Zpět
Karel Otýs Díl 2/2

Genderové uspořádání k nám nesmí, řídíme se přirozeným modelem předků, rozdělením ženské a mužské práce, který vytvořila příroda

Text 2.3.201834 min Přehrát

Odchod na energetický ostrov do přírody. To je jednou z možných odpovědí na neuspokojivý život ve vleku civilizace, která člověka vede stále hlouběji do situace, kdy nerozhoduje sám o sobě a vlastně žije cizí život. Jak se vyvíjí život rodiny na samotě? Doléhají na ně genderové tlaky, nebo je život v přírodě přirozeně vede k tomu, že žena dělá ženské práce a muž zase mužské? Jak se vyrovnávají s tlaky společnosti? Strádají, nebo příroda a samota kultivují jejich schopnost vnímat lépe společnost i přírodu samotnou? Co to dělá se vztahy mezi partnery? A jaké rady je možné dát těm, kteří podobný krok zvažují?

V další části rozhovoru o těchto a dalších otázkách rozmlouvá Martina Kociánová s Karlem Otýsem, který se svou ženou odešel z města na samotu do staré hájovny uprostřed lesa.

Martina: Už minule jsem se chtěla zeptat: Jak se celkově dělíte o práci se svou ženou? Je to genderově vyvážené řešení? Dělá každý z vás to, na co má čas a chuť a co je potřeba? Nebo máte práci rozdělenou na chlapskou a ženskou?

Karel Otýs: V tomto se nic nezměnilo od doby, kdy jsme před časem vedli rozhovor. Je to stejné tak, jako to měli naši předkové. To, čemu se říká genderové uspořádání, k nám nesmí. Řídíme se modelem, který měli naši předkové a který odjakživa zařídila příroda. Aniž bychom si to říkali, tak naprosto přirozeně vyplynuly takzvané ženské a mužské práce. Nezajímám se o vaření a Maruška se nezajímá o to, jak se dostane dříví do kotelny. Takto to máme nastavené a funguje to naprosto přirozeně.

Naše vztahy se životem na samotě velmi upevnily

Martina: Co s vámi dvěma udělala skutečnost, že jste mnohem více času spolu? Nevstupují mezi vás žádné rušivé, ale i inspirativní prvky, tak, jak to běžně známe ve městě? Jste skutečně odkázáni na to, jak se zabavíte, jak si vystačíte, jak si rozumíte? Zkrátka jste pár, který žije na ostrově. Co to provedlo s vašimi vztahy?

Karel Otýs: Nesmírně je to upevnilo. Oproti dřívějšku nás to ještě více spojilo, upevnilo vztahy. Jsme stejně naladěni, nehádáme se. Žijeme spolu šťastně a spokojeně. Neznamená to samozřejmě, že jsme úplně mimo civilizaci. Do města jezdíme, chodíme za kulturou, to nám zůstalo.

Martina: Svět kolem vás se mění. Jak to vnímáte z odstupu? Před časem jste se zmínil o tom, že pozorujete pokračující zženštilost mužů, že kolem sebe vidíte spoustu mužů, ale málo opravdových chlapů. Jak se vám to jeví s odstupem dnes? Školíte, vidíte před sebou mnoho lidí, setkáváte se a vnímáte je mnohem víc, než když jste byl neustále mezi nimi.

Karel Otýs: Vnímám to tak, že když si o tom povídáme, tak naprostá většina, nebo velká část z nich, by ráda žila takovým způsobem, jakým žijeme my. Jejich situace jim to však neumožňuje. Mají hypotéky, sedí někde v korporaci, v zaměstnání. Současný životní styl je tlačí do modelu, který je jiný než náš. Netroufl bych si říci, že jeden je špatný a druhý je dobrý, protože každý to v sobě máme nastaveno jinak, a pokud jim to vyhovuje, tak žijí klidně. My o našem způsobu života neříkáme, že je jediný možný. Ať si každý žije tak, jak mu to vyhovuje.

