Jiří Strach
Jiří Strach

Jiří Strach 2. díl: Vůči generaci našich babiček a dědečků se v posledních letech objevuje takový nerespekt, že proti němu mám tendenci křičet

„Ztratili jsme pokoru. A to je velmi vážná věc s dalekosáhlými důsledky. Třeba když se podívám na americké volby – měl jsem vždycky pocit, že v den voleb se i ti, kdo prohráli, sjednotili s vítězi, a Amerika šla za novým prezidentem, protože to byl jejich nový prezident, i když ho nevolili. Uměli přijmout porážku, nedělo se kvůli tomu nějaké rozdělení společnosti. Ale součástí naší ztráty pokory je fakt, že neumíme prohrávat.“ To jsou slova, která v minulém díle našeho povídání vyřkl režisér Jiří Strach. Právě ten režisér, který natočil tak nádherné vánoční pohádky Anděl páně 1 a 2, ale také mysteriózní Labyrint. Mluvili jsme samozřejmě o pěkných, vánočních věcech, o zvycích, smíření, o lásce a pokoře. Ale také o druhé straně mince, protože tu bychom si rozhodně neměli zastírat, neboť západní společnost je rozdělena, a někdy se už používá i slovo „roztrhána“, na tolik antagonistických kusů, že to nejhorší, co bychom mohli udělat, je otočit se k tomu zády. O příčinách těchto konfliktů, ale samozřejmě nejen o tom, hovoříme v této části našeho rozhovoru opět s režisérem Jiřím Strachem.

Společnost

Délka: 35:20
Datum: 26.12.2020

Přehrát pořad

Martina: Myslím, že společnost do konfliktu, jak jsi nepřímo zmínil, vedou ideologové celkem s rozběhem. A určitě nejsem sama, kdo se obává, že to může být skutečně velký konflikt, protože ideologické konflikty, jak víme z historie, vždy patřily k těm nejhorším. Jde tomu ještě podle tebe zabránit?

Jiří Strach: Všechno v průběhu celé historie vždycky mělo nějaký ideologický základ, jestli to bylo náboženství, myšlenky francouzské revoluce, nebo myšlenky marxistů a jiných, dalších kreténů. A tak je vždy za takovým konfliktem nějaká ideologie, jestli je dneska zelená, černá, nebo protičerná, antirasistická, vím já jaká. Vždy byl v daném konfliktu, v boji, ideologický základ. Jestli tomu jde zabránit, to myslím, že nejde, že lidstvo bude vždy takové. Co ale přece můžeme mít na zřeteli, je, jakou má daný ideologický konflikt hodnotu. Jaký má skutečně obsah. Umíme přeci v historii číst, a nějaké věci už lidstvo překonalo, i ideologické. A kdybychom se podívali zpětně, tak si přeci uvědomíme, jakou měl nějaký konflikt hodnotu, kolikrát to byl skutečně pšouk ve větru, když si to takhle dovolím nazvat.

Teď se trefím do vlastních řad: konflikty v historii mezi křesťany. Když vezmu rozdělení u nás, tedy na katolické, a najednou přijde husitství – a teď, o co se hádáme? Jestli v proměněné oplatce je přítomen Kristus, nebo ještě není, nebo už…. Z hlediska vyššího řádu je to banální, až komicky hloupý problém, který přece vůbec nestojí za debatu, natož aby stál za nějakou válku. Podívejme se do nedávné historie, jak věci kolikrát vnímáme. Když tady byl premiérem Václav Klaus, tak si pamatuji, kolik lidí tu chodilo, a do noci psalo o tom, jak je Václav Klaus nejhorším premiérem této země, a že horšího premiéra jsme v životě neviděli, a nikdy už neuvidíme, ať okamžitě odstoupí, a že to je největší zlo na světě. Dobře, tak proběhlo 20 let, a ti samí lidé, a ti samí nadávači teď totéž říkají o Andreji Babišovi. Říkají: „Tak, a to je teď to největší zlo.“ To já považuji trošku za nemoudré, protože nevěděli, které zlo je větší, neuměli si představit, že přijde ještě větší zlo, které najednou přišlo. A najednou je to tak malicherné, tak hloupé. A já se touto dnešní optikou ptám, jestli skutečně veškeré debaty kolem premiérství, nebo prezidentství Václava Klause, v té emotivní, vypjaté, přepjaté dikci, která tehdy probíhala, měly hodnotu, nebo jestli už je to dneska něčím, co vyvanulo, co už je přežito. A to byl ideologický konflikt.

