Zpět
Jaroslav Matýs Díl 3/6

Fyzické tresty ukazují dětem hranice, za které nesmí a bez kterých by nepřežily

Text 17.1.202030 min Přehrát

V minulém díle rozhovoru s dětským psychiatrem Jaroslavem Matýsem jsme hovořili zejména o psychické zátěži a výchově dnešních dětí. Doktor Matýs řekl, že je chybou rodičů, když často nechtějí vstupovat do výchovných konfliktů, hodně času investují do kariéry. A dodal, že klíčovým ve výchově není to, kolik času s dítětem trávíme doma, ale co s ním děláme. Za nejdůležitější označil, že dítě musí mít jistotu v tom, co je správné. Bohužel se stává, že rodiče ustupují dětem až tak, že dítě nakonec šéfuje celé rodině.

Mluvili jsme také o módních aspektech výchovy dětí a doktor Matýs vysvětloval, že pohlazení chlapskou rukou je jiné, než rukou ženskou. Když dá večeři na stůl maminka, je to jiné, než když to udělá otec. To vše máme v sobě zakódováno desítky tisíc let. Zdůraznil, že děti potřebují oba tyto archetypy, mužský i ženský, a prohlásil, že na vymazávání pohlaví nevidí nic korektního. Naopak, podle jeho slov, za chaos, který tyto módní koncepty vnáší do společnosti, i za chaos v nás samotných, nás příroda nakonec potrestá. A s doktorem Jaroslavem Matýsem pokračujeme diskusí o souvisejících tématech i v této části rozhovoru.

Martina: Pane doktore, abychom mohli nějakou nemoc léčit, tak nemůžeme odstraňovat symptomy, ale měli bychom najít příčinu. Víte, kde je příčina chaosu, o kterém jsme hovořili v předchozí části rozhovoru, v nás samotných?

Jaroslav Matýs: Za prvé bych chtěl oddělit duševní poruchy a nemoci. Tak, jak to popisuje somatická medicína, základ je jednoznačně v genetice – a to v tom, že mozek je buď predisponován na nějakou duševní poruchu, a v prostředí dostane poslední ťafku. Nebo prostředí pomůže a mozek – neboli člověk se naučí, jak zvládat své duševní handicapy, nebo poruchy, teď nemluvím o těžkých poruchách typu schizofrenie, ale myslím v obecné rovině. Takže tam je jasná genetika, a na to navazující výchova a prostředí, ale to nikdy nezmění genetiku. Ale my jako společnost nejsme připraveni na to, jak máme vnímat duševní poruchy dětí.

Existují různé sociální a rodinné hypotézy, ale to, že se rozmělňují pravidla, tak za to je zodpovědná mlčící většina, která má selský rozum. Vidím to na reakcích ohledně toho, co probíhalo kolem mého článku. Našli se rozumní lidé, a já jim i s odstupem času děkuji, že napsali povzbuzující názory, kde popsali, jak to vnímají selským rozumem. U nás je většina lidí se selským rozumem, kteří už nechtějí tomuto rozmělnění podléhat, ale nejsou společensky agresivní, a nikdy agresivní nebudou, protože to nemají v povaze. Aby tedy konečně zazněl většinový názor, tak asi bude muset dozrát doba, kdy se většina skutečně zvedne a řekne: „A dost, takhle to prostě dál nejde.“

Kdysi probíhaly v Londýně nepokoje, mladiství demolovali výklady, a v televizi jeden rodič řekl: „Co po nás vláda chce, když nám zakázala trestat a vychovávat děti? Tak to tady máte.“. A já v takové situaci nechci skončit. Tam nešlo o sociální problém, ale kluk si najednou řekl: „Nechci čekat na televizi“ – rozmlátil výklad a vzal si televizi, protože ji chce už dnes.

Martina: A to byly děti poměrně bohatých rodičů, střední vrstva.

Jaroslav Matýs: Ano, ale nikdo to nepojmenoval. A chceme to taky tady?

Martina: Pracujeme na tom.

Jaroslav Matýs: Já na tom nepracuji, ale když řeknete něco jiného, tak jste pomalu nejhorší nepřítel celého lidstva, ale tak to není. Je skutečně důležité, aby se lidé se zdravým selským rozumem nějak projevili, jenže oni většinou mlčí. Vidím to opakovaně, chodí ke mně do ambulance, a nejen ke mně. Kdysi v dobách komunismu šlo protestujícím lidem o existenci. Dnes jim o existenci moc nejde, protože se máme dobře, a přesto máme v sobě nějak zakódováno, že raději mlčíme. To není správné.

