Pavel Radosta
Pavel Radosta

Pavel Radosta 3. díl: Hledám místo mého srdce, kde bych byl napořád, kam bych zapustil kořínky – a byl tam i pochován

Už dvakrát jsme si s Pavlem Radostou povídali o krásných a zajímavých místech naší země. A nejinak je tomu i v této části rozhovoru. Minule mě zaujalo povídání o Knížecích pláních, zaniklé obci pár kilometrů nad Kvildou, na samé hranici s Bavorskem. Kdysi tam žily stovky lidí, byl tam kostel, několik hospod, pošta, tři hotely. Češi a Němci si tam vyměňovali po dlouhá staletí zboží a geny. Pak přišla druhá světová válka, odsun – a poté se na místních usedlostech armáda trénovala ve střelbě z děla. Zvláštním bonusem střelců byl kostel. Celé toto místo má úžasnou atmosféru. A nyní pokročíme s Pavlem Radostou opět o notný kus dále.

Společnost

Délka: 27:29
Datum: 5.7.2020

Přehrát pořad

Martina: Mé oblíbené místo, asi proto, že jsem z Valašska, je Moravský Betlém. Víš, co to je?

Pavel Radosta: Když mi to řekneš, tak si vzpomenu.

Martina: Štramberk.

Pavel Radosta: Štramberk? Tak tam jsem na tom, jako s Českým Švýcarskem.

Martina: Tam mohu pozvat posluchače já, protože nedaleko lomu a vrchu Kotouč, který je z jedné strany odtěžený, chtěla jsem říct vydlabaný, ale to už bych byla příliš na Valašsku, najdete štramberskou Trúbu a štramberské uši, které jsou pozůstatkem vzpomínky na Turky, kdy se uřezávaly uši. A skutečně vesnička, nebo městečko, teď by mě zastřelili, Štramberk, je skutečně tak vysázené v hoře, že připomíná Betlém. Takže pokud se tam vydáte, budete nadšeni. A najdete tam také jeskyni Šipka, ve které jsou kosterní pozůstatky jeskynního medvěda. Je to zkrátka místo, kudy kráčela historie lidstva, ne jenom naší republiky.

Pavel Radosta: To jsi mi připomněla zase moji pozvánku. Víš, kde u nás bylo v minulosti centrum evropské kultury? Kde jsme byli středobodem celé Evropy?

Martina: Tak mi zase napověz, a já se hned chytnu.

Pavel Radosta: Pavlov, Dolní Věstonice, Mikulčice – to jsou od sebe vzdálené termíny, ale je to moje posedlost, takže jsem nemohl minout dobu kamennou, kde to vypadá tak, že populace, které žily dole na jižní Moravě kolem Dolních Věstonic a Pavlova, byly jedny z největších v Evropě. Přes nás přecházely potulné kmeny, potulné skupiny, jak se dneska říká, moderních lidí, anatomicky moderních lidí, což jsme byli poprvé my před zhruba 30 tisíci lety. Ale já jsem o tom nechtěl mluvit, přesto, že o tom vždy mluvit chci. Spíše jsem měl pozvánku směřovanou do Mikulčic, což je další centrum, kdy Morava hrála opravdu významnou roli v Evropě – a to je Velkomoravská říše.

Martina: Jestli jsi nepřijel z Brna…

Pavel Radosta: Nechci tady propagovat rodný kraj, ale Mikulčice opravdu stojí za to. Je to pár let, kdy byl zrenovován památník Velké Moravy, což je pro mě trošku mysteriózní místo. Mám pocit, že tam jsou cítit dějiny, jakoby člověk stál na pohřebištích, jako kdybych stál na místech, kde žili moravští velmožové a kněží, kde to fungovalo a kde hráli minimálně pro českou státnost, ale i pro evropské dějiny velkou roli. Památník je krásně udělán, je to obrovská parková úprava se zbytky dřevěných hradeb, cest, obložení. Je velice moderní, s archeologickými pozůstatky. Krásné místo, Mikulčice.

Martina: Řekni mi, co je tvé nejoblíbenější místo? Bavili jsme se o mnoha, ještě se o pár bavit budeme, ale kde je krajina tvého srdce?