Martina: Jenomže v tu chvíli postrádá skupina stoupenců, nebo odpůrců, nadhled. A možná neznají Murphyho zákony, že každý právě odchozí šéf je lepší, než právě příchozí šéf. Takže my..

Jiří Strach: A tím ses dostala k odpovědi, kterou jsem se snažil říci, a to, že ano, máme tady nějaké ideologické konflikty, lidstvo je bude mít vždycky, ale my k jejich řešení, a k jejich posuzování, potřebujeme nadhled. Já jsem si myslel, že ho Češi mají díky humoru, český národ má přeci velký smysl pro humor. Humorem vždy všechno rozmělníme, rozneseme na kopytech, i toho Heydricha jsme v podstatě zlikvidovali humorem, českým vtipem. A najednou toho nejsme schopni, najednou to neumíme. Takže jestli bych na něco apeloval, tak právě na tento rys českého národa, nadhled v souvislosti, aplikovaný a řešený formou humoru, čímž rozmělníme věci tak, abychom je nebrali příliš vážně.

Martina: Možná se na současnou dobu dá také říct, že stokrát nic umoří osla. V okamžiku, kdy máme kolem sebe spoustu takovýchto konfliktů, o kterých víme, že nemají váhu, a že z hlediska budoucnosti to budou skutečné marginálie, a je-li jich moc, a přicházejí z každé strany po tuctech, tak to může způsobit skutečnou ztrátu nadhledu i smyslu pro humor. Ty sám ses ve svých tweetech zmínil o tom, že máš obavu, že ti někdo v budoucnu bude vyčítat, že si pána Boha ztvárnil ve svých pohádkách jako bělocha. Nám to přijde úsměvné, ale víme, co se děje v Americe. Jak se ti bude točit ve světě, kde se budeš zpovídat z toho, proč by čerta měl pořád hrát někdo tmavý, a anděl by měl být blonďáček, jestli to není nebezpečné klišé, se kterým by ses už měl trošičku popasovat. A případně, proč Bůh má být muž, a že to má být nebinární osoba, a podobně.

Jiří Strach: Před chvilkou jsem tady horoval právě za nadhled, a teď jsi pojmenovala témátko, které přesně teď řešíme, a které je pod mou rozlišovací schopnost. Za 2, za 3 roky přijde jiné téma, a toto bude zapomenuto a nahrazeno jiným, takže vlastně nevím, proč bych měl tuto drobnost, která se teď objevila, ale za 2, za 3 roky bude opět ve skrytosti, nějak zoufale hluboce komentovat.

Když jsou lidé nuceni říkat, že vidí něco jiného, než co vidí, tak to je plíživé omezování svobody. A nejčastěji za ně bojují ti, kteří se prohlašují za největší zastánce svobody.

Martina: Rozumím, ale co když tě to v budoucnu bude stát třeba práci? Co když dospějeme tak daleko, v Americe, v Británii se to už děje. Co když tento módní trend, na místo skutečných hodnot, bude lidem vnucován, a budou nuceni, když uvidí, že toto je červené, modré, bílé, aby tvrdili, že vidí něco jiného?

Jiří Strach: Tak to je plíživé omezování svobody, které se postupně děje, a paradoxně za něj nejčastěji bojují ti, kteří se prohlašují za největší zastánce svobody. Ano, lidé jsou pro jiné názory vyhazování z univerzitních pozic, jsou limitováni v různých grantech a tak dále. Není jim umožněno to a to. Ano, to je samozřejmě cesta do záhuby. Ale já si myslím, že dříve či později se svoboda, ze svého principu, nenechá zašlapat. Jsem přesvědčen o tom, že až to přesáhne nějakou hranici, kdy většina lidí uvidí, že se děje bezpráví, že jiný názor nemá být limitován, že se tomu lidé sami postaví. O tom jsem přesvědčen.

Martina: Ty sám jsi v jednom tweetu řekl: „Náš civilizovaný svět strhává sochy Churchilla, a staví je Leninovi.“ A dodal si k tomu: „Děkuji, na shledanou.“ Ale já myslím, že se nikam nikomu nechce jít.