Dnes v důsledku společenského nastavení nefunguje úcta k rodiči, protože práva dítěte jsou postavena do takového extrému, že pomalu nemůžete vychovávat

Martina: Pane doktore, nedávno jsem četla legrační status, kde nějaká čtenářka napsala: „Když jsem byla malá, maminka mě nevzala k psychiatrovi, ale jednou pořádnou fackou mi ve vteřině otevřela čakru, stabilizovala karmu a vyčistila auru.“ Teď vás samozřejmě nevyzývám k tomu, abyste obhajoval fyzické násilí, ale dá se pod tuto úvahu svým způsobem podepsat?

Jaroslav Matýs: Vy jste maminka se vším všudy, protože fyzické násilí srovnávat s fyzickým trestem není správné. Zase z praxe: přemýšlel jsem, jak to matkám, rodičům, vysvětlit, že trest prostě patří k výchově, jinak to zkrátka nejde. Když se podíváte do zvířecí říše, tak třeba ve smečce lvů když mládě dělá lumpárny, tak lev nejdřív zařve, ale pak mu dá tlapou takovou, že poletí. Ale nezabije ho. Je to fyzický trest? No je to fyzický trest, ale takový, který ukazuje: „Tady je konečná, dál už nesmíš.“ A jak jste to krásně spojila, fyzické násilí na dětech je něco jiného, než fyzický trest – a fyzický trest by měl být, ale je to těžké.

Četl jsem krásný článek o Inuitech. A víte, jak vychovávají děti? Oni po nich neřvou, ale když něco rozlijí, nebo zničí, tak jim řeknou: „A teď to spravíš.“ A dítě řve, ale dospělý počká a dítě to musí opravit. Co vlastně dělají? Učí ho, že mě nedostane vztekáním, já se vztekat nebudu, ale je to jeho problém, který má vyřešit. My lidé jsme stádový, smečkový, sociální typ. To je ten archetyp výchovy, který funguje u savců v celé přírodě. Ale my jsme to posunuli někam jinam.

Vrátím se zpět. Rodič roste se svým dítětem jako rodič, protože předem to neumíme, nedá se to naučit z knížek. Dítě je kojenec, pak batole, potom má předškolní věk, pak je v opozici. Učím, že opozici v pěti letech musíte zvládnout, jinak se vám to vymstí v pubertě. Otec je jako oheň a blesk, otec je jediný regulátor agresivního dítěte v rodině. To matky nezvládají, protože máte jinou roli.

A teď si do toho dejte jednopohlavní lidstvo, to prostě nejde, to nikde fungovat nebude. Je to krásně vidět na rodičích, kteří si adoptují děti a vezmou si šesti, sedmileté dítě. Oni s ním nevyrostou jako rodiče, vůbec to neumí. Víte, kolikrát vysvětluji základní rodičovské pravidla, protože jsem si to odžil?

Vykreslím jim, co mají dělat, protože to dítě má šest let jinou historii, ale taky jiné geny. Takže se holt musíte naučit respektovat, že se pak s ADHD pracuje jinak, protože nemá citovou povahu po vás, nemá dovednosti jako vy. Takže se musíte naučit nejdřív to, co on má sám za sebe, a pak dovednosti od věku, kdy už dané dítě máte. Takže ve výchově jsou role nezastupitelné a fyzický trest, jako definitivní hranice, má platit. A nemluvím teď o násilí. Bohužel se stalo, že na rodiče, a mám to v ambulanci opakovaně, který potrestá své dítě, je podán podnět k soudu nebo policii, že je doma dítě týráno, a ono týráno není.

Profesor hydrologie z Itálie, muslim, který tady měl dítě, nepustil svou dceru na diskotéku – a ta zavolala policii. A on se ptal: „Co mám dělat?“ A já mu říkal: „Běžte z ČR pryč, u nás to neuhrajete.“ Dnes jsou děti, které cíleně obviní rodiče, že ho týrají a mlátí – jen proto, že ho nepustí ven. A rozjede se proces, vyšetřování – a nic se neprokáže. Neříkám samozřejmě, že je to tak vždy… Ale i když se nic neprokáže, tak pak s tím dítětem musíte být nadále v rodině a vychovávat ho – a nemáte už šanci, protože jste hned nahlášen na lince bezpečí – teď mluvím o běžných rodinách, ne o týraných dětech, ty mám v ambulanci také, aby to někdo nebral třeba tak, že to schvaluji. Mluvím teď o tom podstatném, o tom, že se děti velice rychle naučily využívat právní věci, a rodiče jsou v defenzivě, protože nemají šanci s tím něco udělat.

