena, patřící nějakému muži. Jinými slovy manželství je jedna z prvních kvót. Je to označení pro jednu ženu a pro jednoho muže.

Martina: Pro monogamii.

Daniela Kovářová: Takže homo páry se prostě nemohou nazývat manželství a jestli jim to nechce dojít… Je to prostě špatný termín. Chtějí-li něco svého, mohli by si vymyslet například – nápadům se meze nekladou – gayství pro muže, lesbictví pro ženy. A pokud to je něco, co jim rve uši, tak si mohou vymyslet nový český pojem, třeba duhový pár…

Martina: Možná nejde jenom o to slovo. Vy jste se teď pustila do fonetiky.

Daniela Kovářová: Není-li to závist, chtějí-li zrovnoprávnění, tak by přece stačilo mnohem méně a já bych šla jednodušší cestou. Například: „Chceme vznik stejných svazků a stejných práv.“ Podívejme se, jaký je dnes rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím. Já tam vidím rozdíl jediný, a to, že mezi manžely vzniká společné jmění manželů a mezi registrovanými partnery ne. V tomto není žádný problém. Kdyby to chtěli, tak je to malá drobná legislativní oprava zákona o registrovaném partnerství. Pak opravdu nechápu…

Martina: Skutečně tam nic dalšího není?

Daniela Kovářová: A co?

Martina: Mám pocit, že když mají například dvě ženy dítě, tak v případě úmrtí matky není vůbec jisté, že by se o to dítě automaticky starala ta druhá.

Daniela Kovářová: To není ale ani u nás. Když se vezmou muž a žena, a jeden z nich má dítě z prvního manželství, tak se druhý z manželů také nestará automaticky. K tomu je nezbytná adopce. Adopcím homosexuálním párům již otevřel dveře ústavní soud. To znamená, že v případě, pokud jde o adopce dětí, tak stačí změna zákona o matrikách.

Aby homosexuální páry mohly uzavírat manželství a navzájem adoptovat své děti, nemusí pořádat průvody polonahých nebo nahých lidí a blokovat Prahu. Za normální situace je to přečin anebo přestupek exhibicionismu.

Martina: Souhlasíte s adopcemi dětí homosexuálními páry? Jakožto právnička, odborník, žena, která se věnuje rodinnému právu.

Daniela Kovářová: Osobně s tím nemám žádný problém a nevím, proč se kolem toho dělá tolik humbuku. Dnes si jednotlivec může adoptovat, koho chce, takže v tom žádný problém nevidím. Je v tom velikánské politikum a myslím, že homosexuální skupiny a iniciativy to dělají špatně. A pokud budou dál tlačit na pilu tak, jak tlačí, tak si obrátí společnost proti sobě. K tomu, aby měli společné jmění a mohli si navzájem adoptovat své děti, není třeba tlačit na manželství a doprovázet to průvody polonahých, nebo dokonce nahých lidí, a blokovat Prahu. Za normální situace je to přečin anebo přestupek exhibicionismu. Takže myslím, že je to zbytečné tlačení na pilu a efektu, o který jim přece tak jde, by se dalo dosáhnout jinou cestou.

Martina: Paní doktorko, nedávno jsem četla článek, jak by mohly vypadat naše vztahy za 20 let. Podle toho článku může dát věda partnerskému sbližování podobu účelného procesu, který uspoří čas a energii. Budeme se prý párovat podle DNA, rozvod může zažehnat pilulka, která vyrovná určité hladiny něčeho. Všechno bude pod vlivem technologií, včetně umělé inteligence. Na mě tyto prognózy působí odjakživa děsivě. Ale ten článek byl napsán s takovým jásotem a nadšením, jako nějaká velká radostná zpráva o tom, jak bude budoucí svět šťastný a my ušetříme všechny ty emoce, nesmysly, omyly v partnerství a nešťastné lásky, protože všechno bude pod dokonalou kontrolou. Vy jste příznivec science fiction? Jak to vnímáte?

Daniela Kovářová: Obecně jsem optimista ve všem možném. Takže technický vývoj s nadšením sleduji a technické vymoženosti využívám, snažím se je naučit. A to, jaký obrovský pokrok způsobily mobilní telefony, je neuvěřitelný. Současně si ale myslím, že žádné prognózy na 100 procent nevyjdou a vývoj půjde nějakými zvláštními křivolakými cestami. Touto prognózou bychom zrušili sexuální vzrušení a navazování známostí. Myslím, že to je jenom módní vlna, která pomine, a že nakonec sexmise nenastane, ani katastrofické vize z některých filmů. Myslím, že přirozené instinkty nakonec vyplavou na povrch a že pokud jde o rodinu, tak že to tak špatné nebude. Vedou mě k tomu i praktické zkušenosti. Když přednáším obecné, nebo i advokátní veřejnosti, tak mě oslovují některé ženy, které trošku víc přemýšlejí o partnerských vztazích. Jsou to ženy, které po feministickém období začínají přemýšlet, jak to udělat, aby rodina komunikovala. Nakonec řada z nich intuitivně přijde k tomu, jak to dělat. To mě vede k tomu, že odvěké rozložení sil mezi muži a ženami zůstává zachováno a že je to jenom taková pěna dní, kterou čteme a mluvíme o ní, ale že je to ve skutečnosti jinak.

Martina: Na to se dá říci jediné: „Uvidíme.“ Paní doktorko, děkuji za vaši návštěvu a za pohled na svět mužů a žen současnosti i budoucnosti vašima právnickýma očima.

Daniela Kovářová: Děkuji za pozvání. Nashledanou.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Stille napsal:

    Dělat ministryni nejen v čechách nemůže nikdo jiný než pečlivě vybraná ambiciozní idiotka, proto se mi zdá článek jako žvanění příliš feminizované slepice. Většinou když se slepice vymkne kontrole, dopadne to jako u firmy Packard, kde nová ředitelka do počítačů zatáhla i obor bílých domácích spotřebičů, a tím firma na několik let v podstatě zkrachovala.

  2. Jméno Neřeknu napsal:

    Paní Kovářová to má v hlavě velmi dobře srovnané. Ono s těmi svazky deviantů je to těžké… namísto aby lidé přijali svou roli ve společnosti, tak místo toho sobecky hrabou pro sebe jen víc a víc práv aniž by sebekriticky přijali, že pro společnost nejsou přínosem. Pro společnost je přínosem nová a lepší generace dětí. Ne aby se děti staly prostředkem pro ukojení závisti několika deviantů vůči zdravým lidem. Jakoby nestačilo že stát dělá z našich malých dětí nedobrovolně jakési terapeuty/boxovací pytle pro zanedbané cikánské „předškoláky“.

  3. Jana napsal:

    Budeme všichni muset akceptovat evoluční vývoj, i politici. Je to hrozný názor a demagogie, co jste říkala paní Kovářová o registrovaném partnerství či manželství, o gay a lesbičkách. Většina manželství končí rozpadem a  možná nám to nakonec ukážou páry lesbické či gayové, jak udržet vztahy. Takové neporozumění je ukázkou Vašeho úzkého pohledu, zmatku v hlavě. Všichni si hrají na odborníky a sami v tom lítají. Až u svých dětí a následně vnoučat projdete těmito tématy jiné orientace a nezdařilými vztahy, možná prohlédnete. Je to hledání problémů, kde nejsou, kde jen lidské porozumění může vést ke správným výsledkům. Mluvíte ze své mysli, která je na určité věci a témata slepá a hluchá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.