Jiří Strach: To moje: „Na shledanou“ znamenalo, že odcházím z debat tohoto typu, že se k tomu vůbec asi nechci vyjadřovat, a nechci být ani diskusní součástí těchto nesmyslů. Ano, tak to je. Celý svět se tak jaksi proměňuje ve vlnách. Dám to na příkladu našeho postoje k sexualitě, nebo vůbec ke všemu z tohoto tématu. Tak na konci 18. století žili ve Francii ve Versailles, príma. Pak v půlce 19. století přišlo velké období puritánů, kdy se v Anglii obalovaly tkaninou i nohy od piana, aby nepohoršovaly, nesměl být vidět ani kotník. A po druhé světové válce zase přišlo uvolnění, a rozjely se nudistické pláže, a nevím, co všechno se dělalo, a vydávaly se různé Playboye, a další časopisy, aby opět na začátku 21. století přišla zase puritánská doba, kdy se na mě pán díval pět vteřin, a už je to sexuální obtěžování, nesmí se dívat. Takže svět jde v těchto vlnách.

Ano, takže teď možná máme nějakou vlnu, která limituje, a není tolerantní vůči jiným názorům, tak ji musíme přežít, aby zase nějaká generace, která přijde po nás, řekla: „Heleď, ti naši tatínkové, dědečkové, to udělali úplně dementně. Jestli chceme být skutečnými demokraty a liberály, tak musíme darovat prostor i názor, se kterým bytostně nesouhlasíme, ale musíme uznat a respektovat jeho právo, že smí být na světě, nesmí být utlačována, ani umlčován.“ V tomto já jsem velký liberál. Byť kolikrát zním jako konzervativec, tak jsem vlastně v duši velký liberál, protože ano, já si přeji, aby na světě mohly znít různé názory ve svobodě, nebyly utlačovány a zamlčovány, nikdo kvůli nim nebyl vyhazován z práce. Ale to je přeci krásný liberální postoj, a já přeji všem liberálům dnešní doby, aby to měli podobně.

Pokud relativizujeme, že muž je mužem a žena ženou, tak už jsme přešli Rubikon

Martina: Ideologické snahy v dnešní době hodně pracují s tím, že relativizují úplně vše. Relativizují, jestli je někdo muž nebo žena, relativizují, jestli rodina ano, ne, jestli je rodina muž, žena, děti. Co myslíš, že by se ale relativizovat opravdu nemělo, protože by to mohlo způsobit třeba to, že by lidstvo ztratilo lidskost?

Jiří Strach: Teď si to vlastně pojmenovala. Pokud relativizujeme, že muž je mužem, a žena ženou, tak už jsme přešli nějaký Rubikon veškeré relativizace. Dobře, budu na to kontrovat Písmem svatým: hned v první knize Genesis ve Starém zákoně je přeci napsáno, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu.

Martina: Někdo řekne: „Já jsem ateista, tohle není argument.“

Jiří Strach: Já tady nehodlám polemizovat s ateisty. Řeknu jenom lakonickou informaci: Toto se píše v Písmu svatém: „Jako muže a ženu je stvořil.“ A můj postoj k těmto všem věcem bude tento: Já prostě budu vždycky respektovat muže a ženu v jejich stvoření. Není to partner 1, není to rodič 2, není to jakási genderová kolonka, kde vyplníme rodné číslo, a toto číslo bude ukazovat naše lidství. To už bych si přišel jak někde v Osvětimi. A skutečně, nevím jak, ale nehodlám o tom s nějakým ateistou polemizovat. Já si jen dovolím říct tuto svou pozici, tento svůj názor, a mojí nadějí je, že v demokratickém světě nás lidí, kteří budeme zastávat podobný názor, jako mám já, bude většina, a tak demokraticky vyhrajeme. Zatím mám pocit, že je to dobré, že křiky těchto progresivistů jsou zatím ještě okrajové. Když se člověk podívá na nějaké výzkumy veřejného mínění, tak si lidé ve valné většině tento zdravý rozum stále zachovávají.

Martina: Mluvíš o České republice, nebo obecně?

Jiří Strach: Neznám všechno, nemohu být do této míry konkrétní, ale zatím to, co pozoruji, minimálně v ČR, tak myslím, že si ještě stojíme v tradičních, a teď slovem „tradiční“ spoustu lidí naštvu, tradičních pozicích. To je to: „Dědictví otců, zachovej nám Pane.“ Dobře, a zajímavé také je, že to také můžeme považovat za skrytý útok na náboženství. Když zakážeme říkat „otec a matka“, tak jak se od této chvíle budeme modlit Otčenáš?

Martina: To je otázka pár škrtů.

Jiří Strach: Zlikvidujeme otce, ale ne jenom toho našeho konkrétního na tomto světě, ale také meziřádkově, podprahově, zlikvidujeme i Otce nebeského. Prostě Otčenáš asi není úplně ideální modlitba pro genderisty.