Ptal jsem se na jedné konferenci úředníků ministerstva práce a sociálních věcí, jestli mají vypracovanou metodiku v případě křivého obvinění, jak pracovat s rodinou nebo s dětským domovem. Protože křivé obvinění rodičů z trestného činu je nesmírně závažné. Odpověď jsem nedostal. Nikdo s tím nepracuje. Děje se to v rodinách i v dětských domovech. A jak to dopadá? Ředitel letí z místa, vychovatel skončil a rodiče mají problém, aby se nedostali do vězení. To je extrém, kde chybí to, co říká stará psychologie a racionální vývoj: že dítě roste a nadává svým rodičům, aby je v 18 sundalo z piedestalu, a ve 40 je tam vrátí zpět. Dnes prostě nefunguje úcta k rodičům, a to v důsledku společenského nastavení, kde jsou práva dítěte postaveny do takového extrému, že pomalu nemůžete vychovávat. To není správné.

Fyzické tresty ukazují dětem hranice, za které nesmí – a bez kterých by nepřežily

Martina: Má vůbec někdo odvahu se řádně postavit této ideologizaci psychiatrie, psychologie, vzdělávání a výchovy – a vést v této oblasti řádné, skutečně poctivé výzkumy, nebo už to není žádoucí?

Jaroslav Matýs: Tato poctivé výzkumy existují, já je čtu. Neurověda smísená s biologií, tak i psychologie a sociologie v podstatě, když jsou poctivé, většinou končí relativně stejným závěrem, že jsou narušené základní společenské normy hierarchie, a je narušena archetypální struktura otec, matka, rodič a nakonec také šéf, policie atd. Ukazuje se, že můžete říct beztrestně na každého, co chcete. Ale trest dává filtr, s čím můžete ven, a s čím ne. Přece kdyby bylo ve smečce vše beztrestné, tak smečka zahyne. Co udělá smečka? Prostě vyloučí vlka, který něco takového udělá, přeskakuje hierarchii, nebo ubližuje. Takže, aby nezahynul, se z pudu sebezáchovy podrobí struktuře, která tam existuje.

Nevím, do jaké míry je u nás struktura dnešní společnosti schopna hájit selský rozum. Po reakcích, které proběhly kolem mého článku, vidím, že je tady obrovská mlčící většina, a já jim všem ještě jednou děkuji, že se ozvali. Narovnal jsem si tím pohled na společnost, že to není tak strašné, akorát s tím musíme fakt něco udělat.

Martina: Musíme s tím něco udělat – co s tím můžeme udělat? Co s tím můžeme udělat my, řadoví občané?

Jaroslav Matýs: První je, podívat se ve volbách, koho volím.

Martina: Vy vidíte variantu volit zdravý rozum?

Jaroslav Matýs: Volit zdravým rozumem, selským rozumem, a i když marketingově je to všechno propracované, neříkám, že se nedá. A druhá věc je, že když už se stane nějaká nepravost, nebo když vidíme nějaké nesmyslné rozhodnutí, tak se to nebát ve veřejném prostoru říct, a také postihovat ty, kteří ubližují, urážejí a ponižují. To je ten problém.

Odešel jsem v reakci na postoj odborné společnosti. Nebudu pracovat v konceptu, který odborná společnost razí, tedy na demontáži dětské psychiatrie na sociální služby.

Martina: Pane doktore, nebát se říct ve veřejném prostoru… Vy jste to udělal – a nezbyla vám jediná funkce. Ne každý…

Jaroslav Matýs: Já jsem z ní odešel, to je rozdíl.

Martina: Já vím, že jste odešel, ale odešel jste na základě určité společenské atmosféry, a ne každý chce následovat tento příklad.

Jaroslav Matýs: Ani tak společenské atmosféry. Odešel jsem v reakci na postoj odborné společnosti, výboru. To je klíčové. Ten zbytek, tomu jsem rozuměl, i rodičům rozumím, protože já je mám v ambulanci a vím, že přijmout takový úděl je těžké. A navíc, když vám ještě někdo řekne, že to není nejtěžší – ano, nejtěžší je v dětském věku, v psychiatrii obecně, schizofrenie. Ale já jsem vědomě odešel po tom, co jsem viděl, jak reaguje odborná společnost. Nebudu pracovat v konceptu, který odborná společnost razí, to znamená demontáž dětské psychiatrie na sociální služby. Na tomto nebudu pracovat.

Martina: A co budete dělat? Co s tím budete dělat dál?

