Lubor Křížek
Lubor Křížek

Lubor Křížek 1. díl: Kde není voda, nemůže nic fungovat ani existovat

„Čeští politici berou vážně hrozbu sucha. V následujícím desetiletí se rozhodli investovat do opatření proti němu až 50 miliard korun, ministerstva podporují a budou podporovat například obnovu, odbahnění, výstavbu stovek rybníků nebo malých vodních nádrží. Na tyto kroky poputují stovky milionů korun ročně. Žadatelé o dotaci budou moci od státu na obnovu rybníků dostat až 80 procent částky a tak dále.“ Teď jsem si zavzpomínala na svá zpravodajská léta. Nicméně pro milé posluchače z toho vyplývá informace, že podobných zpráv slýcháme v posledním roce více a více. Zdá se, že politici si opravdu uvědomili, že se s přírodou děje něco důležitého. Ale stejně často, nebo možná ještě častěji, slýcháme žehrání, že by toho stát měl dělat víc, protože situace je vážná – a bude hůř.

Příroda

Délka: 31:26
Datum: 5.11.2019

Přehrát pořad

Ano, je nepochybné, že stát měl určitě dělat více už dávno, ale stejně tak je nepochybné, že více, nebo alespoň něco, mohl dělat každý z nás. Vybudovat systém tůní, luk a lesů na samotě u Sedlčan se rozhodl Lubor Křížek – a stačilo mu k tomu jen pozorovat krajinu během dešťů, myslet, vzít do ruky rýč, pozvat bagristu a dát se do práce. Dnes má okolo původní hájovny na samotě u Kosovy hory jedenáct tůní, louky pro hmyz a jedlý les. Když nedávno nafotil svou zahradu a snímky dal na sociální sítě, tak strhl vlnu nadšení. Tento muž, který se živí ošetřováním stromů, ukázal, že bránit se suchu lze a že to může dělat každý, bez dotací, bez pomoci, ale také bez direktiv. Ve studiu je s námi arborista, amatérský ornitolog, Lubor Křížek.

 

Martina: Lubore, vy teď slavíte nebývalý zájem o svou práci. Je to pro vás velké překvapení? Umím si představit, že ještě před pár měsíci o vás mnoho lidí nevědělo.

Lubor Křížek: Tak to úplně není, protože to, co jsem zveřejnil na sociální síti, je už několik let, bylo to v roce 2016. A od té doby se zvedla vlna zájmu všech lidí, kteří mě na sociální síti měli možnost najít a žádat o radu. Čili to už trvá nějaké tři roky.

Martina: Vaše fotografie rozkvetlé zahrady s tůněmi a množstvím živočichů sdílelo za ta léta, co jste je vyvěsil na Facebooku, na devět tisíc lidí a další stovky se na vás obracely s prosbami o radu, jak něco takového udělat i u sebe doma. Ještě to nadšení trvá, nebo zájem opadl? A jak to vypadá teď?

Lubor Křížek: Trvá to stále, dokonce nyní má už původní album, tři roky staré, asi jedenáct tisíc sdílení. A v průběhu let, kdy se nabalovala i další média a vyšla řada článků s tímto konkrétním projektem, nebo ani ne projektem, ale spíše územím, které jsem přetvořil, se dá říct, že zájem neustále roste a spíš se zvyšuje, než aby to stagnovalo nebo klesalo. Evidentně je vody opravdu zapotřebí.

Martina: Říkáte, že zájem spíše roste. Obracejí se na vás lidé spíše s prosbami o konkrétní radu, nebo jenom aby vyjádřili uznání a poklepali vás po rameni?