Jestli mají diváci rádi Anděla Páně od katolíka Stracha, tak je tento národ ještě v pořádku

Martina: Jaké to je, žít s takovou vírou ve světě, kde je předělání modlitby Otčenáš jenom otázkou škrtu pera, a nějakého výnosu? Jaké to je, žít ve světě, kde se rozpadají, nebo jsou vědomě, záměrně likvidovány velké, vznešené lidské hodnoty? Co ti umožňuje si ji udržet?

Jiří Strach: Hele, mě to baví. Už jsem to tady říkal, jsem slávista, a ono, v této zemi sparťanů být slávistou – měl jsem to už odmala těžké.

Martina: Tento příklad jsem, pravda, nečekala.

Jiří Strach: Takže jsem zvyklý být v menšině, být většinou vysmíván, a nemám z toho žádný strach. A pořád skutečně věřím v demokracii, věřím v to, že žijeme ve světě, kde když řeknu v ateistické zemi názor, že věřím v Pána Boha, tak mě za to nikdo nepošle do nějakého nápravného tábora, nebo na převýchovu. A tady bych se ještě vrátil k Andělovi Páně, který mi to paradoxně potvrzuje. Takže v této ateistické zemi rozum, respekt a uznání k jinakosti existuje. A jestli mají diváci rádi Anděla Páně od katolíka Stracha, tak je tento národ ještě v pořádku.

Martina: Jiří, ses potkal s vírou skrze babičku, to jsem se alespoň dočetla. Ale řada lidí, kteří vyrůstali stejně, tedy v dětství chodili do kostela, někdy i dobrovolně, i když ze začátku jsou tam děti většinou drobným násilím dovedeny, ji časem opustila. Co tobě pomohlo ji udržet, podržet tento dětský základ?

Jiří Strach: Tvrdím, že každý člověk je konvertita, i my, kteří jsme jako děti, za mala, byli voděni do kostela, tak jsme samozřejmě v nějakém věku zjistili, že dárky nenosí Ježíšek. A teď jsme si řekli: „Pozor, jestli to na nás není nějaký podvod, nějaká habaďůra.“

Dárky opravdu nosí Ježíšek – naše schopnosti a vlastnosti, které jsme dostali

Martina: Počkej, ale teď jsi mi zkazil Vánoce.

Jiří Strach: By mi měli věřit. Vystřihni to. Ne, já ti tam ty Vánoce vrátím. Tak dobře, člověk si začne pojmenovávat, jak věci jsou, a přesně to zapadá do okamžiku, kdy hledá nějakou svou vlastní životní filozofii, nějaké ukotvení. Objevuje svět, hledá ho, a snaží se ho nějakým způsobem pojmenovat. A já jsem hledal, až jsem se velkým obloukem vrátil ke Svatému Pavlovi, kde v Listu Korintském ve slavné Velepísni lásky píše: „Láska je trpělivá, laskavá a nezávidí, nemá radost ze špatnosti, ale vždy se raduje z pravdy“. A já jsem si řekl: „Dobře, já klidně změním víru, jestli mi někdo lásku, jako hodnotu, jako oběť, jako emoci, jako filosofii, jako všechno, definuje lépe, než Svatý Pavel v Korintským. Zatím jsem se s takovou definicí ještě nesetkal, a proto zůstávám křesťanem katolíkem.

A teď zachráním ty Vánoce. Člověk si najednou uvědomí, byť si myslel, že dárky nenosí Ježíšek, že Ježíšek dárky opravdu nosí. Dobře, tak já mám schopnost natočit nějaký film, umím něco udělat, mám nějaké vlastnosti, které třeba ostatní považují za dobré, a když si člověk položí otázku: „Jak jsem se o ně zasloužil, kde jsem se naučil filmařinu? Ve školce? Ve škole? Nebo kde jsem se to naučil? Najednou si člověk uvědomí, že třeba dostane do výbavy nějaký dar, ať je to skrze DNA, nebo skrz cokoliv jiného, který jsem si nezasloužil, který jsem si nijak nevymyslel, ani jsem si ho nikde nekoupil. Není toto dar Boží od Pána Boha, tedy od Ježíše, co nosí dárky? A najednou se touto optikou začneš dívat na svět kolem sebe.

Já jsem měl to štěstí, že jsem potkal svou úžasnou paní Magdalenu. Jak já jsem se o to setkání zasloužil? Jak se vůbec stalo, že jsme se my dva potkali někde na Šumavě? Je to náhoda? Nebo je to dárek od Ježíška, že můžu mít tuhle úžasnou holku vedle sebe? Dobře, je to samozřejmě nahlížení, jak chceme věci vidět. Někdo v nich bude vidět náhodu, někdo přesah Boží vůle do Božích dárků.