Jaroslav Matýs: Budu se věnovat ambulanci a začnu si užívat volného času. Patnáct let jsem, to je pro dnešní generaci nepochopitelné, ve volném čase pracoval pro stát. Ani korunu jsem neměl zaplacenou. Byl jsem v různých pracovních skupinách, například v oblasti návykových nemocí. Protikuřácký zákon je i mým dílem, na ministerstvo jsem jezdil tři roky. Nebo zákon o neuro-behaviorálních terapeutech. A nejen to. Koncept reformy dětské psychiatrie a další věci jsem dělal bezplatně. Přitom na ministerstvu úředníci mají plat, a já jsem tam jezdil v jejich pracovní době, svou ambulanci jsem zastavil, nevydělal nic, ještě jsem si ty jízdy platil. A pak se dozvíte, jako za socialismu, že z pohledu ministerstva zdravotnictví je pro nás ctí být v pracovní skupině ministra. Tak se ctí jsem tam byl zadarmo.

Za dětskou psychiatrii bojovala laická česká veřejnost se selským rozumem. A samotní dětští psychiatři čekali někde v rohu, jak to dopadne.

Martina: Pane doktore, jakkoliv s vámi lidsky souzním, tak přesto musím konstatovat, že tím, že jste opustil tyto funkce, budete se věnovat své soukromé praxi; tím, že si konečně budete užívat volný čas, se nám dětská psychiatrie nezmění. Nepřestane být tím, čím jste ji nazval, tedy snůškou sociálních služeb, nikoliv dětskou psychiatrií. Co s tím?

Jaroslav Matýs: Ať se ptají ti, co v pravou dobu nevystoupili. Paradoxně řeknu: za dětskou psychiatrii bojovala laická česká veřejnost se selským rozumem – a samotní dětští psychiatři čekali někde v rohu, jak to dopadne. Já jsem tomu fakt nerozuměl. Takže já to vnímám tak, že asi si musíme projít katarzi, prozřít, že za tento obor, za odbornost, musí bojovat a obhajovat to tak, jak jsem to dělal 15 let. To není samo sebou, že jsme prosadili hromadu věcí, ale je to těžká práce. A dnes mám informace, že se objevují signály, jestli bych nebyl alespoň konzultantem. To je novinka.

Martina: A byl?

Jaroslav Matýs: Nikdy nebudu konzultantem. Já jdu jako profesionál, který, myslím, něco umí, něco jsem skutečně dal dohromady, se svými dovednostmi jenom do projektu, kde jsou podepsaní lidé – a o kterých jsem přesvědčen, že mají smysl ve vztahu k dětské psychiatrii. A teď nechci snižovat sociální služby, ale prioritou je nejdříve postavit zdravotní služby.

Existuje tlak na to psychiatrizovat výchovné problémy, ale vychovávat se mají děti s nemocí i bez ní

Martina: Pane doktore, řekl jste, že psychiatrie logicky reaguje na společenskou poptávku. Dnes je situace taková, že objednací doby na oddělení dětské psychiatrie, nebo k odborníkům v oboru dětské psychiatrie, jsou až půl roku. Kam tato situace povede? Budou děti nezaléčeny, stále víc nemocné, jak to vidíte?

Jaroslav Matýs: Tím, co se stalo, se dětská psychiatrie dostala konečně tam, kam měla, tedy že je o ni zájem, a i společnost nám chce pomoct to řešit. V tomto směru jsem svoji roli splnil. Nejenom, že jsem připravil koncept, ale zvednul jsem také zájem o náš obor, jakkoli jsem to udělal nechtěně. Nicméně na druhou stranu, jak jsem to řekl panu ministrovi: Na to, abyste měli dost dětských psychiatrů, musíte dát tolik peněz, aby byl dětský psychiatr ochoten snášet neustálé problémy s prací s rodiči, je jich tam víc, než v jiných oborech. Za druhé komunikace se školami, kterým komplikuje dětská psychiatrie život – v rámci inkluze tomu rozumím, rozumím učitelům, že to vůči nim není úplně korektní, ale to není ani vůči našim pacientům. Do toho tlaky na různé dávky a sociální výhody, kde je dětský psychiatr na to skutečně sám, odolat těmto tlakům, a jsou to obrovské tlaky. A nakonec aby byl ochoten snášet i útoky médií, jak intoxikujeme děti, jak je předávkováváme, jak nadměrně dáváme léky, to je tlak, který žádný obor nemá. A aby tam chtěl mladý lékař jít, tak by to mělo pro něho být bezpečné, což jak se ukazuje, je to naopak jeden z nejnebezpečnějších oborů v rámci medicíny. Jak jsem řekl, ne kvůli pacientovi, ale kvůli rodičům. Třeba má kolegyně byla dvakrát u soudu, protože byla nařknuta, že něco neudělala. Takže je to nebezpečný obor právě proto, že i tato kauza ukazuje, že být dětským psychiatrem, který si stojí za odborným názorem, znamená veliké riziko, že půjdete k soudu, nebo na etickou komisi.