Lubor Křížek: Je to tak i tak. Hodně lidí pošle pouze zprávu, která člověka podpoří, protože za tu dobu máte třeba chuť se na to vykašlat. V takové fázi je dobré se na týden, na deset dní třeba odpojit od mobilu. Ale obracejí se na mě i lidé, kteří třeba řeší nějakou konkrétní situaci, protože na ně má sucho konkrétní dopad, třeba v jejich vesnicích, ale i ve městech, s žádostmi o konkrétní rady. A já se jezdím, když mám čas, na místa, kam mě lidé zvou, podívat. Naposledy jsem byl minulý týden v Kostelci nad Černými lesy a zdravím tímto paní, která se rozhodla, že se do toho také vrhne tím způsobem, jak jsem to udělal já – a upraví svůj pozemek, který má zhruba čtyři hektary pro to, aby tam zadržela maximální množství vody.

Martina: Lidé se na vás obracejí s prosbou o radu. Když jim máte poradit opravdu fundovaně a ne je odkázat na nějaké obecné postupy tak, jak jste právě řekl, musíte sednout do auta nebo na vlak a jet se tam podívat. Je to tedy vaše profese?

Lubor Křížek: Ne, není to moje profese. Fyzicky to ani není možné všechno objet a proto si vybírám. Když vidím, že se opravdu jedná o konkrétní pozemek, kde se lidé již rozhodli na sto procent to realizovat, ale nejsou si schopni poradit sami, tak tam jedu a poradím jim. A při kontaktu a radě na konkrétním místě a kontaktu přímo s daným člověkem lidé zjistí, že i já jsem normální člověk a spadne z nich obava, jak to mají udělat, aby se něco nepokazilo. Takže mám způsob komunikace s lidmi, kdy jsem si určil zásadní a hlavní témata, která je zajímají a ze kterých mají strach, než se pustí do realizace. Jedu na dané místo a většinou lidem stačí tak hodina, dvě rozpravy, a vidím, že na začátku a na konci je to něco jiného, a jdou do toho s nadšením a realizují.

Lidé většinou začnou reagovat, až když má na ně něco přímý negativní dopad

Martina: Na úvod jsem vynechala úplně nejdůležitější otázku: Co vás to, člověče, vůbec napadlo, pouštět se do něčeho úplně sám? Většina z nás čeká, až nám to nařídí stát, nebo až nám řekne, co máme dělat, případně nám na to něco přidá. Ale vy jste nečekal, až nám stát něco vypíše. Když zde byly kotlíkové, tak tohle by mohly být „mokré“ dotace. Proč jste se do toho pustil vy sám?

Lubor Křížek: Jak už to tak bývá, tak většinou lidé začnou reagovat, až když má na ně něco negativní, nebo přímý dopad. Toto nebyl můj případ, protože já se všechno snažím dělat preventivně, ač by se mnou můj zubař momentálně nesouhlasil. V tomto případě, když jsem viděl, jaký je v České republice, ale i ve světě, stav s vodou, tak jsem se rozhodl zajistit sobě i svému bezprostřednímu okolí, a dolů po proudu, dostatek vody. A doufám, že časem bude i pitná, ale k tomu se doufám dostaneme. Takže na co čekat, proč čekat na to, až se něco stane, když člověk může přemýšlet preventivně a zajistit se dopředu?

Martina: Lubore, vy bydlíte na samotě?

Lubor Křížek: Je to samota. Jsou tam v podstatě tři chalupy a já jsem, když se to vezme z hlediska terénu, na nejvyšším bodě.

Martina: Takže vody nejmíň.

Lubor Křížek: Takže vody nejmíň. Ale bývalo tam prameniště. Ještě když jsme byli malí, tak jsme tam na loukách sušili seno a sušili jsme ho v holinkách, to znamená, že když se první seno pokosilo, tak se nechalo přischnout a pak se převáželo na nějaké suché místo a tam se dosoušelo. Ale v posledních pěti, sedmi letech v místech, kde jsme dřív běhali v holinkách, protože tam stála voda i na louce, která byla zmeliorovaná, voda nebyla a půda byla značně vyprahlá. Takže ve fázi před pěti, sedmi lety jsem se začal zamýšlet nad tím, proč to tak je – a začal jsem to studovat víc a zeširoka.