Odejít z města na samotu doprostřed lesů bylo nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat

Martina: Jak se celkově proměnilo vnímání reality kolem a to, co vás zajímá, a co ne? Když si třeba pustíte televizi a chvíli sledujete, co se děje: volby, politická situace, napětí ve sněmovně a podobně. Doléhá to k vám na ostrov, anebo jsou to věci, které již vnímáte s nadhledem?

Karel Otýs: Rozhodně to k nám stále doléhá. Řekl bych, že určitě vnímáme víc jemné odstíny toho, co se děje. Věci kolem nezávislosti, svobody, jestli přituhuje nebo nepřituhuje, vnímáme rozhodně víc. Druhou rovinou je, že když to poslouchám, tak si říkám: „Dobře jsme udělali, musíme zvýšit úsilí.“

Martina: Přesto před tím neutečete, to víte, že?

Karel Otýs: Ano, neutečeme. Ale jsem rád, že se nás to nedotýká a nemá to tak přímý vliv na naše životy, jako tomu bylo dříve. Samozřejmě vliv to má, protože podnikám a žiji v prostředí, jaké tu je.

Martina: Za dva roky se toho ve světě stalo hodně. Co je největší změnou? Co vás dostihlo na samotě tak, že jste si se svojí ženou sedli a řekli: „No, to je tedy věc,“ ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu?

Karel Otýs: Nejvíc na nás dolehl příklon k hledání vůdců, nechci říkat diktátorů. Odklon od klasického západního demokratického způsobu života, jak si ho všichni představujeme. Více bují extremistické nebo populistické tendence. Nastavení společnosti tímto způsobem neladí s hodnotami, které vyznáváme my. To na nás asi doléhá ze všeho nejvíc a v takových chvílích si říkáme: „To není dobré. Udělali jsme dobře a musíme se ještě rychleji osamostatnit, než jak jsme to dělali doposud.“

Martina: Existuje taková samota, kde byste se schovali?

Karel Otýs: Neexistuje. Jedinou cestou je, co nejvíce snížit závislost na rozhodnutí tohoto typu vůdců, lidí, kteří se derou do popředí.

Martina: To je to, z čeho teď máte největší obavy?

Karel Otýs: Ano, z toho máme největší obavy.

Když voda není, tak není. To je to nejdůležitější, co potřebujeme

Martina: A z čeho máte největší obavy přímo tam u vás?

Karel Otýs: Že nám dojde voda.

Martina: Pořád stejná písnička?

Karel Otýs: Ano, protože to, co udělají elektrické spotřebiče, můžete nahradit jiným způsobem. Třeba jídlo nemusí být v lednici, může být ve sklepě, na televizi se taky nemusíte dívat, ale vodu nenahradíte. Když voda není, tak není. To je to nejdůležitější, co potřebujeme.

Martina: Když jsme se bavili v uplynulých letech, tak jste říkal, že na blackout jste připraveni. To stále trvá, viďte? Blackout by s vámi nezamával.

Karel Otýs: Zamával by s námi. Ale jsme schopni zajistit svoje základní životní potřeby i po blackoutu.

Martina: Na jak dlouho?

Karel Otýs: To v tuto chvíli nedovedu odhadnout. Ale pokud se budeme bavit o jídle, tak existují dva přístupy. Prvním je, že si vytvoříte dostatečné zásoby, které vám ale jednou dojdou. A druhý spočívá v tom, že vytvoříte způsob, jak si potraviny vypěstovat. My volíme druhý způsob.

Martina: Když je člověk v alespoň částečné izolaci, má mnohem jemnější, tišší vjemy než dřív, tak se začne proměňovat. Jsou věci, které pro vás byly velmi důležité, a teď si na ně jen stěží vzpomenete, jsou to najednou marginálie? Nebo obráceně, existuje něco, čeho jste si dřív nevšímal, a dnes je to pro vás středobodem?

Karel Otýs: Takové věci existují. Pouze na ty, které byly předtím důležité, si nyní již nevzpomenu.