Pavel Radosta: To je těžká otázka, i když by se na ni dalo odpovědět celkem jednoduše. Nevím, jak moc máme času, nebo jak moc můžeme jít do hloubky. Je to věc, která mě poslední dobou hodně trápí, a myslím, že je důležitá ne jenom pro mě, ale zřejmě pro všechny lidi. A to: kde jsem doma, kde je má rodná hrouda, kde je to, co je mému srdci nejbližší. Na to se ptáš. Já jsem se narodil dole pod Znojmem a dodnes to tam mám velmi rád. Když bych měl odpovědět úplně jednoduše, a moc se tady nerozněžňovat a nerozlítostnit, tak je to Podyjí. Dnes je to národní park, ale v dobách, kdy jsem tam jako kluk chodil pytlačit, to byl můj park, protože kromě mě už tam byli jenom pohraničníci.

Martina: Byla bych ráda, kdyby tam byla vinice Šobes.

Pavel Radosta: Je tam vinice Šobes, to je prostě moje. O víně bychom si mohli vyprávět dlouho. Já jsem sázel s otcem vinohrad, o vinohrad jsem se i staral. Víno jsem jeden čas pil a Šobes mám dodnes jako jednu z nejlepších vinic v České republice, a dokonce si myslím, že jsem tam pil jedno z nejlepších vín, které jsem kdy v životě ochutnal. Ale to je trošku jiná písnička. Víno k tomu samozřejmě patří, je to hrozně příjemná věc v tomto národním parku, dát si deci, dvě, -a koukat dolů na meandry Dyje. Tento park má dvě výhody. Za prvé není tak moc frekventovaný jako Šumava nebo Krkonoše, je daleko od Prahy. Naštěstí. Druhá věc je, že to bylo pohraniční pásmo. A dnes místa, která byla buď pohraniční pásmo, nebo vojenské újezdy, získávají na ceně, protože tam ke všem negativům, které tam zanechalo působení armády, patří jedno velké pozitivum, a to, že tam je příroda relativně neporušená, velmi zachovalá, původní, věrohodná a autentická. Není poškozená extra zásahy lesníků, zemědělců, hospodářství, což je výhoda Podyjí. Navíc Podyjí je velice zvláštní končina, je to vlastně kaňon, který se zařízl do roviny, která panuje všude kolem. Ne, že by to byl zrovna Grand Canyon, když jsme u paralel se světovými vyhlídkami, ale …

Martina: Na to máme Hřensko.

Pavel Radosta: … je to na pohled krásná končina, krásná krajina, relativně malá, takže se dá projet za jeden den na kole. Tím, že tam jezdili pohraničníci, jsou zachovalé asfaltové cesty mezi dráty přes les. Nádherná končina. Takže to je Podyjí. Ale já se vrátím k otázce, nevím, jestli to bude někoho zajímat, jak je důležité mít to nejbližší místo, to opravdu jedno jediné.

Martina: Myslíš zemi našich předků?

Pavel Radosta: Ne, spíše to řeknu paralelou. Kdysi dávno jsem si stěžoval, že se cítím trochu vykořeněn, když jsem odešel z Podyjí, a dlouho jsem si nemohl zvyknout v Brně, přestože tam žiju dneska skoro 40 let. Dlouho mi Brno nepřirůstalo k srdci. Teď zkouším zapustit kořínky, už jsme zase u té rhizogeneze, tvorby kořenů. Na Vysočině bylo milých míst hodně, Český Krumlov jsem měl moc rád, ale pořád to není úplně ono. Vykládal jsem to kolegovi, který jako lesník zcestoval Českou republiku, a on říká: „Ano, to mě také dlouho trápilo. Až jsem si to vyřešil tak, že to je místo, kde chci být pochovaný.“ Tak to je to definitivní místo. Tam už nemůžu hledat, už nemůžu cestovat, putovat a hledat, kde bych zapustil kořeny. Tam už jsem napořád. Takže pro mě je teď jeden z životních úkolů najít toto místo, jak se to blíží. Takže až to budu vědět, tak to bude odpověď na tvou otázku, které místo je mému srdci nejbližší.

Bavili jsme se o tom s Miroslavem Zikmundem, když jsem udělal knížku o Plzni, a on je plzeňský rodák, tak jsme na to zabrousili. Žil dlouho ve Zlíně i s kolegyňkou Martinou, která nás teď poslouchá, a jednou jsme se bavili s Mirkem Zikmundem o místě, kde je doma, jestli je to ještě v Plzni, nebo už ve Zlíně. A on říkal, že je to ve Zlíně, že už si vyhlídl místo na zlínském lesním hřbitově, což je krásné místo, a že se tím vlastně uklidnil, protože si tím všechno srovnal, uspořádal, a tak se tím uklidnil. Dneska je mu 101 roků a je ve velmi dobré kondici, takže ho tímto zdravíme, kdyby nás náhodou někdy slyšel.