Než se člověk pustí do úpravy krajiny, aby v ní zadržel vodu, tak by měl získat potřebné informace, protože jinak může způsobit víc škody, než užitku

Martina: Teď jste to řekl. Když bych to pasírovala skrze sebe, tak já jsem typ, který se nikdy nepustí do věcí, u kterých cítí, že je nemá nastudované a že neumí. Jsem trošku profesor Matulka. Prostě dokud neznám jména posledního brouka, tak na zkoušku nejsem připravena. Vy jste postupoval metodou pokus-omyl? Nebo jste se na to, co jste udělal, připravil a pokud ano, jak?

Lubor Křížek: Já jsem asi podobný typ a myslím, že většina lidí to v počáteční fázi jakéhokoli nápadu, jakékoli věci, kterou se chystají udělat, má také tak. Proto se asi od mala chodí do školy a teprve potom se člověk vrhne do dospěláckého života. Takže ze začátku jsem si schraňoval informace a než jsem se pustil do konkrétní realizace, tak uplynula řada let.

Ale je to o tom, že pokud by byl člověk v nějaké nouzi, tak aby to byl schopen během pár měsíců nastudovat, když má správné materiály, a s co nejmenšími škodami to realizovat. Protože existují místa, kde, když se do toho člověk vrhne bez rozmyslu, tak dokáže nadělat víc škody než užitku. Tedy určitě existuje řada specifik, které je dobré znát, než se člověk pustí do realizace. Ale je dobré si udržet hlavní cíl a jít za ním s tím, že se vyhne překážkám a problémům, což je možné se naučit od lidí, kteří už realizovali.

Žijeme v době, kdy by se i lidé, kteří žijí v bytech, měli zapojit do úprav krajiny tak, aby v ní byla voda. Protože kde není voda, nemůže nic fungovat ani existovat.

Martina: Ty se mohou naučit od lidí. Ale když jste popisoval, jak jste si pamatoval z dětství, že na louce byla mokřina, neznamená to, že vás tyto věci naučil už dědeček, tatínek a že máte v sobě nějaký fortel? Myslím tím přirozenou inteligenci a přirozené porozumění přírodě a jejím cyklům?

Lubor Křížek: To asi nedokážu úplně posoudit. Ale tím, že jsem vyrůstal na místě, kde je přímý kontakt s přírodou, tak tam pravděpodobně něco je. Člověk vždycky nerad posuzuje sám sebe, ale nějaký základ tam určitě byl. Vím, že mě to nenaučil ani děda, ani táta, a myslím, že k tomu člověk dozraje sám. Ale určitě nějaké základy z dětství tam jsou, všechno člověka ovlivňuje. To, že jsem vyrůstal na takovém místě a už od mala jsem se hrabal ve vodě a v blátě a stavěl si malá jezírka, asi přispělo. Ale člověk nemusí nutně vyrůstat na takovémto místě a může tomu porozumět. Může to být člověk z bytu, a když se nad tím zamyslí a líbí se mu toto téma, tak si to může nastudovat a dokonce provádět realizace na pozemcích, které nejsou jeho.

Najdu si v katastru, komu patří dané území, které se mi líbí, a vím, že je vhodné, a můžu kontaktovat daného člověka, navrhnout mu, co by tam šlo udělat a jak by to šlo zlepšit, protože míst, která jdou zlepšit, je mnoho. Jezdím po celé republice a vidím to po cestě, když jedu někam 50 kilometrů, tak potkám padesát míst, kde by to bylo nádherné, kdyby se to změnilo po tomto vzoru.

Tedy člověk nemusí být z hájovny, mohu být z bytu. Ale jde o to, jak chci žít, jak si to chci užít a jestli zde chci něčemu pomoct, protože žijeme v době, kdy by bylo dobré, aby se i lidé, kteří žijí v bytech, zapojili do podobné činnosti. Protože kde není voda, tak asi nemůže nic fungovat a existovat.