Martina: Kromě vody, která je dnes pro vás důležitá, si ještě na něco vzpomenete?

Musíme více sledovat, jak se příroda chová a proč. Tak jako naši předkové potřebujeme odhadnout, zda bude pršet a bude dost vody

Karel Otýs: Možná zajímavým příkladem je sledování počasí a přírody. Dříve, když jsme žili v původním domě, tak počasí nebylo tak důležité z hlediska vlivu na život. Teď výrazně víc sledujeme dění v přírodě, protože potřebujeme naplánovat, jestli bude dost vody, zda bude pršet a jestli můžeme odčerpat z nádoby vodu na zalévání. Musíme odhadnout, jestli se v následujících dnech voda doplní, nebo ne. Takže určitě více sledujeme živly a chování přírody. Snažíme se počasí odhadovat nejen z předpovědi počasí, ale také tak, jak to dělali předkové. To znamená vysledovat, jak se příroda chová – a proč se tak chová. Neříkám, že se nám to daří, ale snažíme se o to.

Martina: Už jste přišli na různé staré moudrosti, jakože když se seřadí hvězdy do určitého obrazce, tak je potřeba sázet fazole, tak jak to měli indiáni a naši předkové? Dokázali jste již takzvaně „vyčenichat“ nuance v přírodě, které vám jednoznačně napoví – a jenom my je už neumíme číst?

Karel Otýs: Pár by se jich určitě našlo. Když bydlíte na jednom místě a máte možnost sledovat přírodu několik let za sebou, tak zjistíte, že když jde určitý mrak od konkrétního stromu, tak můžete očekávat velký déšť a podobně. Letos se nám stalo, že mnohem rychleji než v předchozích letech opadaly listy z dubu, který máme v okolí domu. Když jsem se díval, co to znamená, tak jsem zjistil, že by měla být hodně tuhá zima. Letos jsme také vysledovali, že se nám mnohem více stahují do domu myši.

Martina: Což je také znamení tuhé zimy.

Karel Otýs: Ano, takže s nimi mnohem více bojujeme. Nezabíjíme je, ale chceme jim to spíš tak znepříjemnit, aby se odstěhovaly nějak jinam.

Martina: Prosím, jak se to dělá? Jak se myším kazí nálada?

Proti myším funguje nasypání jedlé sody, bobkového listu nebo instalace něčeho, co šustí

Karel Otýs: Za prvé, když zjistíte, že se někam nastěhují, tak jim vždy musíte rozbořit pelíšek. Používám také recepty našich předků, které fungují. Třeba tam, kde se vyskytují, nasypete jedlou sodu, případně bobkový list nebo tam dáte něco, co šustí. Funguje to a myši se tam už nevrátí. Takto je v podstatě vypudíte ven.

Tímto způsobem jsme se naučili sledovat známky, jak se asi bude příroda chovat dál. Pak jsme si vysledovali i různé tůňky v lese v našem okolí. Podle toho, jak jsou zaplněné, dokážeme odhadnout hladinu spodní vody a jestli ubývá nebo přibývá. Takže podle hvězd ještě úplně ne, ale přírodu se číst učíme.

Martina: Zavedli jste u vás třeba i permakulturu? Mohla by fungovat?

Karel Otýs: Myslíme, že u nás funguje. Pod pojmem permakultura si představujeme udržitelné hospodaření při vyváženém využívání přírodních zdrojů. To znamená, že využíváme přírodu tak, aby nám byla schopna dávat nadále a opakovaně zdroje. Nedrancujeme ji a vyžíváme to, co je v okolí našeho areálu, hájovny. Takto je definována permakultura a tak permakulturně hospodaříme.

Do našeho hospodářství má chemie vstup zakázán

Martina: Myslela jsem třeba zásady, jako třeba vysazování do pater, kdy si pořídíte horní les a máte dolní, střední a nejvyšší patro. Rostliny se navzájem chrání, odpuzují si škůdce a tak dále. Je to celá věda. To se vám podařilo aplikovat?