Martina: V době, kdy nás bude poslouchat, už mu opravdu budou 101,5 roku (já to zaklepu). Narodil se 14. 2., tak doufejme, že se bude těšit dobrému zdraví. I kdybych chtěla naše povídání skončit, tak nemohu, protože pokud bychom končili funerální tématikou, tak by to asi nevyznívalo moc prázdninově. Tak bych se přece jen ještě bodově pobavila o technických památkách, které někteří lidé mají rádi – řekni jeden dva tipy, co tě napadá, kam jet na technické památky?

Pavel Radosta: To bude tvému uchu možná lahodit. Na mě docela udělala dojem dolní oblast Vítkovic.

Martina: Výborně, tam jsem fárala. Ano, skvěle.

Pavel Radosta: To mi připomíná vtip, který si bohužel nemůžeme říct ani soukromě.

Martina: Ještě mě právě napadla Kopalnia zlota, Zloty Stok, nevím, jestli je hned vedle Bílé Vody, a zda se tam nyní dá skrze malý pohraniční styk zajít, jestli už to bude otevřené. A tam se také dá fárat na kopání zlata, a je to nesmírně zajímavé. Ale tvůj typ, prosím.

Pavel Radosta: Dolní oblast Vítkovic. Industriál přichází hodně do módy. Ale nebudeme vykládat o dolní oblasti Vítkovic, jeďte se tam podívat, ta snese i nával, a navíc se v Ostravě trošku rozptýlíte. Ostrava začíná být jiné město, než které jsem znával v minulosti, líbí se mi.

Martina: Mně se Ostrava vždycky líbila, protože je to město mého mládí. Ostravě je potřeba přijít na chuť, tak by bylo dobré, kdyby si lidé dokázali vzít Ostravu trochu za svou, a když půjdou třeba Přívozskou ulicí, tak aby zvedli hlavu a zjistili, že když se podívají nahoru, tak je to celá plejáda krásných renesančních domů. A hotelový dům Jindřich, který má těžní věž, je v podstatě raritou. Trošičku jsem nešťastná z toho, jak v centru Ostravy postavili nákupní centrum, ani nevím, jak se jmenuje.

Pavel Radosta: Karolína.

Martina: Dodnes jsem mu nepřišla na jméno. A to, jak vypadala část staré Karolíny, je dnes už vidět jenom na dobových fotografiích. A doporučuji, než se nám „podaří“ zlikvidovat i další pozůstatky této technické architektury. Dobře, to jsi mě potěšil, protože tohle je opravdu moc zajímavé místo.

Pavel Radosta: Teď tě nepotěším, protože ještě odbočím k technickým památkám. Měl jsem docela zážitek z povrchových dolů – dnes se pořádá safari do povrchových dolů, a třeba kolem Bíliny je to opravdu zážitek. Jednak obří rozměr strojů, potom soužití přírody s rypadly, se všemi dopravníky, které na několik kilometrů dopravují nečisté narubané uhlí, což se asi každých 200 metrů musí kontrolovat. A v jakési bublině, stanici, jsou tam ve dne v noci lidé jako strážci majáku, kolem kterých jedou tuny uhlí, a ti mi říkali, že největší zábava je v noci, když přijdou lišky. Oni je krmí. Nebo když přijdou mufloni, žije tam stádo muflonů. A přímo na rypadlech a obrovských bagrech za provozu hnízdí poštolky. Takže to má krásnou atmosféru. Navíc tam člověka vezmou do vysokých terénních náklaďáků, hází to s ním, všude se práší a působí to věrohodně, je to hrozně působivá věc. Když se to po čase zkombinuje vlastně s jezerní krajinou, která tam zřejmě vznikne, tak myslím, že to bude docela nový typ zážitku z České republiky.

Byl jsem sám v obrovském dómu ve Sloupsko-šošůvských jeskyních s vědomím, že tam žili pravěcí lidé, medvědi a jeskynní lvi. A když jsem zhasnul všechna světla, tak ve fantazii ožívaly všechny bytosti, které touto jeskyní prošly.

Martina: Když si teď řekl Bílina, tak mi to připomnělo, že v loňském roce jsme šli po stopách pramenů, a nedaleko Chodova a Karlových Varů narazíte na staré zplundrované lázně, vyprodané, ale nesmírně zajímavé a krásné. Páni, my to vůbec nestihneme procestovat. A co kdybychom si vzali třeba rozhledny? Ty je nemáš rád, proč?