Martina: Děkuji, že jsi mi ponechal Vánoce, a mohu dále nést svou představu o tom, jak Ježíšek nosí dárky. Ale já mám pořád na paměti, že je to vánoční rozhovor, a přesto se tě musím zeptat jako člověka, který natočil na jedné straně opravdu nesmírně půvabnou, laskavou, vtipnou pohádku Anděl Páně 1, 2, a na druhé straně až mysteriózní thriller, seriál Labyrint, kde se to hemží mrtvolami, nebo velice temnou atmosférou, kterou jsi vystihl ve filmu Klec – jak pracuješ se světlem a temnotou, protože je markantní, že to máme každý v sobě, a ty jsi to dokonce dokázal donést i na filmové plátno, nebo televizní obrazovku.

Jiří Strach: Onehdy mi jeden pán na Twitteru, po zhlédnutí Labyrintu, který se na podzim opakoval, napsal, že pochybuje o mém duševním zdraví kvůli kvantům mrtvol, které tam vrším, a že to asi nemám v hlavě v pořádku. Tak ona je to přece hra s divákem. Jsme v přiznaném žánru mystery thrilleru, divák ví, že to je „jako“, my jako tvůrci víme, že to je „jako“, a teď se pojďme bavit strachem a napětím. Musím říct, že si pak jako režisér mimořádně užívám, když se potom v různých diskusních fórech objevuje, že nějaká paní napsala po zhlédnutí, nevím jakého dílu Labyrintu, že nemohla zhasnout v chodbě, protože by se v noci bála jít na záchod a podobně. Tím jsem jako režisér polichocen, protože vytvořit emoci, ať už jakoukoliv, vytvořit filmem emoci, která je pak tímto způsobem pro diváky strhující, je pro režiséra, nebo tvůrce, vyznamenání.

Klec už je něco jiného, protože jsme si s Markem Epsteinem sáhli do tématu, které je pro nás oba nějakým způsobem citlivé. Oba máme vztah ke starým lidem, ještě před lety jsme s mojí Magdalenou dochovávali její rodiče, a udělali jsme všechno pro to, aby mohli důstojně dožít, ne nějaké LDN, ne domovy důchodců, ale aby mohli svůj život důstojně dožít doma. Snažili jsme se jim vytvořit maximální komfort.

To znamená ano, mám ke stáří úctu, řekněme vztah, a myslím, že naše generace, která je v plné síle, by se o babičky a dědečky měla postarat s vědomím toho, že jednou také nebudeme v takové síle, a také budeme potřebovat někoho, kdo se o nás postará.

Takže s tím jsme šli točit Klec, protože se vůči této generaci v posledních letech objevuje takový nerespekt, že proti němu mám tendenci hlasitě křičet. Taková neúcta, taková vidění starých lidí, jakože už jsou neproduktivní, nepotřební, pojďme vymyslet euthanazii, pojďme už jim něco píchnout, někam je odsunout, aby hlavně nebyli překážkou naší zážitkové civilizace, která chce všechno prožít teď a hned. A pozor: „Je tady nějaká péče o seniory. My na to nemáme čas, to nás obtěžuje, protože my si potřebujeme koupit nové auto, letět na Mauricius. Tak to nějak vyřešte. Vy ostatní se postarejte, buď nějaká sociální služba, nebo nějaká péče, hlavně nám to neukazujte.“ Já toto považuji za velmi nelidské a mám tendenci na to ve svých filmech upozorňovat. Není to jenom Klec, když si vzpomeneš na Vrásky z lásky, a tam jsme se to snažili trefit, řekněme, laskavou až komediální notou, ale tento podtón je ve Vráskách z lásky také přítomný.

Skutečná láska není v tom, co si zažívám, ale jak funguji pro jiné lidi

Martina: Jiří, co se na sebe vůbec dozvídám skrze to, že mnohdy cítíme despekt vůči starým lidem. A společnost je tak nastavena, je to pořád: Mládí vpřed. A copak ti staří, už nestíhají. Co můžou předat vnoučkům, když vůbec nevědí, s čím si děti hrají. Virtuální svět je tak moc nebere, a tak dále. Co myslíš, že o nás prozrazuje, a k čemu to může vést? Je to zkrátka pokrok, nebo to má jinou stránku?