Karel Otýs: To se nám již podařilo a něco teprve budujeme. Určitě se nám podařilo to, že do našeho hospodářství má chemie vstup zakázán, takže již teď aplikujeme takzvané smíšené záhony. Nemáme žádné řádky, ale rostliny u nás rostou společně. Maruška má tabulky na to, aby si rostliny vzájemně odpuzovaly škůdce. Teď jsme ve fázi, kdy začínáme budovat takový malý „jedlý les“. Zasadili jsme ovocné stromy a keře a postupně budujeme to, čemu se v permakultuře říká „jedlý les“.

Martina: A funguje to?

Karel Otýs: Ano, zatím to funguje.

Martina: Jak vypadají večery? Jsou nyní dlouhé s plískanicemi a vy toho přeci jenom moc nenasvítíte, televizi zase tak často nepouštíte. Je to tak, jako dříve ve starých chalupách, že lidé spravují různé věci, dodělávají, vážou, pletou otýpky? Nebo je to romantizovaná představa a vy žijete večer takovým způsobem jako dříve v Plzni?

Karel Otýs: Myslím, že to tak není. Téma spravování bych raději nechal stranou, protože já bych vám řekl, že spravuji, ale Maruška, že nespravuji dost intenzivně. Večery jsou samozřejmě různé, podle toho, jestli mám nebo nemám zakázky. Někdy se stává, že večer přijedu v 23 hodin a v 5 hodin ráno už zase odjíždím.

Nejmarkantnějším projevem takového standardního večera je, že jsme jako naši předkové začali mít strašně rádi přechod mezi dnem a večerem, kdy končí práce venku a jdete dovnitř. Například včerejší večer byl takovýto: já jsem louskal ořechy, Maruška krájela jablka a vařila jídlo na další den. Stejně jako předkové to, co nestihneme udělat přes den, protože pracujeme venku, uděláme večer.

Martina: Jistě jste měli za léta života ve městě okruh přátel. Zůstali vám, anebo se odstěhováním a životní změnou nějak odfiltrovali?

Karel Otýs: Někteří zůstali, ale přišla zase řada jiných.

Pokud máte partnera, tak nejdůležitějším a prvním krokem je vzájemné souznění, abyste cítili a chtěli totéž, i drobný rozpor může znamenat v budoucnu problém

Martina: Takže nedostali jste se do izolace?

Karel Otýs: Určitě ne.

Martina: V pořadu Kupředu do minulosti mimo jiné chceme dávat rady. Kdybych se chtěla vydat podobnou cestou jako vy, nebo nás možná poslouchá někdo, kdo o něčem takovém uvažuje, sbírá odvahu, vidí množství pro a proti: co byste mu poradil? Co má jako první promyslet, udělat, zvážit, než by udělal krok, který jste před čtyřmi roky udělali vy?

Karel Otýs: V prvním kroku bych nechal stranou jakékoli technické řešení. Pokud máte partnera, tak úplně nejdůležitějším krokem je se vzájemně naladit, aby to všichni cítili a chtěli stejně. Kdyby v tomto byl sebemenší drobný rozpor, tak se z něj může později při společném soužití stát problém. Znám i řadu jiných rodin, které by takto chtěly žít, ale rozdíly ve vnímání způsobu života byly tak velké, že nemohly. Partnerské souznění je úplně na prvním místě. Pak teprve můžete řešit, jak se budete živit, jaká bude technika a podobně.

Martina: Se zkušenostmi, které dnes máte, čeho byste si všímal, když přijedete na nějaké místo a zvažujete, jestli zrovna tady začít budovat úplně nový způsob života a třeba se tak trochu stát ostrovanem?

Karel Otýs: Určitě bych se jako první díval na zajištění základních životních potřeb. Jak je to s vodou a čím budeme topit. Znám kamarády, kteří mají kolem velký les, ale jsou to státní lesy, nedostanou od nich ani třísku a musejí dřevo dovážet. Dále pak řešit dostatečně veliký pozemek – a zda se na něm dají pěstovat plodiny, včetně zeleniny, brambor a dalších potravin.