Pavel Radosta: Ne, že bych je neměl rád, ale jednak s artrózou se na rozhledny blbě šplhá. A také mám pocit, že když se kdekoliv objevil kopec, tak se z něj za evropské dotace udělala rozhledna. A vůbec čerpání dotací je pro mě trošku choulostivá věc a dráždí mě to. A já se nepotřebuju pořád rozhlížet, mohu i vzhlížet. A těch přirozených rozhleden je u nás celá řada, jedním z nejkrásnějších pohledů na světě je ten z ochozu Svatovítské katedrály – to je rozhledna jak bič. To má kouzlo.

Chápu, že se na některých rozhlednách vyřádili architekti, a jsou to krásné věci moderní architektury. Ale mě mnohem víc fascinují nenadálé pohledy, kdy se třeba na hřebenu otevře pohled do údolí, a nemusím kvůli tomu lézt po schodech a číst cedulku, že tato stavba byla postavena za přispění fondu Evropské unie. Ne že bych je neměl rád, díky fondům Evropské unie, a jiným, se tato země za posledních 30 let zvelebila úžasným způsobem. Ne, že bych jim nemohl přijít na jméno, ale někde, a to asi všichni víme, nebyly použity zrovna smysluplně a rozumně. Takže to jsou rozhledny, někdy je fajn povyskočit.

Martina: Už to skutečně beru letem světem, protože toto povídání by nám vystačilo na všechna prázdninová vysílání. Je toho hodně, co můžeme navštívit, vidět, a hlavně teprve objevit. Když jsem se jako malá bavila se svými spolužáky, tak jsem znala právě z Valašska, a z knih, jako Zamrzlá studánka a podobně, kouzelné mysteriózní bytosti, které mě v té době zajímaly, fascinovaly, a které jsem měla spojeny s určitými místy. Byly to třeba Lulkyně, to nikdo nezná. Ani Ohniví mužové nejsou tak úplně populární. Ti právě na Valašsku. Řekni mi, máš nějaká místa, kde cítíš mystérium, které je spojeno s určitými legendami, že tam přijíždíš a rozmlouváš?

Pavel Radosta: Možná ti odpovím na něco jiného, než na co se zeptáš.

Martina: To je v pohodě.

Pavel Radosta: Já jsem velice racionální člověk a ezoterice jsem hodně daleko.

Martina: To je něco jiného.

Pavel Radosta: Ale měl jsem dvakrát osobní pocit tajemna a osobní pocit něčeho zvláštního. S kolegyní Martinou jsme stáli na dně propasti Macochy, kde nám vykládal průvodce, a byli jsme tam sami. Vykládal o tom, jak tam senzibilové měří koncentraci sebevrahů. Tam spadlo, seskákalo spousta lidí, kromě macechy, která to začala, a dala pojmenování propasti, už tam do dnešní chvíle naskákalo asi 150 lidí, dokonce jeden člověk, který hrál roli v mém životě. A silný pocit něčeho tam opravdu byl.

Nechci to nějak pojmenovávat, nebo romantizovat a tvrdit, že tam byly cítit duše. Ony cítit byly, a to i ve chvíli, kdy jsem dostal klíče a vypínače od jeskyně Výpustek kvůli focení, a hodinu, dvě jsem tam v obrovském dómu ve Sloupsko-šošůvských jeskyních vegetoval sám s vědomím, že tam žili pravěcí lidé, medvědi a jeskynní lvi. Když člověk zhasnul všechna světla, včetně ručiček na hodinkách, které strčil do kapsy, a vypnul foťák, telefon a všechno, tak byl v absolutní tmě, kdy není vidět ani na 10 centimetrů, nic, absolutní tma. Ale ví, že kolem je obrovský dóm, 30 metrů vysoká jeskyně, mnoho kilometrů daleká. A v tomto pocitu jako kdyby tam ve fantazii opravdu ožívaly všechny bytosti, které touto jeskyní prošly. Takže to nejsou žádní skřítkové, jako na Islandu, nejsou to Rýbrcoulové, Krakonošové, ale je to možná spíše jenom znalost prostředí. Kdybych nevěděl, co se na tom místě odehrávalo, tak možná nic necítím. Možná je to opravdu jenom fyzický prožitek z nějakého poznání.

Martina: Když mluvíš o Macoše, vím, že mluvíš o propasti, a já vzpomínám, že jsme s harfenistkou, Kateřinou Englichovou měly koncert v jeskyni Macocha. A když jsme tam vlekly harfu, tak už to samo byla velká předehra, a třeba se zase k těmto koncertům vrátíme, protože i to je hezké pozastavení na našich cestách.