Martina: Myslíte, že už si to plně uvědomujeme? Nebo je to stále téma, se kterým laškujeme, protože slyšíme: „Ó, není voda,“ ale když přijdeme ke kohoutku a voda teče, tak si říkáme, že přece nebude tak zle?

Lubor Křížek: Čím víc se to medializuje, a je to také díky tomu, že to začíná mít na mnoha místech konkrétní dopad na konkrétní lidi, tak se povědomí laické veřejnosti o tomto tématu dost zvedá a řeší se to stále více. Vidím to i na sobě a na lidech, kteří mě kontaktují, že realizací stále přibývá. Nicméně abychom si zase neřekli, že už je to v pohodě, i když chceme být optimističtí, tak toto jsou opravdu kapičky v moři a realizací je opravdu potřeba provést statisíce, možná miliony.

Martina: Vy jste se jednoho dne rozhodl, a určitě, jak jste naznačil, jste v hlavě nosil dlouhou dobu otázky a pozoroval svůj pozemek, krajinu když prší, a sledoval, kde se voda zachytává a kudy odtéká. Ale jednoho dne jste musel vzít krumpáč a jít. A já si říkám, co bylo oním spouštěčem? Protože sucho je dlouhodobý problém, tak proč jste se do toho pustil zrovna tehdy?

Lubor Křížek: To je zapeklitá otázka, najít bod, kdy jsem se rozhodl. Ale ono to asi tak není, jakože teď se rozhodnu a udělám to, ale člověk prostě dozraje, a trvá to měsíce, spíše to trvalo roky.

Když jsem začal zjišťovat informace o tom, jak dostat do krajiny vodu, dostal jsem většinou odpověď, proč to nejde. Ale já jsem se stále pídil po tom, jak to udělat, aby to šlo, protože to opravdu chci, a když něco chci, tak za tím jdu.

Martina: Vy jste prý dlouho váhal?

Lubor Křížek: Říkal jsem si, jestli je to vůbec možný. Ale když si člověk něco nastuduje, tak se odhodlání asi zvyšuje. Když jsem byl malý, tak jsem si na té zmeliorované rovné strouze postavil jezírko, které jsem vítězoslavně každý podzim vylovil s tím, že jsem tam nandal dvacet, třicet rybek a vylovil jsem jednu. Ale to jsem asi ještě nevěděl, že se to dostane do fáze, v jaké je to dnes.

S rýčem a krumpáčem jsem v podstatě začal před pěti lety, kdy jsem si na té rovné strouze znova udělal jezírko, ale tentokrát už větší, a pozoroval jsem, co se tam děje. A ono se krásně během několika týdnů naplnilo, především při jarním tání sněhu. Pak jsem se podíval po terénu, to už jsem to víc studoval, a říkal jsem si, že když se to takto rychle naplnilo, tak voda zase na jaře odteče a v létě je to absolutně vyprahlé. Tak co jí zadržet více? A tak jsem to zvětšoval a zvětšoval, až jsem si říkal, že by to chtělo bagr. Tak jsem začal zjišťovat informace a narážel na to, že když jsem položil někomu otázku, kdo s tím má nějakou zkušenost, tak mi lidé většinou dali odpověď, proč to vlastně nejde. Ale já jsem se stále pídil po tom, jak to udělat, aby to šlo, protože to opravdu chci, a když něco opravdu chci, tak za tím jdu.

Martina: A když jste zjistil, že potřebujete bagr, nebyl to přesně okamžik, kdy jste si řekl: „Možná bych si měl vyběhat nějakou tu dotaci?“