Martina: Pane doktore, a není problém ještě v jedné věci, několikrát jsme ji už načali, ale nedořekli, zdali v posledních letech, nebo desetiletích, trošku nezaměňujeme nezvládnutou výchovu za psychické poruchy?

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: A na to asi prášky nejsou tou správnou indikací.

Jaroslav Matýs: Jak jsem říkal celou dobu, bez výchovy to prostě nejde. Řeknu to zkráceně – i dítě s duševním handicapem se má vychovávat. To je věta, kterou říkám rodičům u dětí s mentální retardací různého stupně, u dětí, které mají obsedantně kompulzivní poruchu. Tam jsou často poruchy chování z nevychovanosti, ale také ADHD, které jsou házeni do jednoho pytle, jakože jsou nevychovanci, ale také autistické děti s retardací nebo bez. Prostě jakékoliv dítě se má vychovat způsobem, kterému rozumí – a které ho učí pravidlům důležitým pro život. Takže ano, máme zde tlak na to, víme to všichni, psychiatrizovat výchovné problémy, dokonce psychiatrizovat i disocialitu, to znamená sociálně společensky ji vypsychiatrizovat. Tomu se psychiatrie brání i v dospělé psychiatrii. V dětské je to složitější, protože vždy se dá říct: „Kdyby ho vychovávali, nemusel by krást.“

Riziko vzniku psychiatrických poruch u dětí stoupá s věkem rodičů v době narození potomků. U vajíček žen nad 30 let a u mužů nad 35 dochází k mutacím. Příroda nás tak trestá za kariérismus.

Martina: A teď věci statistiky – skutečně jsou dnes děti častěji statisticky postiženy psychiatrickou poruchou, než třeba před 30 lety?

Jaroslav Matýs: U úzkostně-depresivních určitě, stejně tak, jako že procento dětí s autismem vstoupá, jak se obecně ví, nejenom proto, že je to dlouhodobá genetická linie v rodinách, ale také to, že dnes, jak říkám na konferenci – „kariéra je přednostní“. To znamená, že lidé chtějí děti většinou až v době, když se ve třiceti letech někam dostanou, a chtějí partnera, který je uživí a má slušné postavení. To je nad 35 let, nebo pak mají v padesáti druhé, následné vztahy, a děti. A to je skupina, o které se říká, že vznikají nanovo, což předtím nebylo, a chlapi nad 35 let mají vysoké riziko, že budou mít autistického potomka, u žen je to nad 30 let. Příroda prostě nepočká, a jak jsem řekl na konferenci, potrestá nás za kariérismus. To se skutečně stane, ona nepočká. Ve vajíčku a spermatu probíhají mutace, prostě to tam jede, říká se dvě mutace ročně. A existují studie, které statistickou diskriminační metodou prokazují, že chlapi, bez ohledu na sociálně ekonomický status, mají riziko v 25 stejné jako každý jiný – a nad 35 riziko stoupá.

Martina: Pane doktore, fantazie: jste ministr zdravotnictví nebo předseda vlády. Co byste udělal, aby konkrétně dětská psychiatrie na tom byla tak, jak myslíte, že by být měla, když se na to díváte s pohledem člověka se zdravým rozumem?

Jaroslav Matýs: Já jsem to panu ministrovi napsal do konceptu na dvě stránky. Pak to předal jako svůj materiál, ale budiž… První, co je důležité, pokud se bude dělat dětská psychiatrie, jednoznačně navýšit počty dětských psychiatrů. Ne jen vzděláváním, to už je postaveno, ale skutečně finančními podmínkami tak, že to bolestné tam bude zohledněno. Do toho dětské psychiatrické sestry, u kterých by tam mělo být opět zohledněno bolestné.

A potom pilotní projekty na návazné sociální služby, které musí projít akreditaci na ministerstvu zdravotnictví nebo MPSV. Tak, jako to mají adiktologové, musí v rámci akreditace prokázat vzdělání toho, kdo vede program, který tam je, a také materiální a provozní prostředky. Nejenom, že si zřídím neziskovku, a v tom okamžiku dostanu peníze… Další, co bych udělal, aby dětská psychiatrie fungovala, je pomoc ve školství. To je rezort, na který jsme strašně navázaní, a bez toho se dětská psychiatrie nepohne. Takže zásadní změna struktury poradenských center. Udělat velkou novelu školského zákona tak, že se změní struktura poraden.