Jiří Strach: Nevím, jestli je tohle otázka, na kterou umím dobře odpovědět. Ale svědčí to o tom, že naše zážitková civilizace umí máloco obětovat. Neumíme něco obětovat ze svého nadbytku pro druhého člověka. Co to bude znamenat do budoucna, nevím, jenom doufám, že se budoucím generacím zase trošku více rozsvítí kontrolka empatie, schopnosti vciťovat se do jiných lidí, umět pomoct, být skutečným člověkem, který není jenom pro své ego, a pro své já. Skutečná láska není v tom, co si zažívám, ale v tom, jak funguji pro jiné lidi. V tom se přeci projevuje velikost lásky. Takže jenom skutečně doufám, že tento empatický rys z naší povahy nevymizí a že třeba nastupující generace ji opět skutečně chytí za pačesy, a bude zdárně rozvíjet.

Martina: Z čeho čerpáš naději? Občas člověk musí někde dotankovat.

Jiří Strach: Já se skutečně dotankovávám jistotou, nebo vírou v Boží existenci. A pak se člověk dotankovává krásou. Skutečně, čím jsem starší, dříve jsem si to tak neuvědomoval, ale velmi si odpočinu někde venku v přírodě. Když jsme s Magdalenou na Šumavě, a člověk vidí podzimní, zimní přírodu, Šumavu, jak se proměňuje, jak je v každý okamžik krásná, tak to mě nesmírně baví vnímat. Každodenní obyčejnost, přirozenost, to mě baví. Asi se stávám sentimentálním člověkem, tak ony k tomu Vánoce vždycky vyzývají, ale jak stárnu, tak mě čím dál tím více baví propojovat se ve vzpomínkách s předky, s babičkami, dědečky, které už člověk dneska nemá, protože už jsou na pravdě Boží. Ale vzpomínat si na tyto věci, které byly.

Můj tatínek celá léta pracoval na tom, aby sestavil náš rodokmen, dostal se do nějakého 16. století, a tak si to člověk prohlíží, pročítá se jmény, která kolikrát i navazují. V 16., 17. století se objevuje jméno Jiřík Strach, nebo zase často jméno Magdaléna. Tak říkám: „Vidíš, tady jsi už v roce 1725 měla nějakou prapříbuznou na statku.“ Baví mě se provzpomínávat, nemohou to být vzpomínky, ale propředstavovat si, jaké asi byly osudy lidí, co zažívali, propojení s tím, co bylo. To mě naplňuje hezkostí, když si člověk uvědomí, že nežije jenom okamžikem teď a tady, ale že někdo, a něco bylo před námi, a my jsme jenom jakýsi článek řetězu, který by měl s pevností to předané a nabalené v historii, a v moudrosti, zase předat do dalších generací. Ono říct si revoluční a pokrokářské, že všichni, kteří byli před námi, udělali všechno blbě, a my jsme tu jako zachránci světa, a odteď budeme všechno dělat správně, a podle nás, tak tyto spasitelské komplexy vždycky končily šílenými dějinnými katastrofami. Historie nás přeci takto učí.

Martina: Jiří, kdyby teď se nám tady zjevil Bůh a řekl by: „Jirko, moc pěkně jsi to o mě natočil, ty pohádky se mně samotnému líbí, a tak ti splním jedno přání.“

Jiří Strach: Teď jsem si úplně představil, kdyby přišel Bůh a řekl by: „Jiří, moc pěkně jsi to o mně natočil. Tak ti splním jedno přání.“

Martina: Jaké by to bylo?

Jiří Strach: Možná bych řekl: „Pane Bože, právě jsi mi ho splnil, protože tím, že ses tady a teď fyzicky hmatatelně ukázal, tak už to není víra, ale už jsi jistota.“

Martina: Jiří, moc ti děkuji za to, že jsi právě v tomto svátečním vánočním čase pobyl, a pomohl nám se na mnoho věcí podívat z většího nadhledu. Díky.

Jiří Strach: Moc děkuji za pozvání, a požehané Vánoce všem.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jaro napsal:

    1) Nevěřil Tomáš. A Kuba zůstane jen Kubou. Puberťačka Grétka je stejné tele, které se jen předvádí. Každý něčemu či v něco věří, i neznaboh Masaryk. A ti co nemají vychování, soucit či trochu lásky pro své bližní, ti tu pak takto tupě pindají.