Lubor Křížek: Nebyl. Paradoxně jsem nad tím vůbec takto nepřemýšlel. Spíše jsem si spočítal, kolik bude stát bagr, a řekl jsem si, že si tu částku musím vydělat sám. A to proto, že se od mala zabývám amatérsky ornitologií a jezdím po různých místech. Voda přitahuje ptáky, jsou to nádherná místa – a když člověk na taková místa jezdí celý život, tak si říká, že je to tak všude. Ale když začne vnímat zemědělskou krajinu, tak tam to vůbec není, ale je to pravý opak. A tím, že jsem jezdil po takových hezkých místech, tak se tam občas objevila krásná cedulka, že na území zhruba dvou hektarů bylo proinvestováno z fondů, grantů Evropské unie třeba dva miliony dvě stě tisíc. A tak jsem si spočítal, jakou mám rozlohu pozemku, a hodinovou taxu bagristy – nejlepší je, když si seženete kamaráda, kdy zaplatíte jenom za naftu, ale takovou možnost třeba každý nemá. A když bagristovi zaplatím okolo osmi set, tisíc na hodinu, tak vím, co jsem schopen realizovat za minimum peněz.

Zadržuji vodu, která na jaře roztaje, nebo přijde při přívalovém dešti

Martina: Vy byste jako amatérský ornitolog potřeboval nějakou straku, která by pro vás kradla.

Lubor Křížek: Takže z těch dvou milionů, které jsem tam viděl na pěkné cedulce, jsem si představil území a rozlohu, a říkal jsem si, že můj kamarád by byl toto schopen udělat za nějakých dvě stě tisíc. Ale to nepočítám samozřejmě čas, který tomu věnuji, protože bagrista udělá všechno, co si řeknete, ale zase nezná informace jak a proč, takže to všechno krásně udělá, ale vy mu musíte říct, co je vaším cílem na daném území. Pak jsou tam další specifika, která je určitě dobré znát, a to zákony, kterých se člověk musí držet. Čili je dobré si zjistit, do jaké míry můžete udělat terénní úpravy bez toho, abyste potřebovali nějaké povolení. Je to omezená vodní plocha, do nějakých 330 metrů čtverečních jednoho díla, a nesmí to jít do větší hloubky než 1,5 metru. Takže je dobré se držet do hloubky jednoho metru terénních úprav.

Martina: A to vám stačilo? Podařilo se to?

Lubor Křížek: To stačí, na takové terénní úpravy je to dobrý základ. Ale je dobré si vodní zákon víc nastudovat, protože tam jsou další věci, které se toho týkají. Když jsem třeba na vodním toku, tak to spadá pod jiný úřad – a nemůžete daný tok rozvrtat, jak chcete a někam ho odklonit. To je potřeba vědět a všechny tyto informace je dobré si poskládat. Rozdíl v území, kde jsem to udělal, je v tom, že tam není žádný stálý přítok. Já v podstatě zadržuji vodu, která na jaře roztaje, nebo přijde při přívalovém dešti, a jinak tam v podstatě neexistuje žádný přítok.

Martina: Není tam pramen, ani nic takového?

Lubor Křížek: Je to vhodné místo na tvorbu zádržného systému na vodu. Prameny tam kdysi byly, ale tím, že je to laicky řečeno na kopci, tak tyto prameny vysychaly, protože roční srážkové úhrny jsou v průměru stále stejné, ale změnil se způsob spadu srážek. A změnila se i krajina. Čili změna „zasakováku“, jak říkáme s bráchou, to je deště, kdy třeba čtyři dny drobně prší a všechno zasákne i na ne dobře obhospodařované ploše. To je daleko lepší, než když přijde přívalový déšť, kdy vám za hodinu spadne 40 milimetrů na metr čtvereční, což půda není absolutně schopná pojmout – a všechno po polích i v lesích stéká jako po střeše.

Zrušil jsem na vyschlé louce meliorace, zmeandroval rovnou strouhu, vytvořil řadu tůní a systém malých hrázek

Martina: Lubore Křížku, já mám před očima váš systém zadržování vody v krajině, který je nejen účinný, ale také nesmírně půvabný. Dnes už to vypadá jako rajská zahrada, spousta tůněk, květin, žab, ptáků, mloků. Popište ale, protože ne všichni, kdo nás poslouchají, vaše stránky viděli a znají váš příběh, co jste na svém pozemku přesně udělal, vytvořil a jak to probíhalo.