Měla by být poradenské centra, která budou mít v péči děti s lehkými poruchami, nevývojovými poruchami chování. Takže poradny, které budou mít na starosti lehké poruchy, pak poradny, nebo speciální pedagogické centra, pro těžké duševní poruchy. Už jsem je vyjmenoval panu ministrovi – děti se schizofrenií, bipolární poruchou, děti s těžkou obsedantně-kompulzivní poruchou, nebo s těžkým ADHD. To už tam nechci dávat, protože nemáme instituci, která by byla ve škole schopna toto aplikovat.

Ale v návaznosti na to musí být kromě zákona proškolení všech tak, že budou muset mít povinnou praxi na dětské lůžkové psychiatrii, a zároveň vzdělávání na pedagogických školách. To je koncept, který jsem panu ministrovi nastínil, a měl by fungovat. A pak terénní služby, které jsou návazné tak, že například maminka s handicapovaným dítětem nemusí jezdit k nejbližší škole, ale budou svozy do určitých center. Ale také budou rozvíjeny rodičovské dovednosti, o kterých jsem mluvil u těžkých ADHD – a pravidelný nácvik těch rodičovských dovedností. Problém je v tom, že tento stát nemá žádné páky na rodiče, aby je donutil to dělat.

Martina: Pane doktore, myslíte, jak nás tak pozorujete, ať už své pacienty, rodiče, společnost, že máme šanci, aby zdravý rozum ještě převážil? Vykazujeme k tomu předpoklady?

Jaroslav Matýs: Vrátím se do roku 1989, kde zvítězil zdravý rozum, ale asi se ještě musí hodně napnout atmosféra pod pokličkou, aby se to stalo znova, a teď nemluvím o ideologii. Dneska je to složitější v tom, že zde není bipolární svět. Možná to bude o to těžší a dražší, ale jestliže se selský rozum nenaštve, tak se to prostě nestane. Ale co se musí stát, aby se naštval, to nevím.

Martina: Pane doktore, moc vám děkuji za návštěvu ve studiu, a že jste nám ukázal, jak vypadá svět dětské psychiatrie, do které tak často nevidíme. Díky moc.

Jaroslav Matýs: Já děkuji za pozvání.

Všechny příspěvky s Jaroslav Matýs

Diskuze:

  1. „Nora Kasanicka napsal:
    28.1.2020 (21:26)
    Tak předně řekněme si jak funguje výchova fyzickým trestem – na bázi strachu…“

    Tak si to ujasněme, toto není pravda.

    Čímž můžeme celou následující argumentaci považovat za bezpředmětnou.

  2. „Rosé napsal:
    31.5.2020 (14:08)
    Fyzický trest vůči dítěti ukazuje jen slabost toho, kdo je schopen se k tomu uchýlit. Beru-li dítě jako partnera, pak se musím umět i tak chovat.“
    No jo, jenže dítě není můj partner, že jo. Je to dítě, vůči kterému mám zodpovědnost. Ukáznit ho, byť silou, není projev slabosti, ale statečnosti. Vítězství racionálního rozumu („jak mu to vysvětlit, když to půjde takhle dál, skončí v base!“), nad plochými emocemi („ach, já ho přece nemohu naplácat“).

  3. Fyzický trest vůči dítěti ukazuje jen slabost toho, kdo je schopen se k tomu uchýlit. Beru-li dítě jako partnera, pak se musím umět i tak chovat. Vím dobře, jak je to složité, neuměla jsem vždy, až nyní, když vidím svou snachu, jak partnersky jedná se svými dětmi – mými vnoučaty , cítím, že to je cesta. Neumím si představit, že by fyzicky trestala a děti jsou úžasné bez násilí. Radostné veselé a jednají zodpovědně, bez nějakého velkého nařizování.

  4. Lucie, liberalismus je až skvělým výsledkem vývoje lidského světa, ne co, co jím nazývají dnešní mladí neomarxisté, tedy ujetí socialisté… Dzp.

  5. Je radost poslouchat rozumné lidi! Liberalismus je zlořád a děti v něm vyrůstající dostanou od života přes papulu. Děti se musí připravovat na život, aby se při první těžkosti hned nesesypaly. A pevná pravidla, která nejen určují kam, až můžu, ale také mě vedou k sebeovládání, k přijímání reality takové, jaká je, k tomu, že si dokážu něco odříci, že zvládnu a vyrovnám se s zklamáním či s  bolestnou zkušeností . To všechno dítě vnitřně posiluje. A pak může čelit všemu, co mu život přichystal!

  6. No, tak od tady toho „psychiatra“ bych si skutecne radit nenechala. A ten podle me az podlezavy ton te redaktorky je muceni poslouchat.