Martina: Na jak dlouho můžete vaši usedlost, zahradu a technická zařízení nechat bez asistence a opustit bez nebezpečí, že by se staly věci, které vám budou dělat do budoucna velké potíže?

Karel Otýs: To je v různých částech roku různé. Mimo období zimy a mrazů v podstatě na libovolně dlouho, protože elektrárna žádnou obsluhu nepotřebuje. Když se bude více dobíjet, tak je to bez problémů. V létě se nemusí topit. Jediný problém je v zimě, ale to řeší asi každý, kdo žije na vesnici a vytápí dřevem radiátory. Pokud totiž bude mráz a topit nebudete, tak to popraská. V tom se nijak nelišíme od lidí, kteří žijí na venkově.

Snažíme se o to, abychom potřebovali čím dál tím méně peněz

Martina: Položím vám otázku, kterou většinou dávají personalisté na pohovorech: „Kde se vidíte za deset let a jak vidíte svůj život v tomto horizontu?“

Karel Otýs: Rozhodně se za deset let vidím stále na hájovně s Maruškou. A pevně doufám, že se během těch deseti let změní poměr mezi časem věnovaným vyděláváním peněz a životem ostrovana ve prospěch života ostrovana.

Martina: Mohli byste něco z toho, co u vás děláte, prodávat? Uvažujete i o tomto způsobu? Nebo doufáte, že se stanete natolik soběstačnými, že budete peníze potřebovat čím dál tím méně?

Karel Otýs: Snažíme se o to, abychom potřebovali čím dál tím méně peněz. V současné době investujeme, takže peněz potřebujeme víc. Ale jinak se snažíme množství peněz minimalizovat. Bez peněz to ale dnes nejde. Asi každý, kdo žije takovým způsobem života jako my, se snaží hledat různorodé způsoby obživy. Některé uličky se ukázaly jako slepé, což není žádná ostuda, protože i náš génius Jára Cimrman byl kromě jiného i mistrem slepých uliček. Proto byl geniální.

Martina: Například zjistil, že vdechováním lilkového tabáku do umyvadla s vodou zlato nevznikne. Jaká byla vaše slepá ulička?

Karel Otýs: Možná sběr hub – tedy nemyslím, že sběr a prodej hub je úplně slepou cestou. Ale mysleli jsme si, nám to bude více přispívat do rodinného rozpočtu. Museli bychom však tomu věnovat tolik úsilí a času, že se to nevyplatí. Některé naše představy se musely poupravit.

Martina: A u jakých jiných uliček se teprve ukáže, zda se z nich stanou dálnice, a nebo budou slepé?

Karel Otýs: Teď si nemohu na žádné vzpomenout.

Martina: Myslím tím, jestli jste uvažoval, že začnete dělat nějaké řemeslo, pro které byste tam měl ideální podmínky, a již byste nemusel objíždět celou republiku a školit.

Karel Otýs: Vzhledem k mé pečlivosti a pomalosti bych si asi řemeslem nevydělal moc peněz. Takže zůstanu u toho, že se budu snažit opravit v našem areálu, co nejvíc bude možné. To, co nás zatím živí, je moje živnost. A i v tom je trošku změna: řekli jsme si, že nejenže spolu žijeme na hájovně, ale že bychom měli mít k sobě ještě blíž, a to tím, že se Maruška více zapojí i do mého podnikání. Takže to bude podnikání společné. Tím, že všechno budeme dělat společně, vlastně ještě víc propojíme vydělávání peněz na hájovně.

Naše děti k nám jezdí rády a posílají i svoje děti. V podstatě jedou k babičce a dědečkovi na venkov

Martina: Pořád se vás, Karle, snažím nachytat na švestkách. Že přece jen není všechno tak růžové a ideální. Ale jsem moc ráda, že se mi to nedaří.