Lubor Křížek: Na tomto pozemku, kde žiju od dvou let, se nacházela zmeliorovaná louka, která byla pod úrovní terénu. A nebyly to státní meliorace, ale někdy v 90. letech to udělal můj otec, aby louku odvodnil. A byla tam narovnaná strouha. A já jsem tyto meliorace vykopal, narovnanou strouhu jsem mírně zmeandroval – a navíc ještě v louce udělal řadu tůní a systém malých drobných hrázek. A tím jsem docílil toho, že na jaře, při jarním tání sněhu odteče minimální množství vody a v důsledku toho se zvedla hladina spodní vody. A tím jsem docílil toho, že se mi zvedla hladina vody i ve studni, i když to trvalo déle, protože nasytit pramen není otázkou jednoho roku, ale prameny se sytí roky, desetiletí, nebo někdy i staletí, když se jedná o hlubinné vrty.

Martina: Vám mizela voda ve studni?

Lubor Křížek: Ano, mizela mi voda ve studni, což je momentálně aktuální na většině území České republiky. Některé obce jsou dokonce absolutně bez vody a už několikátým rokem se do nich zaváží pitná voda cisternami, prohlubují se vrty a podobně.

Martina: Takže dnes už voda ve studni stoupla?

Lubor Křížek: Voda ve studni se dostala na téměř stejnou hladinu jako před nějakými osmi lety, kdy byl ještě docela vodní blahobyt.

Když jsem v horní partii pozemku podržel vodu, tak i když se v posledních letech zhoršovalo sucho, zlepšil se stav hladiny vody v rybníku na nejnižším místě pozemku. Jde o to zpomalit odtok vody z krajiny.

Martina: Kolik tůněk tam máte?

Lubor Křížek: Když nebudu počítat ty maličké, které jsem vykopal opravdu ručně, tak je jich jedenáct a jeden rybník v úplně nejspodnější úrovni, který je původní. Na tomto rybníku bylo možné pozorovat, že než jsem nad úrovní rybníka realizoval tenhle systém, tak za posledních pět, šest let rapidně klesala v rybníku během letních měsíců hladina vody, klidně i o 40 centimetrů. A tím, že jsem si v horní partii pozemku podržel vodu, tak i když se situace v posledních letech ještě zhoršovala, stav hladiny vody u spodního rybníka se zlepšil. To znamená, že jde o to zpomalit odtok vody z krajiny. Jde o to, že jsme střechou Evropy a nepřitéká k nám žádná velká řeka a všechno odtéká, tak pokud zde vodu nepodržíme, tak ji nebudeme mít.

Martina: Jste už se svým malým vodním dílem hotov? Anebo je to nikdy nekončící proces?

Lubor Křížek: Na pozemku, kde žiju, chtělo by se říct, je to hotové, i když to nikdy hotové není, ale z větší části určitě. Teď už si hraju s detaily, kde 10 centimetrů přidávám támhle, a dvacet ubírám někde jinde. Ale nyní jsem se dostal do fáze, kdy ovlivňuji krajiny i za hranicí svého pozemku, to znamená, že jsem se dostal, dalo by se říci, původně do sporu se zemědělci, ale dnes už je to korektní jednání na normální úrovni. Takže se mi podařilo dojednat s místním zemědělským družstvem zajetelení a potom zatravnění větší plochy okolo území, kde žiju – a několik hektarů konvenčně obdělávaných polí se přemění. I když i to bude konvence, ale její lepší fáze, takže tam bude alespoň trvalý travní porost a po tomto pozemku nebude vše stékat.

Martina: Jak dlouho trvalo, od prvního kopnutí až po současný pocit, že máte na tomto pozemku hotovo?

Lubor Křížek: Když mi byly tři, čtyři roky, tak jsem kopnul poprvé. A teď mi je 33, takže třicet let.

Martina: A teď vážně.

Lubor Křížek: Asi čtyři roky.