  7. Tak předně řekněme si jak funguje výchova fyzickým trestem – na bázi strachu – a nevím jestli by se dětští psychologové stavěli za to v dítěti navazovat strach. Ešte navíc když to přichází od osob nejbližších, doma, v rodině.

    Druhý problém – onen fyzicky trest který pan doktor zastává často v každodenním životě není nějaká promyšlená výchovná strategie ale prostě vyliti si vzteku rodiče na dítěti. Takže chvilkove řeší frustraci rodice ale není to v první řadě výchova která promysli jak to dítě dal posunout ale jen znakem nezvládnutého pocitu hněvu rodiče.

    Za třetí – znám spousty lidí kteří svoje děti vychovali bez fyzických trestu a mají moudré,sebevědomé, slušné (už dospele) děti. Takže evidentně to jde i bez toho a pokud si mám vybrat tak za sebe jasně vím kterou cestou jít.

    Dítěti se samozřejmě musí dát jasně hranice ale děti nejsou blbé a je možné tyto hranice jasně na rýsovat a dodržovat i bez násilí.

    Mne ta facka také párkrát úletla ale nebyli to me nejlepší výchovné momenty a překvapuje mne ze by dětský psycholog fyzické tresty obhajoval. Také paní redaktorka má absolutně nekriticky přístup a při takovém důležitém tématu bych aspoň čekala že namítne nějaké jiné odborné názory ať pan doktor má příležitost ukázat na čem jeho argumenty stojí.

  8. Všechno co zde napsal nějaký Agnes je čistá pravda.pan Matys je ostudou dětské psychiatrie.Mam těžce postiženého syna autistu a nedovedu si představit ho výchovne trestat s touhle diagnózu.

  9. Vážený pane doktore,
    děkuji za Váš zdravý přístup a ochotu se o tomto tématu vyjadřovat i v době, kdy tyto názory nejsou v módě. Je to doba extremismu. Děti by neměly být byty za každou hloupost, většinou stačí domluva a vysvětlení, ale jsou chvíle, kdy je nějaké to plácnutí přes zadek zkrátka nezbytné. Celkově je v dnešní společnosti problém s vymezením hranic a netýká se to jen výchovy dětí. Základem je, aby se děti rodičů nebály, ale aby je respektovaly. Tak jako já a naprostá většina lidí v mém věku, se kterými jsem kdy toto téma řešila. Rozhodně nemám pocit, že by mě to, že jsem občas dostala na prdel nějak poznamenalo. Naopak – myslím, že alespoň vím jak se chovat a věděla jsem to už jako dítě.

  10. Pane doktore, mám radost, že hájíte selský rozum. Děti vychovávané s láskou, trpělivostí, pevnými pravidly, občasným výpraskem a přiznávám, ne bez chyb ze strany rodičů, rostly v mé rodině a vidím jak krásné a rovné děti, které mají životní zásady hluboko v sobě z nich vyrostly. Maminka mi vždy připomínala, napočítej si, než budeš trestat a vzal jsem si to k srdci a nejprve šel vždy najít „pomocníčka“ a nedával jsem jim holou rukou… Věřím, že se té mašinérii naivní pedagogiky, která plodí dětské tyrany ubráníme 🙂 BŮH Vám žehnej!

  11. Líbí se mi zdůraznění, že i děti s diagnózou se mají vychovávat. Z mé praxe dětského psychiatra 100% potvrzuji. Vidám děti s různými psychickými poruchami, a terapie a často i prognóza probíhá u vychovaných a nevychovaných dětí jinak. Protože terapie nejsou jen léky, terapie je často dodržování režimu a pravidel, učení se nějakých jiných, funkčních způsobů fungování. A  nevychované dítě je o všechny tyto nefarmakologické postupy připraveno, protože bezmocní rodiče nejsou schopni nic z toho v rodině zavést.

  12. Pěkný článek. Selský rozum by měl vyhrát. V dětství jsem zažila ne jednou na prdel. Týraná jsem nebyla, ale někdy to byl mazec. Rozhodla jsem se tedy, že své děti budu vychovávat diplomatickou cestou. A pak to přišlo. Před šesti lety se mi narodila dcerka. Miminkem roku by se nestala. Byly to kolikrát muka. Ty bezdůvodné pláče. Veškeré vysvětlování bylo prd platné. Dělala si co chtěla a nevnimala mě. Vyšetření nic neprokázalo. Doktorka řekla, že je silnou osobností. Časem jsem tedy začla užívat jednu pěknou na prdel. A hle, změna. Už nebyl hodinový emoční pláč. Do pěti minut klid. A pak se s ní dalo mluvit. Nedovedu si představit, co by z ní vyrostlo, aniž bych takto nezasáhla.
    Jednou za mnou dokonce přišla a řekla: „mami já už potřebovala na zadek“.
    Podotýkám, že i přesto máme krásný vztah a diplomatické vysvětlování stále používám a pomáhám překonávat nezkrocené emoce, ale někdy se u nás musí doplnit i jednou na zadek.
    Silná osobnost mé dcerky by mě převálcovala. Děti prostě musí vědět, že si nemohou dovolit vše.
    Je smutné někdy vidět, co nám to tu roste za novou populaci.