  2. Helena Novotná napsal:

    Filmy pana Stracha jsou nádherné, i jeho názory si moc ráda přečtu.
    Jenom mi v hlavě vrtá jedna věc. Jak může tak inteligentní a asi i hodný člověk propagovat pámbíčka.
    Nejde mi o víru, už dávno jsem pochopila, že víra v Boha nesouvisí s rozumem, že je to nějaká zvláštní komůrka v mozku.
    Vlastně ani nejsem ateista, spíš agnostik, Boží existenci, ale ani neexistenci zatím nikdo nedokázal.
    Jde mi i škodlivost všech tří abrahámistických náboženství, jak si to rozdávají jarmulky s ručníkama vidíme v přímém přenosu, není to hezký pohled.
    Oběma dal tu svatou zemi sám Buch, tak se tam v jeho jménu vražděj.
    Je to ale celkem čajíček proti křesťanům, kteří se jménem Krista na rtech vraždili domorodé obyvatelstvo v obou Amerikách, Africe, Austrálii i velkém kusů Asie.
    A když se zrovna nudili, tak se vraždili i vzájemně, v Severním Irsku by mohli vyprávět.
    Mám tísnivý pocit, že se v Evropě schyluje k DALŠÍ náboženské válčičce, tentokrát židokřesťané ( pohadrákový termínu technikus) versus muslimové.
    Šťastná Čína, kde osvícený Si Ťin- pching posílá náboženské pošuky na převýchovu.
    Podle mne náboženství do veřejného prostoru nepatří, doma ať se každý modlí třeba k Belzezubovi.
    Ách jo.

  3. Zoej napsal:

    Tak je to správné, tak to má být. Když já někoho miluju, musí ho milovat všichni. Protože já nemiluju jen tak nějakého blbečka, ale jen skutečné významné osobnosti jako pan Strach. Režisér průměrných pohádek a dementních tv seriálů. A kdo to nechápe, ani není člověk. Tečka!!!

  4. Vlasta napsal:

    Přečetla jsem shora uvedené příšerné komentáře a mám dojem, že už tady asi nikdo není normální. Takže : Milý Jirko, mám moc ráda Vaše filmy, přeji Vám do nového roku vše nejlepší a těším se až od Vás zase něco nového uvidím !! A tečka!!

  5. Petr 58 napsal:

    Fosílie, člověče, nemyslím si, že jsem obzvlášť nedovtipný, ale ve Tvých komentářích se dost špatně orientuju. Celkový smysl je snad jasný, ale ten složitý sloh…? Nešlo by to trochu polopatě, aby i prostý chasník pochopil ty složité slovní eskapády. Když jste se „za totáče“ o cosi pokoušeli, nebudeš už zřejmě úplný junior, možná budeme stárníci (aspoň přibližně), tak pro mě prosím o trochu prostší sloh! K obsahu jinak nemám žádné výhrady. To jen aby bylo jasno. A ještě jedno aby bylo jasno: nejsem věřící a pana režiséra Stracha miluju kromobyčejně.

  6. vděčná ŽENA napsal:

    Bohu DÍK!

  7. Vladimír napsal:

    Lenka. Jistě, že věk sám o sobě negarantuje kvalitu člověka, a to ani starého ani mladého. Moje máma ve vyšším věku řekla „kdybych tehdy (tedy zamlada) měla rozum … Každý člověk stárne jinak. Někdo k moudrosti, někdo k zarputilosti nebo zapšklosti a sobeckosti. Já mám zkušenost, že se mnoho lidí (ale ne všichni) s věkem mění, většinou k lepšímu. Již oproštěni od většiny životních povinností přemýšlejí o životě svém i o životech blízkých. Chápou, co dříve nechápali. Bohužel často již nemají sílu a energii nějak cokoli prosazovat a za cokoli bojovat. Dovíte se to jen, když jim budete naslouchat, oni se vnucovat a prosazovat nebudou. Hlavně neodsuzujte nikoho jen podle jeho věku, mohla byste o mnoho vzácného, co třeba hledáte, přijít. Jejich moudrost by Vás mohla minout.

  8. Lenka napsal:

    Fura babicek a dedecku jsou hodni, dobrosrdecni, solidni lide. A dalsi fura je jich sobeckych a zlych jezibab, a sobeckych arogatnich zlych dedku, mily pane Strachu. Je naprosto absurdni mit ke komukoli respekt pouze proto ze dotycny/dotycna je vysokeho veku. Vek je neco o co se nijak nezaslouzili. Ja jednam s kazdym tak jak si zaslouzi, jsem kategoricky proti tomu aby se mladsi lide jakkoli klaneli nebo ustupovali pred kymkoli pouze proto ze onen nebo ona jsou stari.

  9. Mazel napsal:

    Škoda, že to není delší. Člověk si vždycky moc rád pochutná na kvalitně strukturovaném a logicky soudržném textu. Proto jen tak dál a nebojte se do toho napříště pořádně opřít.