Karel Otýs: Možná, kdyby k nám přijel někdo, kdo žije třeba ve městě v paneláku, tak by situace, které nám připadají růžové a úžasné, jemu připadaly jako příšerné. Jde o úhel pohledu. My jsme si mentálně nastavili, že nic není překážkou, problémem. Všechny situace, které nám život a osud připravuje, bereme spíše jako zkoušku. Jako že nás osud testuje, zda to s tou soběstačností myslíme opravdu vážně a jestli nevyměkneme.

Martina: Jak to vnímají vaši potomci? Nemají pocit, že se máma s tátou pustili do šíleného projektu a neříkají si: „Dobře, my vás občas navštívíme, vydržíme dva dny a pak rychle poběžíme zpět do svého života?“

Karel Otýs: Zpočátku to tak určitě měli a také to říkali. Dnes je to však úplně jinak. Jezdí k nám rádi a hlavně rádi posílají i svoje děti. V podstatě jedou k babičce a dědečkovi na venkov.

To, co nám dříve přišlo jako něco mimořádného, z čeho jsme byli nadšeni, se dnes stalo běžnou součástí našeho života

Martina: Všimla jsem si jedné změny, kterou jsem postřehla i u jiných hostů, kteří žijí podobným způsobem jako vy. Většinou se věnují permakultuře a žijí na samotě. Když u mě byli na začátku, před čtyřmi lety, tak jsem je nemohla zastavit. Po dvou letech již byli tišš,í a když mě navštívili nedávno, tak mluvili mnohem méně, pomaleji, rozvážněji, ke spoustě věcí se už nechtějí vyjadřovat. Myslíte, že toto je také přirozený proces?

Karel Otýs: Ano. Teď jste to myslím vystihla dobře. Když jsme měli první rozhovor, přinesl jsem si deset popsaných stránek. Vy jste mi je sebrala, hodila do koše a pak jsem se nemohl zastavit. Možná je to tím, že to, co nám dříve přišlo jako něco mimořádného, z čeho jsme byli nadšeni, se dnes stalo běžnou součástí našeho života. A říkáme si: „Proč se nás na to pořád ptají, když je to tak normální.“

Martina: Není to také tím, že třeba mluvíte méně i s Maruškou, protože přeci není potřeba pořád mluvit?

Karel Otýs: Mluvíme průměrně. Já, jako introvert, mluvím méně. Maruška, jako větší extrovert, mluví více, ale nemyslím si, že to je ten důvod. Prostě žijeme svůj život a nemáme potřebu o něm tolik mluvit. S tím souvisí také to, že jsme s velkým nadšením založili web „Nezávislý dům“. Stále jsme se mu věnovali, přispívali do něj. Teď jsme tam již nedali příspěvek déle jak rok, protože prostě nemáme potřebu to někde ventilovat.

Martina: To je vaše cesta a každý si ji ve výsledku musí ušlapat sám.

Karel Otýs: Ano, máme ji uvnitř sebe a nemáme potřebu se tím někde chlubit nebo to sdílet.

Martina: Ovšem tím více mám radost, že jste se rozhodl, že na webu „Svobodné universum“ se s vámi budeme setkávat touto cestou častěji, protože nám spolu se svojí ženou Marií budete psát váš „Deník ostrovana“.

Karel Otýs: Ani jsem nepostřehl, že již jsme na tom domluveni.

Martina: Řekl jste, že ano, protože web už vás tolik nezaměstnává. Takže se budeme velmi těšit, jaké nám budete psát zprávy a informovat, jak běží ostrovanův rok.

Karel Otýs: Přemýšlím nad tím. Na web již psát nebudeme a tak myslím, že je zajímavým a výborným nápadem psát čas od času o průběhu dne. Ukáže se tak, jak jsou dny v průběhu roku opravdu rozdílně a jak se náš život přizpůsobuje rytmu přírody.