Pavel Radosta: Prosím vraťte a pozvěte mě.

Dnes jsou u vstupu do Benátek turnikety a v Českém Krumlově to bude vypadat podobně. Mám obavu, že se sem nevejdeme, když se všichni budeme vrhat na stejná, známá místa.

Martina: Pavle Radosto, my jsme teď zvali posluchače na místa našemu srdci blízká, na místa, která jsi objevil ať už skrze hledáček fotoaparátu, nebo jako novinář. A možná i proto bychom posluchačům nabídli možnost se takzvaně rozptýlit, aby se nevrhali jenom na jednotlivá místa, ale aby věděli, že nejsou jenom Krkonoše, či Beskydy, ale že tady máme také Lužické hory, Orlické hory, Bílé Karpaty a tak dále. Ale přes to všechno se tě chci zeptat: už teď to v mnohých lokalitách na cyklostezkách vypadá jako letos v dubnu v Bauhausu. Myslíš, že se sem všichni letos v létě a na podzim vejdeme?

Pavel Radosta: Tak to bychom tady potřebovali ještě jedny prázdniny. To je moje vnitřní téma, které mě užírá a žere. A nevztahuje se to jen na Českou republiku, narazili jsme na to, když jsme si chvilku vykládali o světě. Dneska jsou u vstupu do Benátek turnikety a v Českém Krumlově to bude vypadat podobně – a já z toho mám popravdě trochu obavu, přestože náš časopis Moje Země zve na Českou republiku, vlastně ji propaguje, a na každé stránce vyzýváme: „Poznávejte Českou republiku.“ Z toho mám trošičku obavu, že se sem nevejdeme, a to v případě, že se všichni vrhneme na jedno místo.

Velmi bych doporučoval, abychom se na to, než se někam vydáme, připravili. Tak, jako když jedeme do Afriky, nebo na pampy v Patagonii. Abychom se připravili, něco si o daném místě přečetli, abychom hledali, kam bychom se mohli vydat, co tam může být pro nás zajímavé, protože pak se nám tam bude více líbit. Ve chvíli, kdy něco poznáme, bude se nám to daleko více líbit, než když tam pojede nepolíbeni, a teprve na místě zjistíme, co se tam vlastně děje, co se tam odehrálo. Někdy to ani nezjistíme, jenom ráno otevřeme pivko, a pak koukáme, jak se nám holky koupou před verandou chatky, a nezajímá nás nic okolo – kdo tam žil před tisíci lety. Takže to je trošku apel, nevím, jestli tohle povídání není spíše trošku moralizování, abychom se sem vešli se svými skromnými aktivitami.

Mám trošku obavu, že střední Evropa je prostě přecpaná, Česká republika také, některé oblasti vůbec. A hlavně proto, že trošku nevíme, co s volným časem. Dříve jsme jenom chodili, a ještě nás nechodilo moc. Pak jsme objevila kola, horská kola. Pak jsme trošku zbohatli a koupili čtyřkolky. Potom jsme chtěli létat na padáku, jezdit na koni, a občas se najde podivín, který vezme nafukovací člun a ochranku, a začne pádlovat po chovném rybníku. Takže naše aktivity jsou moc expanzivní.

Krása chůze, krása kola, a tam bych skončil. My potřebujeme moc extra zážitků. Dojedeme na Šumavu, která je krásná sama o sobě, ale my tam potřebujeme mít 800 metrů dlouhou bobovou dráhu, abychom výskali a jásali, a na konci si trochu natloukli nos. Proč hledáme vytržení v místech, která sami o sobě slibují zážitek? Nemusíme kolem toho mít ohňostroje a slavobrány. Nemusíme mít kolem toho bungee jumping, tolik aktivit, které bohužel nejexponovanější rezorty nabízejí.

Martina: Pavle Radosto, moc děkuji za to, že jsi nás provedl našim domovem jako velmi vnímavý průvodce. Díky ti za to.

Pavel Radosta: Moc děkuji a doufám, že letos bude Česká republika plná příjemných, radostných a slušně se chovajících lidí.

Martina: Děláme na tom.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jiri Bilina napsal:

    Ahoj Pavliku, krasny rozhovor. Ja mam svoje misto na Sheep Rock, kousek od hranice s Aljaskou. Ale klidne by to mohlo byt par fleku na Hadecke planine, hodinu drsneho vystupu od konecne saliny v Obranech. 🙂

  2. Anonym napsal:

    Dobrý den. Pracuji na tom. Laxně :).

  3. Martina napsal:

    Dobrý den, .. Tedy, už jste domov našel ?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..