  10. Nevěřící Jakub napsal:

    Já nic netapetuju. Omylem jsem přidal svůj názor nejprve k prvním dílu, až pak jsem zjistil, že je tu už i druhý díl rozhovoru s panem Strachem. Chtěl jsem tedy být aktuální, nic víc. Co je na mém příspěvku nenávistného, co je na mém příspěvku liberálního? To by mě opravdu zajímalo. Z mého příspěvku mělo vyplynout – což se evidentně nepodařilo, jak je vidno z reakcí a za což se omlouvám – jediné : opak liberálního plkání by nemělo být pánbíčkářské plkání. Mě prostě jen a pouze mrzí, že se na aktuální, někdo to nazývá liberálním žvástem, no dejme tomu, reaguje žvástem, který bych nazval biedermeirevským. No dobrá, jsou Vánoce, možná že trochu toho přeslazeného kýče ke svátkům patří. Jenže já také píšu, že nereaguji jenom na tento rozhovor pana režiséra Stracha. Upozorňuju taktéž na to, jak strašně málo dnes stačí, aby se člověk stal jakýmsi „hrdinou té „druhé strany“. “ ( „Dokud bude pan režisér točit a dokud bude zveřejňovat své názory, tak ještě vidíme světlo na konci tunelu“ ). Jak strašně malé nároky klademe. Jak strašně málo nám stačí.

  11. HM napsal:

    Nevěřící Jakub:

    Jsem ateista, ale když tady vidím vaše moudra, kterými tapetujete už druhou diskusi, říkám si, jaký je rozdíl mezi vámi a nějakým dnešním typickým nenávistným „liberálním“ chudákem… Myslím, že žádný.

    Režiséru Strachovi díky. Nejen za to, co dělá, ale hlavně za to, že se nebojí zveřejňovat své názory a postoje. To je, už opět, poměrně vzácné. Dokud jsou takové veřejně známé osoby, není ještě tak zle a to světlo na konci tunelu je přece jenom pořád vidět…

  12. Nevěřící Jakub napsal:

    Dobrý den, madam, a čemu nerozumím konkrétně? Pohádkám? Andělu Páně? Víře? Společnosti? Panu režisérovi? Čemu? Nehledě na to, že já nic nekritizuju. Mně pan Strach, ani jeho tvorba, ani jeho pánbíčkářství nevadí. Mně jen připadá absurdní, že doba dospěla tak daleko, že „názory“, které jako by vypadly z huby venkovské svíčkové báby, a tím nemíním jen tento rozhovor, ale i jiná veřejně dostupná vyjádření Páně Stracha, jsou pokládány za cosi extra, za cosi mimořádného, za cosi co je hodno sledovati, nad čím je hodno pokyvovati hlavou a v hloubi duše se dojímati a rozplývati se nad hloubkou a moudrostí vyřčeného. Zkrátka a dobře že tyhle jalové a kýčovité řečičky jsou projevem odvahy a inteligence. Že jsou jakousi do hloubi jdoucí oponenturou vůči nepochybně zdebilizované současnosti. A závěrem proč by mě měla paní redaktorka zvát? Já nejsem veřejně známá osoba, na mě není nic zajímavého, já nemám čím oslovit davy ani hloučky, netoužím po tom a nikdy jsem netoužil. A jestli se na nějakou přiblblou diskuzi podepíšu jako Nevěřící Jakub nebo Ferda Mravenec, to je přeci taky naprosto irelevantní. A vězte, že zbabělost či odvaha s tím nemají vůbec nic do činění.

  13. zdena galajdova napsal:

    Pro Nevěřící Jakub: Panáčku beze jména, asi by paní Martina měla pozvat tebe, že, ale to se sotva dočkáš, když ani jméno nemáš, jak jsi zbabělý….. ale hlavně, že anonymně kritizuješ a hodnotíš, čemu ani nerozumíš….. papá, ty jedno „zalezlo “ 🙂

  14. Nevěřící Jakub napsal:

    Za sebe bych řekl, že to poslední dobou jde s hosty čím dál tím víc z kopce. Je to pochopitelné, rozměry ČR jsou vskutku mikroskopické a tomu odpovídá i počet osobností a „osobností“. Jenže ne každý, kdo má prču z Gréty a z 76 různých pohlaví, je myslitel a má co říct. Je trochu smutné a současně směšné, že v roce 2020 skoro 2021 je panáček, který se v každé druhé větě ohání pánembohem, považován za bezmála disidentský hlas zdravého rozumu. Ach, jo ..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..