Martina: Velmi se těším, až my, v kavárně ve městě, budeme číst, jak vy, uprostřed léta, štípete dříví, abyste měl v zimě čím topit. A co s vámi dělají větrné smrště, když my si jich skoro ani nevšimneme, a velká sucha, deště, nadúroda hub a vůbec všechno. Velmi se těším, že uvidíme příběh života na jedné samotě vašima očima. Děkuji za to.

Karel Otýs: Děkuji za pozvání.

Všechny příspěvky s Karel Otýs

Diskuze:

  1. Úplne, ale naozaj úplne so všetkým súhlasím. Najviac ale s tým, že keď sú dvaja, musia si celkom rozumieť ak takýmto spôsobom života chcú žiť… A to sa dá jedine vtedy, keď sa majú radi a neberú fyzickú prácu ako trest, ale ako prostriedok … Ja som vyrastala na hospodárstve, ale v meste – ako decko som musela pomáhať na poli, a moje kamarátky nemuseli, a tak som sa dosť ľutovala – teraz ale na to spomínam ako na romantiku a moje kamarátky tiež… Človek má iné hodnoty… Ale dostala som partnera, ktorého jedinou zábavou bolo sedieť pri TV a neskôr pri počítači, a každú fyzickú prácu a problém najprv ofrflal a musela som ho k jej urobeniu alebo vyriešeniu doslova donútiť a aj tak to nakoniec sama urobiť alebo dokončiť…
    Neviem , či ešte budem mať možnosť sa k životu v prírode vrátiť – rada by som, ale roky utekajú a na takýto život treba aj fyzické sily ktoré síce ešte teraz sú, ale za pár rokov už nemusia byť – a bez partnera už absolútne nie… Ale sny zostávajú a som rada, že aspoň niekomu sa plnia… A dúfam, že sa spoločenská situácia nezmení natoľko, že to už nebude možné…

  2. Možná, ale za určitých podmínek. Nejspíš musí být zdravá na těle i na duši. A to bude jedině, když si takový způsob života zvolí sama, dobrovolně a dělá jí dobře. Nejlépe tedy začít jako mladá nebo v dobré kondici.
    Nevím jak kdo technicky – naučila jsem se postupně zacházet s tou nejnutnější technikou (elektrárna, kotel atd,) a to nevidím jako problém.(sama nejsem technicky zdatná a zvládla jsem to).No a auto k dispozici – taky technická starost.
    Skutečně ale si nedovedu představit, jak a čím by žena sama na samotě, v lese, nahradila sílu muže – denně. Nějakou výpomocí asi..Dříví, kanystry s benzinem v zimě, práce venku všeho druhu ..
    Nemluvě o tom, že by se vám mohlo občas stýskat po lidech a někdo by k tomu přidal, že by se i bál – to je ale věc názoru a postoje. Já se tu sama nikdy nebála – a jsem tu sama často několik dní- jinak bych tu nemohla bydlet.
    Ale, jak to tak píšu, vidím, že by to určitá žena zvládla.
    Já to ale těžko mohu posoudit, když tu bydlím s mužem.
    Tak doufám, že jsem aspoň něčím pomohla.
    Zdraví
    Maruška

  3. Ráda bych se Vás Maruško zeptala, zda si umíte představit, že by to zvládla žena sama.
    Děkuji.

  4. Zdravím!
    Já jsem ta Maruška z článku.

    Musím z ženského pohledu sdělit, že peru, vařím, zaléváme – fakt ale je, že stav vody sledujeme, což mi ale právě z té vodní kauzy přijde nejpodstatnější . Nejen, že to jde, ale navíc dobře! Chci říct, že ti co žili 250 let před námi v naší chalupě, ji nepostavili tam, kde voda není. To jen my jsme se už tady ocitli v době, kdy začala občasná sucha a tak jsme se museli přizpůsobit, což jsme skvěle zvládli.
    Stala jsem se i díky vodě a srážkám spontánně zpravodajkou web.portálu Intersucho a moc mě to uspokojuje, protože je to čím dál tím víc důležitější činnost a to nejen pro nás, ale jak se ukazuje, tak pro všechny.

Napsat komentář