  13. Jestli se máme chovat jako lvi, tak samec nejdřív přepere manžela, pak zakousne malá mláďata, aby se vybojovaná samice dostala do říje… Výborný příklad 😀
    Jinak je to smůžka demagogie smíchaná s kapkou politiky. Pan Matýs je dnes už bohužel jen ostudou dětské psychiatrie a jeho rozhovory z poslední doby jsou toho důkazem.

  14. Pane doktore Matýsi, děkuji za skvělé myšlenky…souhlasím s Vámi. Několik let pracuji ve školství jako asistent pedagoga – a musím potvrdit, že dnešní děti neznají mantinely, neznají hranice….bohužel. Znají jen svá práva, ale už ne povinnosti. A to mluvím o dětech bez dg, zvláštní, té pravé dítě, které jsem měla na starosti, tomu jsem nastavila pevné mantinely, bylo motivováno tak, aby samo chtělo pracovat jak má, aby se naučilo jednat tak, aby to bylo správně…často mi říkalo, proč on musí a ostatní žáci ne – a mělo pravdu… A dnes už je na SŠ a je spokojené…. dodnes se vídáme a jsme přátelé. I přes mou přísnost (i empatii, ta nesmí chybět), ale právě ty jasně nastavené mantinely a vhodná motivace ho posunula dále.
    Dnes nemají učitelé téměř žádné páky na děti, na jejich rodiče, vždy se všichni přikloní k rodičům, i kdyby jejich děti učitelům skákaly po hlavě, doslovně.
    Děkuji za Vaše slova….. Držte se a přeji co nejvíce rodičů Vámi léčených děti, kteří Vám budou děkovat….

  15. Moc děkuji za to, že někdo konečně vyjádřil tak hezky mé myšlenky. Skoro denně se divím, kam to spějeme a kam se poděl selský rozum. Těch dětí bez mantinelů rok od roku přibývá 🙂

  16. Bůh je láskyplný a trpělivý, dokáže ale i trestat a to proto, že ví jaký jsme coby lidé ksindl :))))) !!!

  17. Protikuřácký zákon je skvělý…NORMÁLNÍ je NEKOUŘIT…a hlavně dětí jsou opičky…a teď vidí daleko míň lidí kouřit?Holky jsem vždy vychovávala výchovou cukr a bič…a jsou to sebevědomé zdravé slečny…mohu s nimi vést diskuzi a moc si rozumíme?mamka Jana

  18. Píšete mi zo srdca a z duše. Učím už 32 rokov a vidím, kam a ako ďaleko dokáže docválať liberálna výchova, ergo nevýchova. Dieťa ako šéf, ako samostatne mysliaca entita s právom rozhodovať, dieťa ako tyran. Jediná výčitka. Za ten protifajčiarsky zákon sa budete smažiť v pekle.

  19. Pro Iva Nebezpečné je také to, že mezi námi běhají lidé, kteří evidentně pořady jako Výměna manželek berou až moc vážně. Ten pořad má svou dramaturgii, dopředu daný scénář, dopředu vybrané lidi s jasnými záměry a danými úkoly. Aby byl pořad efektivní a vyvolával u některých lidí příslušné reakce a emoce, rozhořčení i smích, musí být na dnešní dobu zcela záměrně a programově ujetý a úchylný… Takže cokoliv poměřovat pořadem Výměna manželek, (který je navíc určen převážně pro dekadentní, retardovaně konzumní nebo nudící se individua, která si obvykle vystačí s proplesnivělou pseudo-kulturou ) je zcela STUPIDNÍ…

  20. Tak je pravda, ze vymazavani zenskych a muzslych roli je nebezpecne a vyroba deti na zakazku jako pejsku ci ozdubek pro nektere homopary, zvlaste dva muze, kdy je zena redukovana jen na chodici delohu, je silena. Na druhou stranu kdyz clovek vidi neco ve stylu Vymena manzelek, tak je otazka, zda by nektere „tradicni“ rodiny vubec mely vznikat. Je otazkou, zda by nekterym detem z takovychto silenych pomeru nebylo prece jen lepe u dvou leseb ci gayu.

Napsat komentář