Byl jsem tak zakousnutý do získání maxima informací, abych vše udělal správně, že se mi nechtělo věnovat čas na hledání informací o tom, jak dosáhnout na nějakou dotaci.

Martina: Vy jste si nikdy neřekl o žádnou dotaci, nikdy jste nestál s čepicí v ruce na nějakém úřadu, takže když to sečtete, kolik tento váš počin cca stál? Nemyslím tím vaši práci, kterou do toho asi započítávat nebudeme.

Lubor Křížek: To asi ne, to bych si musel vymyslet nějakou hodinovou taxu sám pro sebe. Ale vyšlo to do nějakých 50 tisíc korun.

Martina: Do padesáti tisíc korun? Ale práce by byla asi v řádu statisíců.

Lubor Křížek: Ano, v řádech statisíců.

Martina: Na obnovu historických alejí, cest, ale i tůní a mokřadů se vypisují dotace za miliardy – a vy jste vytvořil takovýto unikátní systém tůní, rybníčků, lesů a luk a zadržujete vodu nejen na svém pozemku, ale v krajině. Řekněte mi, je toto věc, kterou může udělat na svém pozemku každý? A je to možné i ve velkém, nebo jenom na specifických lokalitách?

Lubor Křížek: Technicky vzato se dá říct, že se to dá zrcadlit. Není správnou otázkou, jestli je možné, nebo nemožné toto udělat. Správné je říct, že je nutné to udělat a je možné to zrcadlit do celé plochy. Ale musí se to samozřejmě přizpůsobit konkrétním místům. Někde na kopci určitě nebudu kopat nebo hrabat tůně nebo stavět drobné stavby v podobě rybníčků. Tam je třeba obnovit aleje, meze, svejly, v nižších partiích suché poldry, a to všechno chce svůj čas. Ale technicky to možné je. Je však nutností se tím začít zabývat.

Martina: Promiňte, že jsem tak umanutá, a stále se držím své otázky ohledně dotací. Ale mate mě, že vy byste určitě na nějaký program dosáhl, ale neudělal jste to. Proč? Protože jste hrdý, nebo že děláte jenom to, na co máte?

Lubor Křížek: Nejsem hrdý, ale spíš líný. Byl jsem zakousnutý do získání co nejvíce informací, abych vše udělal správně a povedlo se to, a nechtělo se mi věnovat čas na hledání informací o tom, jak dosáhnout na nějakou dotaci. Takže určitě to není z hrdosti. Ale neříkám tím, že do budoucna nějakou dotaci čerpat nebudu, protože bez toho to sice jde, ale když ta možnost existuje, tak určitě nechci odrazovat nikoho, kdo si chce nějaké to kolečko po úřadech užít. Tato možnost zde je a nějaké peníze na to jsou.

Martina: Právě proto se ptám, protože dotace se staly samozřejmou součástí hospodářství v Evropě, a dnes už lze jen ojediněle narazit na někoho, kdo to ignoruje a obejde se bez nich a nevyžaduje je, ať už proto, že je to jeho zásada, nebo že se mu nechce. Ale zajímalo by mě, co si myslíte o proměně ekonomiky dotacemi? Někdo dotace vítá, jiní je považují za mor a zhoubu svobodné ekonomiky. Máte na to nějaký názor?

Lubor Křížek: Není to černobílé a je to dvousečné. Určitě existují lidé, kteří je dokáží využít s tím, že pro ně není prioritou vymlátit z toho co nejvíc peněz, ale je pro ně důležité, aby výsledek byl podobný jako u mě. Tedy co nejlepší, s co nejvyšší biodiverzitou, aby to mělo co nejlepší a co nejefektivnější dopad na hydrologické podmínky. Ale určitě se najdou lidé, kteří to zneužijí. Ale neumím posoudit, kolik lidí chce dotace zneužít, a kolik je chce využít k něčemu dobrému.

Martina: Děkuji vám za velmi poučný rozhovor.

Lubor Křížek: Já děkuji vám za tuto možnost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.